„Taťka zařval non capisko a šel dálnici platit do boudy.“ Čteme můj 25 let starý cestovatelský deník

Už někdy v polovině devadesátek, když mi bylo zhruba tak devět, jsem z nějakého důvodu začal sepisovat zážitky z letních dovolenkových cest do deníků. Těžko říci, kde se tohle vzalo, ale soudě podle provedení deníků mne to evidentně bavilo. Dnes se z tohoto pradávného koníčka stal můj denní chleba, což jsem nikdy nepředpokládal, ale baví mne to stále.

A stále také existují ony deníky. Listovat v nich s odstupem čtvrt století (a více) je fakt legrace. Je to totální návrat do krásných časů dětství, kdy před cestou do zahraničí bylo mou jedinou starostí to, co si vezmu s sebou. Vše ostatní řešil táta s mámou. No a když máme ty Vánoce, můžeme se nad těmito poklady historie pobavit společně. 

Deníky existují v několika „vydáních“. Ten úplně první je fakt kouzelný, popisuje první cesty na Jadran, ale člověk se z něj moc nedozví. Většinou jen to, co jsme jedli a ještě je to doprovázeno katastrofickým pravopisem. Podíváme se proto raději do druhého „vydání“, které začalo vznikat v roce 1999 u příležitosti pro nás tehdy naprosto nevídaně daleké a drahé dovolené na Korsiku.

Samozřejmě to tady nebudu vytahovat celé, zas tak zajímavé to není. Ale vybral jsem pár částí z dovolené na Korsice, z dovolené na Slovensku a z jedné dovolené v Chorvatsku, kam jsme jeli jen já se ségrou, babička s dědou a táta. Právě přítomnost tátovo rodičů tomu dala docela jiný rozměr, což je z poznámek tehdy čtrnáctiletého Lukáše dobře poznat.

Pár fotek z deníku najdete v galerii. To proto, že kromě textu tam jsou i jakési obrázky. Přepsané části původního textu následují níže. Pro zachování autentičnosti jsem to přepsal přesně tak, jak je to napsáno v deníku. Ani tady není o chyby nouze.

Z dovolené na Korsice v roce 1999 jsem vybral tři části. Jeden takový úplně obyčejný den, jeden výlet na kaskády Cascades de Polischellu, který byl tenkrát obřím zážitkem pro všechny. Provozovali jsme tam něco jako dost punkový kaňoning. A pak ještě tu mám cestu zpět do ČR. Chtěl bych zdůraznit, že tuhle akci jsme absolvovali v sestavě rodiče, já, moje dvě sestry a Fiat Uno!

Ale teď už ten obyčejný den na Korsice. Podle deníku to byl den osmý, bylo 4. července 1999 a zápis proběhl v osm ráno. Proč jsem si do bloku dělal i takové poznámky, to fakt netuším. 

Vstali jsme v 7:15 hod. Hned jsem si, jako vždycky napsal do deníku. Matějci (to byli naši známí, pozn. red.) jeli na vejlet. K snídani jsme měli veku s nutelou. Po snídani jsme šli hned k vodě. Já jsem zkoušel serfovat s taťkovou plachtou. Moc mi to nešlo. K obědu byla prérie. Asi ve čtvrt na čtyři přijeli matějci. Hlásili že je lesní požár. A opravdu na jednom kopci byl opravdu požár. Plameny tam šlehali. Serfoval jsem na strejčkovu serfu. Už mi to docela šlo. K večeři byla čínská polívka a bageta. Po večeři jsme zpívali a šli spát. 

Na tůně Cascades de Polischellu došlo jedenáctý den pobytu: 

Když jsme vstali, tak jsme se nasnídali a jeli do Kempu. Tam jsme se zakempovali a asi v 10 vyjeli na výlet. Byli to tůně. Sice říkali že po černý nepůjdeme, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Tůně byli černý. Jeli jsme asi 1 hodinu. Když jsme zaparkovali, tak jsme vyrazili. V průvodci bylo že cesta začne vlevo. Já jsem šel vlevo, ale blbě. Byla to taková cesta džunglí. Na prvním rozcestí jsme se dali v levo ačkoliv tam nebyli značky. Šli jsme takřka po kolmé cestě dolů. Tam tekl potok. Matějci šli správně, ale nakonec jsme se sešli. 

První tůň byla s takovým velkým vodopádem. Vypadal jako klouzačka. Obešli jsme to a vylezli po cestě nahoru. Teta to taky vylezla ačkoliv jí bolela ruka. Další tůň se musela přeplavat a vylézt po skále to bylo v pohodě. 3. tůň byla problém. Vylezlo se dost po skále. Všichni to vylezli. Pak se muselo slíst po stěně. Já a Mates jsme to slezli tam byli další dvě. Pak jsme šli zpět v tůni a 1 níže tam jsme zkákali. Když Mates lezl že skočí, ujela mu noha a slítl dolů. Byl asi 10 cm hlavou od skláli. Tak jsme se vrátili o tůň níže, najedli a jeli domu. Tam jsme se eště vykoupali a šli spát. Já spal venku. V noci byl strašnej uragán. Nad stan se nakláněl strom. 

Čtrnáctý den pobytu došlo na poslední velkou akci. Nalodění se na trajekt a cestu zpět do Prahy: 

Bylo to velmi zajímavé. Po nalodění a vyplutí v 7:30 hod jsme byli na parníku. Asi v půli cesty jsem se s Kubou bavil tím, že jsme plivali z paluby a Verča se k nám přidala. Plivla a brejle letěli z paluby do moře. Já jsem se moch umlátit smíchy. Byla to nádhera. Pěkně to houpalo a viděli jsme západ slunce. Do přístavu jsme dojeli za tmi. Lodivod jel před náma a bylo vidět jen světlo. V noci jsem vyjeli. Při výjezdu a nájezdu na dálnici jsme byli u automatu. Dali jsme tam kartu. Pak jsme tam měli strčit peníze, ale nešlo to. Tak taťka zatroubil. Přiletěl chlap s čelenkou ve vlasech. Něco tam ukázal a odešel. Tak jsme zatroubili ještě jednou. Z takovýho repráčku začal kecat nějakej chlap. Taťka se naštval a zařval „Non capisko“! Začla tam kecat nějaká ženská. Taťka začal mačkat. Vyjela karta ale my jsme nezaplatili otevřela se závora. Taťka zařval „tak mi vyliž pr**l“. Šlápl na plyn a vystartoval dopředu. Šel to zaplatit do tý boudy. 

Tak jsme jeli dál. A najednou tam hořící klacek. A další, a pravidelně od sebe. Hořel asi třiceti centimetrovým plamenem. Stáli tam policajti a odklonili nás  z dálnice pak vzápětí jsme zase najeli na dálnici. Jeli jsme v pohodě až do Itálie kousek před hranicema jeli policajti. Zabrzdili před náma a ukazovali před náma ať zastavíme. Chtěli vidět průkazy. Nelíbilo se jim, že máme malej fáborek na stěžni, a tak jsme tam dali ručník. 

Hranice jsme přejeli a až v česku jsme měli obídek. Ale hledali jsme bankomat šla tam pani. Maminka „dobrý den, prosím vás pěkně nevíte...“ S bábou to ani nehlo. „Ty jsi ale kráčmera“. Tak jsme jeli dál. Šla tam ženská, vypadala jak šlapka. Ta nás poslala někam. Tam byla KB. Tak jsme zastavili na parkovišti. Stáli tam policajti. Řek jsem ať se jich zeptá. Nějak to vysvětlili a že pojedem. A oni se rozjeli že nás povedou. Tak jsme za naprostého bezpečí dojeli až do spořitelny. Vybrali jsme peníze nakoupili jsme v bille a jeli domů. Cestou Matějci koupili meruňky a jeli jsme domů. 

Byla To Super Dovolená. 

O rok později jsme jeli na Slovensko. Bydleli jsme v pěkné chalupě s velkou zahradou, kde jsme mohli jíst, co tam rostlo. Do dějin vstoupila příhoda, jak na nás vykoukl z vedlejšího domu romský spoluobčan a křičel „neoberaj to“. Následně se situace vyvinula tak, že tento spoluobčan evidentně posilněný alkoholem nakonec vypadl z okna do té naší zahrady. Tuhle historku najdete popsanou v originálu v galerii. 

My si teď dáme jiný výlet, a sice „okroužek“. Takový úplně malinkatý okroužek, který naplánovala máma, jakože tady vyjdeme z jedné doliny a druhou se vrátíme. Byla z toho nečekaná adrenalinová túra na Tri kopy se řetězy a tak poutavými výhledy do hlubin, že se někteří nechtěli hnout z místa. 

Vstali jsme brzo i protože jsme šli na hřebenovou túru. Po snídani jsme já, maminka, taťka, Verča, Mates a Hanka dopravili na parkoviště před Žiarskou dolinou. Odtud jsme chtěli a šli pěknou betonovou silničkou až do Žiarské chaty. Dolina měřila 5,283 km a prošli jsme jí za hodinu. Byla to nuda. Potom jsme konečně došli ke Žiarský chatě a zároveň na konec doliny. Tam jsem snědl horalku, napil se a koukl na rozcestník. Bylo tam Baník, 2,5 h. Tak jsme vyrazili na výstup. 

Následuje vyprávění o památníku horských neštěstí, Šarafiovém vodopádu a Jaloveckém sedle, až jsme došli na Príslop. A tam už to začalo být zajímavé. 

Konečně jsme došli na Příslop. Trochu se vyjasnilo a bylo vidět i na Maru. Bylo pěkný, ale všichni měli strach. Ale tím to všechno začalo. Pokračovali jsme všichni dále na Baníkov. Už teď bylo jasné, že se po hřebenech nevrátíme. Cesta byla stejná i na Baníkov. Pokračovali jsme až na Baníkov. Při výstupu na něj se mi motala hlava. Ale to byla jediná moje kryze. Tam sem snědl kus suchýho chleba a bylo to dobrý. Pokračovali jsme dál po červený. Šli jsme na Try Kopy. Ještě před Baníkem jsme šli a slyšeli jsme křik a taťka hned zpíval „Ako se ti ty krávy pasůůů?“. 

Když jsme lezli z Baníku začaly řetězy. Jednu chvíli tam byl řetěz a hned druhý, ovšem to se přelezlo přes špičku a bylo to šikmí a tam to bylo zajímavý. Řetězů tam bylo spousta. Když jsme slejzali opět z nějaké skalky, uslyšel jsem jak Hanka křičí bacha a bác, objevili se maminčiny nohy. Maminka spadla, naštěstí se držela řetězu. Konečně jsme vylezli ze skal a šli chvíli po normální cestě. V neoznačeným sedle jsme si dali oběd. Viděli jsme pani, která měla baťoh a z něj koukala hlava štěněte. 

Vyrazili jsme na Hrubou kopu. Byla to alespoň chvíli pěkná cesta. Potkali jsme takovýho dědu s babkou a ptali se „Kolik tam je řetězů?“. „Dost,“ zněla dopověď. „Tam jich je asi patnáct“. Já s Matesem jsme si říkali „Dědek kecá“ ale on nekecal. Chvíli jsme se zastavili na Hrubí kopě a pak sme vyrazili směr tři Kopy. Dolezli jsme k první kopě. Samozřejmě fůra řetězů a Hanka z toho měla v kalhotech. Jindy má fůru keců na Matesa, ale teď jí ztvrdnul úsměv. Na jedné z kop byla římsa a řetěz. Haninka lezla třetí a uprostřed se zastavila a začala bulet že už dál nejde a že se bojí. Mates jí pomohl a už byla na druhé straně. Třetí kopa byla hned za námi a už jsme byli ve smutném sedle a dali si hnusnou čokoládu od Pařezů. Potom jsme seběhli po modré k chatě a dolinou k autu. Doma jsme byli v 6:00. Všichni šťastní že se nikomu nic nestalo. 

Ve stejném roce jsme vyrazili ještě do Chorvatska, ale jen s tátou, mladší ségrou a tátovými rodiči. Babička s dědou představovali nezvyklý prvek, který měl podle zápisků z deníku vliv na tátu a samozřejmě se úplně neslučoval s dvojicí pubertálních děcek. Ale byl to opět zážitek pro všechny zúčastněné. 

Už na cestě to bylo zajímavé. Seděl jsem ve prostřed. Kupodivu jsme se tam ani netlačili. Chvíli jsme si povídali. Na cestě směrem na Znojmo jsme si s Lenkou povídali o tom, kdo se komu líbí. Smáli jsme se! A to byl problém. Babča měla hned keci že rušíme taťku. To samé říkala při tom, když jsme si sypali TicTaci. Chrastilo to a to bylo špatné. Potom měla zase kecy na Lenku že to někdo má vyblízlí atd. Tak to trvalo s přestávkama celou cestu. Bolel už mě zadek. Bylo to hrozný. Kousek za Plitvičkama se Lenka poblila. Dojeli jsme okolo poledne. 

Nuda (mírně řečeno). Od začátku do pondělí večer to byla nuda. Proto až na pár vyjímek o tom psát nebudu. Od začátku byla zdrojem špatný nálady babička i děda. Furt muselo bejt všechno ni-ni-ni. Hromádky oblečení natažený prostěradlo, prostě vše. Jsme sice v apartmánu ale mě z Lenkou to může bejt jedno. Spíme na karimatkách, zatímco babička s dědou a taťka se válí v posteli. V noci je v baráku hrozný vedro. Prostě do pondělí do bylo hrozný. 

Tušíte, že přijde zlom? Přišel. Jeden večer se táta poněkud upravil, dělal s námi kraviny, pak přijeli ještě nějací Češi, dostali jsme povolení spát venku a atmosféra se tak nějak uvolnila. Ale jak praví kapitola „hádky a naschvály“, nějaké ty neshody byly pořád. 

Uvedu pár příkladů, kteří byli důvodem této nálady. Chtěj abych udělal všechno možný. Přitom jen co to dodělám přilítne děda a začne to opravovat. A naposled: Dem z pláže. Já mám v jedný ruce serf s Lenkou dohromady a v druhý ruce lehátko. Zbyla jim tam taška a dvě lehátka. Jen co přišli začali nadávat. A taky si udělali pořadník ve sprše. Babča, taťka, děda a my. Taťka šel dřív a osprchoval se. Jen co jsme dorazili osprchla se Lenka. Jen co dorazila babča začala nadávat, že si udělali pořadník a kokodák. Přitom sranda je, že ani jeden nebyl nejméně hodinu potom osprchován. 

Kapitola se jmenuje „hádky a naschvály“ a naznačuje to, že ani my jsme nebyli úplně svatí: 

Možná se ptáte proč naschváli. Vždy když jsem vyndaval ledovou vodu z mrazáku vrátka se k tomu přicucla. Ze začátku jsem nechápal, proč je po mě děda furt odvírá. Začínalo mě to štvát a když konečně pochopil začal jsem to schválně přicucávat. A on se rozčiloval a byla to sranda. 

Tahle dovolená nakonec dostala přezdívku „u pošťáka“, protože domácí rozvážel poštu. Proběhl tady i výlet do národního parku Paklenica a děly se i další zábavné věci. Prostě rodinné dovolené nejsou nuda snad nikdy.

V denících je podobných akcí popsáno samozřejmě mnohem více. Jsem docela rád, že tyhle vzpomínky mám sepsané celkem podrobně. Jsou to právě zážitky a vzpomínky, co člověku z cest zůstává a co mu nikdo nevezme. Při prohlížení podobných poznámek se vzpomíná o dost lépe. Takže pište deníky a kdybyste chtěli nějaký, do kterého se vám bude hezky psát, tak Fotr nedávno jeden vydal. 

Pěkné Vánoce.