Výlet za českou stopou v Novém Mexiku. Karlovarské jeskyně jsou jedním z nejlepších našich zážitků

Ve Spojených státech amerických nalezneme desítky míst, která nesou česká jména. Názvy jim dávali lidé v dobách, kdy cestování vůbec nebylo o rekreaci a trávení volného času. Město Carlsbad v Novém Mexiku, jež pojmenovali naši krajané po lázeňské perle západních Čech, dalo název také světoznámým jeskyním, které podle mě patří k tomu nejlepšímu z přírodního bohatství, co můžeme v USA navštívit.

Zjednodušeně by se dalo říci, že do Národního parku Carlsbad Caverns je to odevšud daleko. Cesta z texaského El Pasa nám trvala necelé tři hodiny, ale rozhodně se nejednalo o nudnou záležitost. Temperament Američanů, většinou mexického původu, kteří tady žijí, se ani za volantem nezapře. I když v Texasu platí jedny z nejvyšších rychlostních limitů v USA, nikdo je zde stejně nedodržuje. Ze začátku se tedy pokouším jet rychlostí 75 mil za hodinu, která je zde povolena i na běžných silnicích a za chvíli mám za sebou frontu nervózních řidičů, která u nás bývá k vidění leda tak za traktorem. Poté, co mě předjede i policejní vůz, to vzdávám a připojím se do kolony aut, kdy společně rychlostí, za kterou by vás kdekoliv jinde v USA zatkli, uháníme vstříc Guadalupským horám, kde se národní park nachází.

Národní park Carlsbad Caverns leží v americkém státě Nové Mexiko v Guadalupských horách, které se rozkládají na severu Texasu a zasahují právě i do Nového Mexika. Těsně sousedí s texaským národním parkem, který se jmenuje stejně jako samo pohoří, tedy Guadalupe Mountains National Park. V tomto parku leží i nejvyšší hora Texasu, na kterou se podnikají krásné celodenní výšlapy. Nám se postupně rozednívá a ostré ranní slunce ozařuje tmavé rysy Guadalupských hor, ke kterým se s jistotou přibližujeme. Pro člověka žijícího v Evropě je místní krajina nezvyklá. Prostor, který nás obklopuje, vzbuzuje v člověku respekt. Z placaté polopouštní stepy se vztyčují nádherné tmavé skály, které zde působí až nepatřičně. Surovost a drsnost krajiny jenom podtrhuje fakt, že zde nežijí téměř žádní lidé.

Vstup do jeskyní leží na vrcholku stolové hory, ke které šplhá silnice v několika ostrých serpentinách. Vítá nás nádherný výhled do krajiny a teplota, která už v devět hodin ráno přesahuje třicet stupňů celsia. Vcházíme do nádherného návštěvnického centra, které je dimenzované na mnoho set návštěvníků, ale teď v únoru zde žádné davy nejsou.

Historie Karlovarských jeskyní se začala psát před 265 miliony lety, kdy tuto část Nového Mexika pokrývalo vnitrozemské moře. Stolová hora, kde se nyní park s jeskynním systémem nachází, bývala kdysi podmořským útesem, pokrytým mnoha živými organismy. Pod jeskyněmi je právě díky dávnému útesu obrovské ložisko ropy, ve které je přirozeně obsažen sirovodík. Sirovodík pronikal do podzemních vod a společně s kyslíkem, který se do hory dostával propustnou horninou, vznikla v podzemí kyselina sírová. Ta se drala na povrch a rozpouštěla méně odolné horniny a přitom tvořila ony nádherné jeskyně. Ruku k dílu následně přiložila také klasická eroze v podobě vody.

Když si člověk zpětně uvědomí, že při přípravě cesty nemáte šanci tušit, zda celá ta námaha, trmácení se a stres, který mnohdy přípravy na cestu provází, budou vůbec stát za to. Všechno se zdá vzdálené a jednotlivé zastávky jsou jen bodem v itineráři. A teď tady stojím, žmoulám v ruce papírek s rezervací, kterou jsem si vyřídil ještě v teple domova a čekám ve frontě na lístky. „Vy budete Tomáš z Československa,“ vykřikne na mě rázně paní sedící za přepážkou a okamžitě mě vrátí zpátky do reality. Paní nás poznala, aniž bych otevřel pusu, a to mám na sobě tričko I love NYC. Nechce vidět rezervaci, stačí jí ukázat roční vstupenku do národních parků, kterou jsem kupoval před několika dny v Tucsonu. „Máte to pro 2 osoby na 9 hodinu,“ dodává se srdečným úsměvem. Já jí na to odpovím, že ani nevím, kolik je hodin a že doufám, že nejedeme pozdě. „Hodinky se vám zbláznily, co? To je tady normální,“ dostane se mi rychlé odpovědi.

Návštěva jeskyní může probíhat několika způsoby. Jsou pořádány výpravy s průvodcem, anebo si můžete jeskyně projít sami. Při vyzvedávání lístků se mě paní strážkyně zeptala, zda chceme využít výtahu, nebo do jeskyní sestoupit přírodním vchodem. My samozřejmě půjdeme pěkně po svých. Výtah, návštěvnické centrum, časová rezervace. Všechna tato slova mohou případné budoucí návštěvníky parku odradit a dodat jim pocit, že se jedná výhradně o komerční záležitost. Přátelé, věřte mi, že způsob, jakým Američané Karlovarské jeskyně zpřístupnili, je naprosto unikátní a potěší každého milovníka přírody. V porovnání s jinými jeskynními systémy mají tyto jeskyně ke komerci hodně daleko.

Skrz muzeum opouštíme návštěvnické centrum a po úzkém chodníčku směřujeme k místu, kde začíná malé údolíčko. Zde chvilku čekáme na pár dalších turistů a na strážce parku, který nám dává rychlé školení, jak se při sestupu a v jeskyních chovat. Strážce nás nabádá, abychom mluvili potichu, jinak budeme všem prohlídku kazit a uslyší nás celá jeskyně. Po instruktáži odhrne tenký řetěz, který nás do té doby dělil od jednoho z nejhezčích cestovatelských zážitků, jaké jsem kdy zažil...

Scházíme ke vchodu do jeskyně, před kterým je amfiteátr, kde mohou lidé každý večer pozorovat vylétávání netopýrů z temnoty jeskynního systému. Jsme v malé skupince zhruba deseti lidí, nicméně všichni ostatní si dělají zastávky na focení ještě venku, takže vstupujeme do podzemí úplně sami. Cesta do útrob země je velmi málo osvětlena. V jeskynním pološeru tak klesáme místy poslepu a držíme se kovového zábradlí, které nám dodává jistotu při našich krocích. Občas je osvětlen jen nějaký krápník či jiný zajímavý objekt, který tím pádem krásně vyniká. Atmosférou jeskyně jsem naprosto ohromen. Člověku se alespoň na chvíli přiblíží pocit, jaký musel mít šestnáctiletý chlapec, který podle legendy roku 1898 jeskyně objevil a sestupoval úplně stejnou cestou. Sestupová trasa je dlouhá dva kilometry, během kterých vyklesáme neuvěřitelných 200 metrů do podzemí.

Zhruba po hodině sestup končí a my vstupujeme do jeskynního dómu s výstižným názvem Big Room. Tento jeskynní prostor je více než kilometr dlouhý a téměř dvě stě metrů široký. Výška jeho stropu je okolo osmdesáti metrů. Celou tuto nádheru obkružuje turistická stezka, která nás provází kouzelným světem plným jezírek se zrcadlovou vodou, krápníků a s dalšími jeskynními útvary, které vypadají jako z jiného světa. Cesta občas odbočuje z hlavního dómu do postranních chodeb, které vedou do menších sálů, které mají snad ještě hezčí přírodní výzdobu a kde krása střídá nádheru.

Průzkum Carlsbad Caverns samozřejmě stále probíhá. Kromě pohodlně přístupného návštěvnického okruhu je nyní zmapováno přes dalších 64 kilometrů podzemních chodeb, kam se ale běžný návštěvník nepodívá. Co jsme ale na návštěvnickém okruhu v Big Room objevili, byla bezedná jáma. Desetiletí do ní lidé házeli kameny v marné snaze zaslechnout jejich náraz na dno. Při novodobém průzkumu se zjistilo, že tato jáma je hluboká 43 metrů, ale její dno je plné měkké hlíny, která dopadající předměty neslyšně pohltí.

Díky této, a i jiným atrakcím v podzemí strávíme skoro čtyři hodiny a jsme jím naprosto unešení. Zpáteční cestu absolvujeme výtahem, který hloubku přes dvě stě metrů urazí za necelou minutu.

Před vstupem do parku je turistické městečko, kde jsou restaurace a služby. Teď mimo hlavní sezónu je ovšem vše uzavřeno, a protože to je zpět do El Pasa vážně daleko, nechce se nám několikahodinovou cestu absolvovat s prázdným žaludkem. Děláme si tedy malou zajížďku do města Carlsbad a samozřejmě, že jsme také zvědaví, jak novomexické Karlovy Vary vypadají. Carlsbad je určitě důležitým centrem obchodu a služeb dané oblasti, ale k městu, které mu dalo jeho jméno, se svou atmosférou ani zdaleka nepřibližuje.

Na zpáteční cestě do El Pasa, kde máme svojí cestovatelskou základnu, se zastavujeme v návštěvnickém centru Národního parku Guadalupe Mountains. Tento národní park patří ve Spojených státech k těm nejméně navštěvovaným. Není to tím, že by neměl turistům co nabídnout, ale svádí nerovný boj právě se svým sousedem, který nabízí krásné podzemní bohatství, kam pokud chcete, můžete snadno a bez námahy sjet zmíněným výtahem, zatímco na dominantu Národního Parku Guadalupe Mountains se dostanete až po několikahodinovém namáhavém výšlapu, který na více než 2500 metrů vysokou horu vede.

Nám zbývá čas na krásnou procházku v podhůří hor, která je nádherným zakončením naprosto úžasného dne, který jsme na pomezí Nového Mexika a Texasu strávili.

Zdroj: autorský text