Nejkrásnější trek v Albánských Alpách s miminem aneb jak nás místo pasteveckých psů napadli koně

Pokud někdy zahlédnete fotky z přechodu hor mezi Thethem a Valbonou, dvěma vesnicemi v Albánských Alpách, pravděpodobně to budete chtít vidět a zažít. Jenže pak se dočtete o dvoudenní túře, velkém převýšení, agresivních pasteveckých psech a vzpomenete si, že s sebou berete osmiměsíční mimino a pětiletou cácoru.

Děti nás v Thethu budí brzy. To se hodí, ve čtyřech bydlíme v pokojíku o třinácti metrech čtverečních, a balení na pomyslný vrchol naší cesty po Albánii tak není jednoduché. Dlouho jsme zvažovali, zda s dětmi podniknout dvoudenní trail Theth – Valbona. Dvě vesnice ležící v sousedních údolích dělí vzdušnou čarou pouhých jedenáct kilometrů, pěšky to vyjde na osmnáct a cesta autem mezi nimi zabere víc než šest hodin.

Při dvoudenní výpravě bychom museli brát věci na přespání ve Valboně a riskovali bychom, že děti po prvním náročném dni nezvládnou dalších osmnáct kilometrů při zpáteční cestě. Nakonec jsme proto vyměkli. Tentokrát by byl případný záchranný plán B velmi komplikovaný a pro všechny by to bylo na dřeň.

Zvolili jsme jednodenní variantu. Cesta na Valbona pass, odkud jsou nejhezčí výhledy do okolních údolí, ale taky není zadarmo. Čeká nás přes osmnáct kilometrů a 1100 výškových metrů s živou zátěží. Víme, že pětiletá Ela ujít celou trasu určitě nezvládne a osmiměsíčního Rišáka s jeho deseti kily ponesu od začátku do konce. K tomu voda, jídlo, oblečení, dětská krosna a těžší terén. Největší obavy mám ale z časového průběhu.

Doma jsme sice udělali pár testovacích výletů, ale ani tak nedokážu odhadnout, jak často bude syn potřebovat pauzu na protáhnutí a jak bude reagovat na celodenní nošení. A na konci října jsou dny krátké. Počítáme zkrátka s variantou, že k našemu cíli možná vůbec nedorazíme.

Při startu nám jde ještě pára od úst, ale chvíli za Thethem shazujeme první vrstvy oblečení. Svršky se nám nechce nechávat vedle stezky, pomocí překladače se proto domlouváme s majitelkou posledního guesthousu na naší trase a slibujeme, že si věci vyzvedneme večer. Ela je stále ponořená do své typické ranní melancholie, musím ji uplácet hraním slovního fotbalu a zpíváním Arizony.

Široká silnice se mění ve výstup po kamenech a mě dochází dech. Změna terénu a vstup do lesa naštěstí vyvolá lepší náladu a zpěv už není nutný. Rišák všechno pozoruje a dokud nedostane hlad, je spokojený a jako obvykle výská radostí.

Po prvních pár kilometrech cítím, že syn začíná být neklidný. Musíme udělat pauzu. Rišák se nakojí a protáhne. A když do sebe začne cpát kameny, usoudíme, že je čas pokračovat. Mezi tím nás míjejí lidé, kteří stejně jako my míří k sedlu, nebo pokračují dál k Valboně. Většina z nich má v ruce hůl, asi stejně jako my četli varování před pasteveckými psy. Často se u nás na chvíli zastaví, prohodí pár slov nebo se ptají, jak jsou děti staré a zvědavě si prohlížejí úvaz na zádech. Někteří si nás chtějí vyfotit, šátkové nosítko je pro ně novinka.

Moc toho neujdeme a situace se opakuje. Rišák se začíná kroutit a já tuším, že přechozí pauza byla příliš krátká. Ale zrovna vcházíme na louku, kde bychom mohli pobýt trochu déle. Všude je svěží nízká tráva, sem tam se červenají šípky a kolem se zbarvují lesy dozlatova.

Najdeme si suchý palouk, děti si hrají a já chystám malou svačinu. V tom se ozve zvonec a za jedním z keřů objeví velká hnědá hlava. Brzy za jiným probleskne bílá srst. Vše se děje tak rychle, že si téměř nestihnu vzpomenout na svůj strach ze psů. Obavy jsou zbytečné, manžel bere děti a jdou se podívat na přicházející koně. Brzy na mě Ela volá: „Maminko, pojď se podívat, tady je i hříbátko!“

Nechávám vše na palouku a jdu za dětmi, které si hladí jednoho z koní. Další hnědý přichází ke mně, když ale zmerčí naše věci na palouku, okamžitě změní směr a přidá do kroku. Manžel vytuší blížící se problém. Dceru nechá tam, kde je a v běhu mi vrazí syna do náruče.

Mezitím už bělouš požírá náš pomeranč a dupe po odloženém oblečení. Není to ale nic ve srovnání s akcí hnědáka. Ten drží v tlamě nosící krosnu, mává s ní ve vzduchu a chystá se k úprku. Manžel drapne krosnu za druhý konec a hodnou chvíli se o ni přetahují. Když chce muž uplatit dotěrného koně sušenkou, bělouš zpozorní. Muž brzy stojí mezi dvěma pošťuchujícími se koňmi, kteří se jen tak pro formu pokopávají.

Krosnu už má sice na zádech, ale koně ho nenechají odejít. Já beru děti a ustupuji zpět na stezku. Ela brečí, protože chce za koníky. Rišák řve a snaží se mi dostat z náruče, protože na pěšině zahlédl další (určitě chutné) kameny. Konečně přichází manžel. Ústup si vyžádal pět sušenek.

Přestávka opět nebyla dostatečná. Muž proto bere nespokojeného mladého pána do krosny a vydají se napřed. Má v plánu ho na vhodném místě ještě na chvíli vypustit. Já jdu s dcerou jejím tempem. Ruku v ruce dorazíme k horské boudě. Vidím, jak na mě muž z terasy mává pivem a na talířku má domácí štrúdl. Pauza přijde vhod, ale je krátká, Rišák cestou usnul, tak chceme jeho spánek využít k dalšímu pochodu.

Nad chatou se mění okolí. Čeká nás prudký výstup listnatým lesem. Zatímco v nižších polohách byly stromy ještě olistěné, tady už leží většina okrového listí na zemi. Mezi vysokými stromy se mi vybaví Tolkienovy popisy Středozemě. Bohužel nejdeme dlouho. Na rozdíl od nosítka krosna není pro spánek pohodlná a syn se brzy budí.

Další pauza mě znervózňuje, ale děti si hrají v hromadách listí a jsou šťastné. Možná nedojdeme na sedlo, ale i tak to stojí za to. Připadá mi, že syn je na cestě opravdu spokojený a když opomenu dceřiny ranní splíny, tak i ona je na tom stejně.

Musíme dál. Rišák je konečně vyklidněný a hladí mě po rukou. Asi má strach, že by ho mohl nést manžel, a tak ani nedutá. Ela statečně pokračuje po svých. Terén začíná být obtížnější. Přibývají kameny, stezka se zužuje, listnaté stromy střídají řídké borovice, které na slunci vydávají příjemnou vůni.

Ve „vedení“ se střídáme s dvěma mladými kluky a říkáme si, že na tom s fyzičkou nejsme úplně blbě. Posledních pár metrů pod sedlem vede nad vysokým srázem, je ale možné se přidržovat lan na skále. Není to nic hrozného, Ela úsek přejde samotná. Víc jsem nervózní já se svým živým nákladem. Když dcera dosáhne sedla, všichni přítomní jí zatleskají a nešetří chválou. Celá zrudne a chvíli trvá, než se přestane stydět. Atmosféra je víc než fajn.

Po krátkém váhání svolím, že se i s dětmi vyškrábeme ještě ke druhé vyhlídce. Terén se mi nelíbí, ale je to pár metrů a výhled do druhého údolí za to stojí. Dál už se moc nezdržujeme. Slunce na vrcholech pálí a syn se v nosítku propíná, aby dosáhl pauzy. Tady ho ale nemůžeme vypustit, musíme sejít níž.

Zpáteční cesta ubíhá překvapivě rychle. Nemusíme zastavovat a dcera ujde většinu sama. Jen po občasných pádech chce chvíli utěšit a kousek poponést. Když sejdeme na prosluněnou louku, zdálky zaslechnu jemné zacinkání. Syn se okamžitě propne a začne netrpělivě houkat.

Už jsou tady, sedm koní, tentokrát v klidnější náladě. Vypadá to, že se během dne někde nažrali. Nedivila bych se, kdyby vykradli pár batohů. Teď už k nám přicházejí jako staří známí a nechávají se pohladit. My se ale moc nezdržujeme. Abychom došli za světla, musíme držet tempo.

O kousek níž narážíme na tříčlennou skupinu. Mladá žena leží na zemi, nohu na batohu, nad ní se sklání rodiče. Odnesl to kotník a zranění nevypadá hezky. Žena pláče při každém jemném pohybu nebo doteku. Nabízíme pomoc, ale skupinka je tady s místním průvodcem. Alespoň přejeme štěstí a pokračujeme.

Dál už naštěstí běží vše jako na drátkách a brzy večeříme ve skvělé restauraci s výhledem na Theth. Přes padající chlad a rosu zůstáváme venku, jen se nabalíme do oblečení, které jsme vyzvedli v guesthousu. Čeká nás ale cesta přes celou vesnici k našemu pidi pokojíku. I po tom všem jsou děti spokojené. Poslední stovky metrů Ela sotva plete nohama a nakonec konstatuje, že už to fakt nezvládne. Chápu to.

Vlastně bych se nedivila, kdyby nadávala a prohlašovala, že už s námi nikdy nikam nepůjde. Ani bych nebyla překvapená, kdyby další den nemohla chodit. Dnes totiž zvládla sama ujít čtrnáct kilometrů z osmnácti. Ona se ale následujícího rána v Albánii poprvé budí s dobrou náladou a netrpělivě se vyptává, kam půjdeme dneska.

Zdroj: autorský text