No nesmějte se, opravdu to tak bylo – především od poloviny července 1961, kdy z rozhodnutí vedení Sjednocené dělnické strany Německa (obdoba naší KSČ) a na příkaz Nikity Sergejeviče Chruščova nechaly státní orgány NDR postavit absolutně nejstřeženější evropskou hranici! To vše proto, že se téměř volným přechodem do výsostného území západního Berlína začala NDR pomalu vylidňovat.
A jezdilo se za nákupy, za památkami, za sháněním věcí u nás těžko dostupných, ale i k moři. To bylo větrné, občas nevyzpytatelné a často chladné. Ale bylo!
Takže budeme dnes pokračovat v našem rozepsaném miniseriálu o někdejším cestování do „lido-demo“ zemí. Dnešní putování nasměrujeme do někdejší sovětské zóny bývalého předválečného a válečného Německa, které se v rámci konečné porážky v květnu 1945 roztříštilo na čtyři správní celky, později už jen západní a východní.
Jestliže v druhé polovině 50. let existovaly převážně jen organizované zájezdy odborového svazu, tělovýchovných jednot, cestovní kanceláře Čedok či Turista, po roce 1961 se poměry značně uvolnily. Nebylo to ale jen zabezpečením německo-německé hranice zdí, dráty (později i minovými poli), zemí „nikoho“ apod.
Svou roli hrál fakt, že východní Německo bylo zemí pod přísným dohledem nejen vlády, ale také ohromujícího aparátu veřejné a státní bezpečnosti. Přičemž nebylo tajemstvím, že ta státní využívala i zaměstnávala mnoho válečných zločinců.
To ovšem turista, hovící si v zájezdovém autokaru, vlaku nebo některém z plavidel labské „bílé“ flotily, případně ve vlastním vozidle, nevěděl. A asi jej to ani příliš nezajímalo. Nota bene měl dost zkušeností s domácím dohledem…
NDR měla s Československem společnou hranici o délce přes 430 km, ovšem ne všechny bývalé předválečné styčné body obnovily postupně vzájemný přístup. Náš občan se po silnici mohl do NDR dostat pouze přes několik hraničních přechodů. Například v 80. létech byl jedním z nejvytíženějších Cínovec – Zinnwald, pak Boží Dar – Oberwiesenthal, Hřensko – Schmilka v malebném bezprostředním okolí Labe či Vojtanov – Schönberg.
Československo mělo s NDR také vodní hranici, a to už na zmíněném přechodu Hřensko – Schmilka, kdy musela lodní doprava (osobní i nákladní) umožnit vstup celních orgánů na palubu a do lodních prostor. Osobní železniční spojení směřovala nejčastěji k Bad Schandau, poslední velkou stanicí byl Děčín.
Nakonec, v rámci sjednocení východního a západního Německa po roce 1990 se toho tolik nezměnilo. Hranice stále existují, dnes ovšem víceméně jen ve formální rovině. Leteckou dopravou byl spojený samozřejmě Berlín a Praha prostřednictvím naší společnosti ČSA a východoněmecké Interflug, občas i některých jiných zahraničních. Cena jednosměrné letenky se na přelomu 70. a 80.let pohybovala kolem 190 Kčs (korun československých), později podražila až na 250 Kčs.
V rámci ohlédnutí se za dopravou ještě uveďme, že v roce 1980 stála jednosměrná jízdenka druhé vozové třídy Československých státních drah (ČSD) mezi Prahou a Berlínem 95 Kčs. Jízda trvala včetně celního a devizového odbavení přibližně sedm hodin.
A když už „úřadujeme“, tak se podívejme, co si náš občan za východoněmecké marky (absolutně nekonvertibilní) mohl v NDR dovolit. Pokud jste cestovali vlastním vozem či motocyklem, dostali jste na pohonné hmoty na celou cestu maximálně 300 východních marek. Jejich směnný kurs se během celých 80. let – vlastně až do konce existence NDR – pohyboval v poměru 100 marek za cca 300 Kčs.
V rámci individuální turistiky bez zajištění zájezdu cestovní kanceláří (s výjimkou CK Autoturist) vám Státní banka československá vyměnila na osobu a den 80 marek. K penězům se ale ještě vrátíme…
Pokud jste vyrazili k Baltu, mohli jste „zakotvit“ třeba na ostrově Rujana. Prohlédli jste si například zajímavé přístavní město Saßnitz, ale nesměly vás překvapit ozbrojené hlídky, které vás do blízkosti několika kotvišť nepustily. Příčina? Jednoduchá: odsud odplouvaly trajekty s nákladem lidí i aut do švédského Trelleborgu…
Jinak na tomto ostrově bylo populární i město Altenkirchen či Sellin, na pevnině pak klasická a dobře známá střediska Warnemünde, průmyslový Stralsund a Rostock či příjemný Greifswald, ležící nadohled od moře.
Východní Německo mělo poměrně pestrou lodní flotilu všech typů a tonáží včetně například úhledné dvoustěžňové školní plachetnice, ovšem původně pojmenované Wilhelm Pieck po někdejším východoněmeckém představiteli (dnes se loď jmenuje Greif). Specifikem plochých a rovných písčitých pláží byly „koše“ – proutěné dvousedačky s částečně sklopnými kryty na ochranu před ostrým větrem, který dokázal být opravdu nepříjemný.
Východní Německo bohatě využívalo válečných rekreačních středisek pro říšské občany a vojáky, ovšem samozřejmě to nikde neinzerovalo. Jiná specialita se nazývala zkratkou FKK – a označovala nudistické pláže, tedy to, nač se mnoho našich rekreantů těšilo. Jenže NDR není Itálie, jižní Francie či Jadran.
Namísto opálených dlouhonohých krasavic s ohnivými pohledy a vábnými tvary se většinou chtivým zrakům „čumilů“ naskytl pohled na válcovitá a dílem amorfní těla Trudi, Bärbel, Ute nebo Rosy, dam značně již v letech, občas povadlých, nepřitažlivých a také již nepřitahujících. Ale byla to tradice, s níž mnoho našich občanů odjíždělo a přijíždělo…
Další velké zastávky byly v Berlíně. Hlavní město kdysi celého Německa, v době našeho děje už jen východní části, bylo přístupné celkem příjemnou a rychlou cestou po předválečných betonových autostrádách, které téměř bez údržby vydržely až do sjednocení.
Když jste se před samotným Berlínem „vypořádali“ s tehdy dost nesrozumitelným značením směrů na mimoúrovňové schönefeldské křižovatce, dostali jste se až do samotného centra metropole k proslulé vyhlídkové věži. Její kopule se za jednu hodinu otočila kolem své osy, byla v ní noblesní a dost drahá restaurace, ale Berlíňané se odtamtud rádi dívali za zeď, na neóny přeplněnou západní a tedy nepřístupnou část.
Tak, jak je centrem Prahy Václavské náměstí, byl středem východního Berlína Alexanderplatz. Odsud je jen kousek proslulá Braniborská brána, jeden ze symbolů rozděleného velkoměsta. V Berlíně organizovaly i naše cestovní kanceláře návštěvu některých muzeí, stojících na „Muzejním ostrově“ nebo varieté v obří budově Friedrichstadtpalast, odkud se vysílaly i u nás hodně oblíbené estrádní televizní dvouhodinovky „Ein Kessel buntes“ (Pestrý kotel).
Jezdilo se ovšem i do Magdeburgu na Labi, do Lipska – především za nákupy a návštěvou tradičních veletrhů, které se konaly i dvakrát ročně. Největší davy Čechoslováků – zejména na krátkodobé či jednodenní nákupní zájezdy – směřovaly do blízkých Drážďan.
Po příjezdu odcházela skupina pod dohledem průvodce například do obrazárny v Zwingeru s úžasnou kolekcí středověkého, barokního i novějšího umění, jehož součástí je například i proslulá Sixtinská madona. No a pak už následoval hromadný úprk do jednotkových obchodních domů HO Magnet či Zentrum, do drážďanských butiků „Damenausstatter“, prodejny luxusního prádla „Brigitt“, módního salónu „Pinguin“, ale třeba i „na čumendu“ do pětice drážďanských valutových prodejen Intershop (obdoba československého Tuzexu).
Ty měly mnohem pestřejší a větší sortiment než obdobné obchody třeba v Praze nebo v Brně – už jen proto, že ze západního Německa sem jezdily desetitisíce příslušníků násilně rozdělených rodin. Ti z bohatší země tedy mohli a chtěli svým příbuzným a kamarádům přispívat.
Podle svých možností tak činili vším možným, počínaje žvýkačkami a zapalovači přes nábytek, elektroniku a oděvy až po motorová vozidla, uhlí, koks, zahradní techniku, parcely, lodě, montované domy, chaty či zahraniční zájezdy.
Podíváme se na možnosti ubytování: pokud vynecháme ty nejluxusnější velkoměstské hotely, zbývá střední kategorie ubytovacích podniků, potom noclehárny (zejména pro mládež – kdysi nazývané Jugendherberge), autokempy a soukromí. Ještě v 60. a 70. létech se autokempy dělily do třech kategorií, přičemž ta nejvyšší měla tekoucí horkou i studenou vodu, vybavené prádelny, sušárny, obchod se základními potravinami a dostatek elektrických přípojek.
Druhým pólem tohoto „luxusu“ byla víceméně jen oplocená plocha s několika stromy a (někdy) elektřinou. Podle toho se také odvíjely ceny. Například v polovině 70. let zaplatil turista za pobyt v kempu 1. kategorie na osobu a den jednu marku (!), stejně tak za auto a za případný karavan.
Naopak v kempu 3. třídy stál jednodenní pobyt pouhých 30 feniků (tehdejší drobná měna obou německých zemí). Na přelomu 70. a 80. let zanikla nejnižší kategorie kempů, zbylé dvě kategorie se kvalitativně posunuly nahoru. Navíc vznikly mezinárodní Intercampy s evropskou a zejména západní klientelou.
Auto potřebuje tankovat: v 60. létech stával běžný benzín (tedy ekvivalent našeho Normalu 88 oktanů) 1,40 marek za litr. Byl ho relativní dostatek, pro samotné východní Němce v poměru k jejich platům byl ale dost drahý. Počátkem 80. let vzhledem k rostoucí zadluženosti a hospodářským problémům NDR začala občasná nouze o pohonné hmoty.
Takže na základě mezistátních dohod mohl náš občan dostat benzín pouze za předem zakoupené poukázky v různých množstevních hodnotách. V ideálním případě si je zakoupil v pobočkách cestovní kanceláře Autoturist.
Ty nespotřebované mohl po návratu za plnou cenu vrátit. Pokud vám začalo cestou v NDR docházet palivo, museli jste jít s pasem nebo občanským průkazem a cestovní přílohou do některé směnárny Státní banky NDR nebo do cestovní kanceláře NDR a tam si za východní marky bloky na palivo zakoupit.
Nevděčné, nedůstojné, ale pro tuto dobu bohužel typické… Je zajímavé, že majitelé vozidel se vznětovým motorem mohli tankovat, kolik jen chtěli – a bez bloků…
Když cestujeme, měli bychom i něco pojíst. Ti starší si možná (stejně jako autor článků) pamatují na ovocné polévky, masa s podivnými omáčkami, nezřídka studenými, zrnkovou kávu jako „extra“ (v rodinách se ještě v 70. letech pil ekvivalent české „žitovky“), nevalná piva, ještě horší vína – a jako bonbónek děsivý východoněmecký sekt „Rotkäppchen“ (Červená Karkulka).
O něm se v roce 1975 otec autora článku vyjádřil, že je „sladkej jak cecek“ – promiňte ten výraz, ale bez té citace by to nebylo ono. Rotkäppchen se údajně vyrábí dodnes, ale autor článku dosud nenašel odvahu k ochutnání… Zbývá doplnit ještě populární směs limonády a piva, jíž tehdy nikdo nemohl přijít na chuť, aby dneska to pije celá Evropa.
Zajímavostí obchodní sítě bylo ještě počátkem 70. let vážení na libry (Pfund), tedy dvě libry daly dohromady jeden kilogram zboží. Takto počítala většinou obsluha v družstevních obchodech typu československé Jednoty, zejména v menších městech a s potravinářským, nejčastěji masným sortimentem. Jaké byly ceny? V dohledné minulosti, tedy počátkem 80. let, stála láhev piva 1,90 až 2,60 marky, exportní plzeňské se blížilo třem markám a bylo vzácné.
Láhev nejdražšího vína většinou maďarského či rumunského původu přišla na dvacetimarku, domácí „pochutina“ úrovně našeho „Cechovního poháru“, „Ostravského kahanu“ či „Pražského výběru“ stála třetinu. Desetideková čokoláda s malým množstvím dovozového kakaa byla k mání za tři marky, nugátová laskomina za marku – ale při ochutnávce se člověku zastesklo po našich výrobcích. Kilogram kávy přišel až na 80 marek, její náhražka stála desetinu, to je také důvod vzácnosti tohoto tropického nápoje.
Populárním dovozovým artiklem se staly zejména boty a dětské ošacení. Boty stály v průměru kolem 50 marek, ty nejdražší „salamandry“ občas i trojnásobek. S obuví se pojily desítky historek o jejím pašování, neboť šlo o tovar, zakázaný k vývozu. Jenže řekněte to někomu, kdo třeba do Drážďan jede zrovna pro boty…
Všechno nakoupené zboží si turista musel zapisovat (druh, cenu a počet kusů) do takzvaného Celního a devizového prohlášení. Tam to sice uvedl česky (pokud vůbec), ale němečtí celníci prohlášení kontrolovali. A nebyl pro ně problém pochopit, co znamená slovo „boty“ v němčině.
A tak se dělaly různé drobné podfuky. Sám autor článku psal vždy do prohlášení staročeské libozvučné slovo „střevíce“, které Němci neznali, zákon však dodržel – a bylo…
Když už jsme u těch právních regulací, co se tedy nesmělo vyvážet? Téměř nic, počínaje potravinami přes oblečení, konzervy, koření, sklo, porcelán – zejména z tradičních výroben ve Výmaru nebo značek „Graf von Henneberg“ či „Reichenbach“ až po fotochemikálie, starožitnosti či minerály. Zakázán byl dovoz jakýchkoliv zbraní včetně vzduchových, pak výrobků odporujících hygieně (copak to asi bylo?) a samozřejmě zboží v rozporu se státními zájmy NDR (ano, přesně – žádné nahotinky).
Občas se v zavazadlech našich turistů objevily i dětské hračky či doplňky k fotoaparátům, protože NDR měla jen málo kvalitního zboží – ale optika bývala jakostní. Je nesporně zajímavé, že se do NDR vydávali naši motoristé pro některé (u nás) nedostatkové díly na škodovky či motocykly Jawa, ale i třeba na jugoslávské Zastavy, dovážené k nám bez potřebného zajištění dostatku součástek. Ovšem sehnat v NDR bez známostí něco na trabanty, wartburgy a barkasy se rovnalo malému zázraku.
To všechno jsou ovšem ozvěny dob minulých, protože na podzim 1989 zavalily Prahu tisíce odstavených aut a motocyklů, a východní Němci se začali drát přes pozemky někdejšího paláce Lobkowiczů (tehdy západoněmecké velvyslanectví) do hospodářsky šťastnější sousední německé země.
To se zdařilo až na zásah spolkového ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera – a to už byla poslední kapka k dějinám země, počaté 7. října 1949.
Autor článku byl v NDR mnohokrát, ale jen jednou dlouhodobě: to když jeho táta dostal zakázku na výstavu obrazů v prostorách tehdejšího Československého kulturního střediska v Berlíně k třicátému výročí konce války. Výstava se měla konat v posunutém termínu v září 1975, otec s autorem článku odjeli počátkem července 1975 na týden do Berlína a na dalších čtrnáct dní do severoněmeckých přístavů, kde chtěl umělec vytvořit několik pláten z východoněmeckého pobřeží.
Autor článku nezapomene na dojem z lesku náměstí Alexanderplatz a třídy Unter den Linden, ale během asi hodinové projížďky na pozvání vedení československého střediska viděl i odvrácenou stranu.
O několik ulic dále od centra byla vytlučená okna, nikdy neopravované domy, ba i známky zásahů ještě z války. Nebyl to hezký pocit, člověk si okamžitě začal víc vážit tváří československých měst a vesnic.
Otec i syn se na pobřeží zabydleli nedaleko města Greifswaldu v rybářské vesnici Wieck u staré paní, takto vdovy po námořníku baltské flotily. Měla patrně jakousi dohodu s místní lidosprávou – a nebyla jediná. Stačilo tehdy zastavit u obchůdku, zeptat se uvnitř, kdo by mohl ubytovat pána se synem – a hned bylo k dispozici několik adres.
Stará paní byla velmi hodná, připravovala i snídaně a večeře – samozřejmě ve východoněmeckém sortimentu, ale výhodou byla těsná blízkost pobřeží, a také to, že oba aktéři milovali mořské ryby v rozličných podobách úpravy.
Horší to bylo s nápoji, minerálky bylo sice dost, ale slušné víno sehnal otec autora článku až v Greifswaldu, z pořízených fotografií je dodnes vidět, že se jednalo o maďarský Bikavér… Jelikož otec autora byl předem připravený na chuť a nedostatek východoněmecké kávy, vzal si s sebou kilovku jakési rakouské značky, z níž mu hodná paní každé ráno šálek připravovala.
A největší radost měla vdova z toho, když jí dvoutýdenní podnájemník celý zbytek (jistě více než třičtvrtě kila) ponechal, navíc jí zřejmě velmi slušně zaplatil a obdaroval ji mnohými českými suvenýry, jež si vzal s sebou. Na starou paní z Wiecku vzpomíná i autor článku třeba nad fotografiemi, stejně jako na krásný malý přístav se spoustou klasických rybářských lodí s jen dvou- či tříčlennou posádkou, na vůni moře, ale i na hejna malých medúz, které neměl a nemá rád.
Cesty do východního Německa, ať už za nákupem, turistikou či pobytem, se staly fenoménem 60. až 80. let. Země pak prodělala očekávané připojení k bohatému západu, ale stále – a i po pětatřiceti létech – tady něco skřípe. Povaha? Staré nesváry? Deziluze? Nevíme – a tak to necháme být…
Zdroj: archiv autora, Reisebüro der DDR, PGH Berlin
