Arizonský národní památník Chiricahua v sobě skrývá rozmanitou přírodu. A navíc je zadarmo

Dvouhodinovou jízdu z arizonského města Tucson, kde jsme včerejší den strávili mezi obrovskými kaktusy, nám zpříjemňuje lehce zvlněná krajina pokrytá zlatavou trávou. Sonorská poušť se pomalu změnila ve step a na horizontu se rýsují obrysy hor. Láska, která mezi námi a krajinou amerického jihozápadu včera přeskočila, se nevytratila ani dnes.

Je obrovská škoda, že většina turistů, kteří se rozhodnou navštívit Arizonu, směřuje jen na sever ke Grand Canyonu. Někdy není na škodu uhnout z hlavních kolejí vedoucí ke známým turistickým cílům a zkusit jet někam, kam moc lidí nejezdí. Protože my jsme právě díky tomu objevili nečekaný přírodní poklad.

Další zastávkou našeho zimního putování za krásami americké přírody je národní památník Chiricahua. Tento přírodní klenot leží na cestě mezi městy Tucson a El Paso, nedaleko hranice s Mexikem. Pokud máte v oblibě procházky zajímavou a liduprázdnou krajinou, tak je Chiricahua místem, které prostě musíte navštívit.

Po odbočení z mezistátní dálnice a průjezdu městečkem Willcox je naše auto naprosto jediným vozem na silnici široko a daleko. Kdybych chtěl jednoduše popsat pocity, které člověk z těchto míst má, tak by mi stačila tři slova. Prostor, krása, samota. Při pohybu prérií vidíte objekty, které se zdají být velmi blízko, ale ve skutečnosti jsou vzdáleny desítky kilometrů. Už zhruba půl hodiny míříme k vysokým horám, které ohraničují travnatou oblast a kde se podle navigace národní památník Chiricahua ukrývá. A stále ne a ne se tam dostat...

Při vjezdu do parku míjíme prázdné budky, kde se kdysi vybíralo vstupné. Chiricahua už několik let patří k místům, které můžete navštívit zadarmo. Zastavujeme tedy až u návštěvnického centra, které je zde v podobě krásného srubu ukrytém v hustém lese. Krajina se totiž jako mávnutím kouzelného proutku změnila a my konečně dorazili na úpatí hor, které jsou pokryté listnatými i jehličnatými stromy.

Dávám se do řeči se starší sympatickou strážkyní, kterou žádám o mapu. V její řeči se pokouším pochytit správnou výslovnost slova Chiricahua, ale ona se tomu jménu snad schválně vyhýbá. Říkám si, že určitě nejsem první člověk, který má s výslovností indiánských názvů problém, a tak nakonec seberu odvahu a na výslovnost jména parku se jí přímo zeptám. Odpoví mi rychle a rázně: „You gotta think on cheerful cow“ (překlad: „Mysli u toho na veselou krávu“) a oba vybouchneme smíchy.

Na první pohled bláznivá pomůcka se skotačící krávou člověku ku podivu velmi pomůže. Pokud tedy chcete vyslovit Chiricahua alespoň trochu srozumitelně, tak si to představte jako tři slova, které dohromady vytváří vtipné sousloví, které si budete dobře pamatovat. Chiricahua se čte jako „cheery-cow–ah“. Američanům to zní stejně vtipně, jako nám a korunu tomu nasadí ještě citoslovce ah na konci.

Oblast Chiricahua byla kdysi obývána indiánským kmenem Apačů, kteří tento kout světa nazývali Zemí vstávajících skal. Silnice od návštěvnického centra prudce stoupá lesem plným pro nás exotických stromů. Cypřiše, kleny a různé druhy severoamerických jehličnanů, zejména jedlí, ostře kontrastují se stepní krajinou, kterou jsme před chvíli projížděli. Je až neuvěřitelné, jak rychle se příroda v severní Americe dokáže měnit.

Dopravní značka v serpentinách, kterými stoupáme do hor, nás upozorňuje na přítomnost zvláštních obyvatel tohoto parku, na nosály. Nosál je drobná šelma žijící na stromech. Nemusíte se jich bát, protože jejich hlavní činností v parku je vyhledávat turisty za účelem žebrání svačiny. Při naší návštěvě však na žádného nenarazíme. Už od začátku cesty parkem nám ale dělají společnost krásné modré mexické sojky. Ty turisty vyhledávají z naprosto stejného důvodu jako nosálové.

Přijíždíme na vrcholové parkoviště, které je zároveň výchozím bodem turistických tras. Jsme ohromeni neskutečným výhledem na tisíce skalních věžiček, které se táhnou rozsáhlými kaňony. V dálce je tušit žlutý pás arizonské stepi, která surově mění ráz navazující krajiny. Skály jsou sopečného původu. Jedná se o pozůstatky 27 milionů let staré erupce sopky Turkey Creek, která svůj popel rozprášila na ploše přes tři tisíce čtverečních kilometrů. Jak rozžhavený popel usedal a začal chladnout, vytvořil šedou horninu, která se dnes nazývá ryolit. A o zbytek se postarala eroze způsobená počasím, kdy došlo k odplavení anebo odvátí méně odolných vrstev hornin.

Pohled je to naprosto neskutečný. Čím více se na skály díváte, tím více vám připadají, jako by byly živé. Zvolíme si zhruba desetikilometrový okruh a pomalu sestupujeme mezi skalní velikány. I když je půlka února, teploty se opět blíží ke třiceti stupňům. Pokud byste sem někdy plánovali výlet, tak ale věřte, že to nemusí být v zimě vždy pravidlem. Vzhledem k tomu, že Chiricahua je izolované pohoří uprostřed prérií, tak ani zde nebývají výjimečné zimní bouře se sněžením a mrazem. My máme ale štěstí a počasí nám přeje.

Chůze po kamenité stezce není moc náročná. Kvůli vyšším teplotám je třeba dávat pozor pod nohy a to zejména kvůli hadům, kterých je tady údajně plno. Podaří se nám vidět několik krásných ještěrek a už tak zajímavou vycházku dokresluje přítomnost kaktusů a dalších exotických rostlin, kterých při sestupu do kaňonu výrazně přibývá. Prvního člověka potkáváme až po hodině chůze a tak si užíváme samoty.

Došli jsme až ke skalnímu útesu, pod kterým se opět rozprostírá zlatavá tráva prérie, a kde jsme nuceni odbočit na stezku, která nás přivede zpět na parkoviště. Přijde na mně nával emocí a říkám si, že i kdyby právě teď po dvou dnech naše cesta skončila právě tady tak určitě celá ta námaha stála za to. Ve světě naleznete spousty skalních měst, kde je koncentrace skal větší, a skály jsou vyšší. Ostatně i v Česku máme skalní města, která jsou naprosto úžasná. Ale jedině tady na jihu Arizony máte pocit, že procházíte mezi spícími skalními obry, kteří vás milostivě nechali do svého království nahlédnout.

Zpáteční cesta stoupá, ale člověku to vůbec nevadí. Výhledy do krajiny se ztrácí mezi skalními stěnami a můžeme obdivovat zase trochu něco jiného. S pokročilým dnem začneme potkávat více lidí. Zajímavé je, že se jedná povětšinou o seniory. Tito lidé, kteří hravě skáčou po kamenech, jsou plní elánu a mají vysportované postavy, jednoznačně vyvracejí klišé o obézních Američanech, které v Evropě máme. Občas se s někým dáme do řeči a je hezké, když člověk cítí, že je s nimi takzvaně na jedné vlně.

Zpáteční trasu jsme si nevybrali náhodně. Vede totiž okolo skály, která se nápadně podobá jedné postavičce z Marvelových komiksů. Určitě mnozí z vás budou znát stromovou bytost Groota. Skála opravdu vypadá, jako by byla pro autory komiksů a filmu předlohou. A i když Groota neznáte, tak ve skále hravě spatříte obrysy skrývající se zdánlivě živé bytosti.

V národním parku Chiricahua naleznete desítky kilometrů vycházkových stezek. Protože jsme v Americe, tak samozřejmě spoustu míst můžete obdivovat výhledy z parkoviště, kdy stačí ujít pár desítek metrů od vašeho vozu. V hlavní sezóně jezdí od návštěvnického centra autobus, který vás dopraví na vrchol hory, a vy můžete několik hodin pohodlně sestupovat skalním městem zpět k návštěvnickému centru.

V parku Chiricahua naleznete i jednu historickou stavbu. Jedná se o ranč, který zde v roce 1888 postavila rodina švédských imigrantů. Byli to první lidé, kteří se zasadili o turistické povědomí takto odlehlého místa. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, že členové jedné rodiny po dlouhá desetiletí budovali v místních horách stezky, aby je zpřístupnili návštěvníkům, které u sebe ubytovávali. Po smrti posledních švédských rančerů převzala jejich ranč americká vláda, která jej začlenila pod ochranu národního památníku.

Náš pobyt v parku se chýlí ke konci a musíme bohužel pokračovat dál, protože naším dnešním cílem je texaské El Paso, které je ale vzdálené ještě pořádný kus cesty. Opouštíme tedy úchvatné skály a směřujeme zpět k mezistátní dálnici. Cestou opět projíždíme městečkem Willcox. Už ráno mě zde zaujala neobvyklá restaurace, která leží přímo naproti vlakovému nádraží. Je na ní nalepený vyřazený železniční vagon, ve kterém se dá posedět. K restauraci je ještě přistavený obrovský gril, který vzdáleně připomíná parní lokomotivu. Maketa krávy před vchodem a madla dveří v podobě dlouhých kravských rohů nám dávají znamení, že se blížíme k Texasu. A v Texasu, jak je všeobecně známo, je lidovým jídlem steak.

Snídani jsme ráno neměli žádnou a dopoledne jsme svačili na stezce. Odpolední oběd jsme měli v plánu odbýt nějakým jídlem na pumpě, každopádně při průjezdu okolo restaurace, jak správně tušíte, dostanu obrovskou chuť na steak. K vlastní obhajobě vám ale mohu říci, že se k ní vracíme až po krátké diskuzi s přítelkyní, která je na tom kupodivu stejně.

Hospoda je jedna obrovská dřevěná stodola s dlouhými stoly, s tanečním podiem a barem. „Sedněte si, kam chcete“, zakřičí na mně bodrá servírka obsluhující na druhém konci lokálu. Jdeme tedy jedním z vchodů do vagonu, kde sedí nejvíce lidí. Nenápadně se kouknu, co jedí ostatní hosté a jejich jídla vypadají naprosto úžasně. Jsem ale trošku šokován velikostí porcí, protože průměrné jídlo tady vypadá jako dvě až tři porce najednou. Jídelníčkem se nezabývám, protože mi bylo už z venku jasné, na co mám chuť.

Nebudu vás dlouho napínat, steak byl naprosto luxusní a cenově patřil k nejlevnějším jídlům, co tato venkovská restaurace nabízela. Začouzený, umaštěný a opálený gril, který byl z venku restaurace vidět, dodal masu naprosto lahodnou chuť. Jelikož nás čekalo ještě dlouhé řízení, musel jsem tuto lahůdku spláchnout nealkoholickým pivem. Pokud si ho chcete ve Státech objednat, stačí říct jen dvě písmenka – N a A (výslovnost „en ej“) a každý ví hned, co máte na mysli.

Čtyři hodiny jízdy do El Pasa proběhly placatou krajinou amerického státu Nové Mexiko naprosto bez problému. Blízkost Texasu nám bezpečně oznamovala „vůně“ obrovských dobytčích farem, které se rozkládají přímo podél dálnice. Večer přijíždíme do milionového města, ležícího na americko-mexické hranici a tak příjemně unaveni po dni plném zážitků usínáme v levném hotelu na předměstí, který má nejlepší léta dávno za sebou. Vysoký plot jedné z nejstřeženějších hranic světa máme pár desítek metrů od naší postele.

Pokud se ptáte, co nás na takové místo, které nemá zrovna nejlepší pověst, přivedlo, tak věřte, že je to opět příroda. V El Pasu strávíme několik následujících dní našeho putování a o přírodních krásách, které v jeho okolí prozkoumáme, vám rád povyprávím zase někdy příště.

Zdroj: autorský text