Poslední dny na Madeiře: Ani stále měnící se počasí nám nezkazilo koupání v oceánu přímo u letiště

Dopoledne v Porto Moniz nám začíná výborně! V 7:30 hotelová snídaně, švédské stoly tak, jak to máme rádi, narveme si pupky, bereme plavky a jdeme do nedalekých bazénků, ve kterých jsme večer zahlédli i rybičky. Krátké osvěžení, návštěva hotelového bazénu, sprcha, zabalit věci do krosen a příprava na opuštění pokoje.

Průběžně začínáme řešit, jak se dostaneme na druhou stranu ostrova, aby pro nás ve čtvrtek dopoledne bylo reálné dostat se včas na letiště k odletu. Plevič zjišťuje, že do Funchalu nám jede autobus ve 12:10 a Plevouš pátrá po možnostech ubytování. Máme štěstí, někdo nám dává na FB tip na provozovatele ubytování poblíž letiště. Voláme a zjišťujeme co a jak.

Pán Vladimir Honzak je velice ochotný, několikrát nám volá zpět, prověřuje možnosti a upozorňuje nás na to, že běžně mají nasmlouvané ubytování od pěti nocí a krátkodobě to nejde, ale že se pro nás pokusí něco sehnat. Po přibližně 20 minutách nám volá a my přes Messenger zasíláme poptávku na ubytování, které nám obratem potvrzuje.

Super, máme kde bydlet! Musíme se tedy dostat až do Água de Pena, které je hned nad přistávací plochou letiště. V 11:30 konečně opouštíme hotel a následně se autobusem přesouváme přes hlavní město ostrova k ubytování u letiště.

Pan domácí nás přivítá, ukáže, kde co najdeme a my mu předáme velkou igelitku se špinavým a mokrým prádlem k vyprání. Pan Honzak z našeho rozhovoru pochopil, že by nám pračka nebo možnost vyprání pár věcí docela pomohla, a tak vše s provozovatelem domlouvá. Vybalíme zbytek věcí, neprší, a tak bereme plavky. Cestou k oceánu zastavujeme u letiště, které máme 200 metrů pod apartmánem a sledujeme přistávající letadla. Dost fouká, takže to s přistávajícím Smartwings pěkně mává. Po právu je letiště na Madeiře řazeno mezi ta nejnáročnější na přistání.

Pokračujeme do supermarketu, kupujeme k paštice pečivo a něco na pití. Podcházíme pivoty, na kterých stojí přistávací plocha letiště a scházíme k vodě. Krátce po 18. hodině usedáme na betonové molo, ideální místo na pozdní oběd. Oblékáme si plavky a jdeme se osvěžit do vln oceánu. Následuje krátká procházka mezi pivoty pod letištní dráhou, kde nalézáme hřiště na basket, fotbal, tenisové kurty, malý amfiteátr, prázdné stánky s občerstvením, skateboard dráhu, motokárový okruh a jiné atrakce pro mladé. Nečekaně a originálně využitý prostor pro širokou veřejnost.

Vracíme se na apartmán a čekáme na pana Honzaka, který nám následně mimo jiné radí, kam si zajít na večeři. Dáváme na jeho doporučení, k výborné večeři ve vinařské restauraci si dáváme červené víno a následně i vynikající Portské, chvilku zahrajeme žolíky a jdeme spát.

K ránu nás budí přistávající letadlo, ale zatím neprší. Není kam spěchat, a tak se převalujeme na druhý bok a dospáváme předchozí dny. Kolem 7. hodiny Plevouš vstává a jde raději sebrat prádlo, aby v očekávaném dešti nezmoklo. Zavírá branku na dvorek a při došlapu si podvrtne kotník. Nadává si „celou dobu v horách si dávám pozor a tady na rovině si ho zku…ím“, snaží se ho rozchodit, ale není to ideální.

Sbírá prádlo, vrací se na pokoj a kouká, jak kotník rychle natekl, „to bude den“. Je potřeba to rozchodit, předpovídaný déšť zatím nedorazil, snídáme a vyrážíme pěšky do města Machico. Procházka pomáhá, kotník je pohyblivý, jen nateklý, to bude dobrý.

Procházíme městečko, zastavujeme se na pláži u přístavu a míříme na autobusovou zastávku, odkud se chceme dostat do městečka Porto da Cruz. Skoro celou cestu autobusem hustě prší, projíždíme několik tunelů, až vystupujeme na severní straně ostrova. Je sice pod mrakem, ale neprší.

Chvilku chodíme po městečku a vybíráme kam zajít na oběd. Kousek od pláže narážíme na pěknou restauraci. Plevič vybírá místní specialitu - maso na špejli zavěšenou na šibenici a Plevouš steak na pepři, to byla mňamka. Po krátké procházce kolem severního výběžku, přicházíme do místní vyhlášené likérky a kupujeme nějakou tu lihovinu. Je vidět, že tu někdo přemýšlel a mimo klasických flašek mají i verze v plastu pro bezpečnou přepravu v kufru do letadla, velký palec nahoru!

Do odjezdu autobusu máme skoro hodinu čas a momentálně zrovna neprší, a tak se vydáváme na pláž s černým pískem, kde ve vysokých vlnách dovádí za silného větru surfaři. Vrháme se do oceánu a dovádíme ve vlnách, které jsou 2x vyšší než my. Neskutečný zážitek, v takových vlnách jsme doposud nikdy a nikde nebyli. Plevouš dokonce zapomíná na pochroumaný kotník a užívá si těch pár minut v rozbouřeném oceánu.

Trochu zapomínáme na čas a zjišťujeme, že sebou musíme hodně mrsknout, aby nám autobus neujel. Rychle se oblékáme a dokonce i běžíme. Zbytečně, jsme o ulici níž než odjíždějící autobus. Plevič prověřuje, kdy jede další, dvě hodiny ale čekat nechceme. Nasedáme do taxíka, který nás odváží nad město, kde má za 15 minut stavět autobus, který do Porto da Cruz nezajíždí. Stojíme u zastávky, začíná mrholit, následně pršet a autobus nikde.

Čekáme dalších 15 minut, během kterých se přesouváme schovat do zastávky, která je již skoro přeplněná. Říkáme si, že to jsme mohli v klidu dojít a těch 5 eur za taxíka ušetřit. Autobus konečně přijíždí a odváží nás zpět na nádraží ve městě Machico. Vracíme se na ubytování jako zmoklé slepice. K večeři dojídáme zásoby (rybičky, pečivo), chvilka na sociálních sítích, žolíky a jdeme spát.

Poslední noc na Madeiře se nám spalo krásně a hlavně dlouho. Vstáváme chvilku před 8. hodinou, oblékáme se a jdeme si koupit něco k snídani a na oběd, abychom čekání na odlet nějak přežili. Při cestě do obchodu pořizujme pár snímků východu slunce, které se dostává nad mraky. Vrcholky hor jsou jasně vidět, obloha nad ostrovem modrá, vypadá to konečně na pěkný den. Po snídani balíme věci do krosen a kolem půl jedenácté vyrážíme směrem k letišti.

Je pěkně, a tak neodoláme poslední možnosti osvěžit se v oceánu a na dohled od hlavní budovy letiště narážíme na útes, ze kterého se lze do oceánu dostat. Žije zde velká kolonie krabů, která před námi okamžitě zalézá do úkrytů a my lezeme do vody. Užíváme si příjemné osvěžení a v hlavách si promítáme to, co jsme za ten týden na Madeiře zažili.

Balíme věci a přesouváme se na terminál, kde krátce po poledni vyzvedáváme z úschovny naše kufry. Na tabulích svítí čas našeho odletu 16:40, máme tedy dost času se převléknout do „civilu“ a zabalit krosny do kufrů. Krátce se zastavíme na vyhlídce kouknout na přistávající letadla a jdeme do letištní odbavovací haly, kde se k naší nelibosti dozvídáme o zpoždění našeho letu.

Na tabuli svítí 18:00 a po pár minutách dokonce 18:20, je již skoro jasné, že doma se již Plevouš do postele nedostane. Kdybychom toto tušili, nebyl problém se válet ve vodě o dost déle, nyní musíme zabít čas čučením do mobilů, nebo na přistávající letadla. Po nějakém čase odevzdáváme kufry a po bezpečnostní kontrole si v restauraci objednáváme za poslední eura pizzu. V 17:40 konečně přilétá naše letadlo a následně s dvouhodinovým zpožděním odlétáme zpět do Prahy.

Máme štěstí, letadlo není plné, zabíráme každý jedno trojsedadlo, na které postupně během letu uléháme a snažíme se trochu prospat. Krátce před půlnocí přistáváme na letišti, vyzvedáváme kufry, kámoš na nás již čeká, odváží nás k našemu autu a my frčíme domů vybalit a jde se do práce. Bude to náročný den, ale všechny tyto peripetie za návštěvu tak krásného místa na světě, jakým Madeira bezesporu je, skutečně stojí.

Odvezli jsme si domů spoustu zážitků, vzpomínek a hlavně zkušeností, které se mohou hodit pro plánování některého z dalších tripů. Nyní již víme, že i bez řádného plánování se to dá zvládnout, ale pochopitelně je lepší mít více načteno předem, než vše řešit za pochodu. Madeira je vskutku nádherný ostrov, který stojí za návštěvu a vlastně je i jedno, jak bude, protože i za ideálního počasí a sluníčka by se jednalo o náročnou cestu v neskutečném pařáku.

Podle mobilních aplikací jsme ušli přibližně 125 kilometrů, dle Mapy.cz by to mělo být 105 kilometrů. Z vlastní zkušenosti i měření dle tachometru na kole víme, že kilometry dle mobilních aplikací jsou přesnější a tak předpokládáme, že náš přechod Madeiry mohl měřit něco kolem 120 kilometrů, ale to není rozhodující. Důležité jsou zážitky a těch bylo skutečně hodně. Po dokončení tripu jsme na ostrově nachodili ještě dalších 35 kilometrů.

Níže na vložené mapě si můžete prohlédnout, kudy přesně jsme šli: 

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com