Navštívili jsme americké místo, které dalo světu symbol westernů. A viděli stopy dinosaurů

Spojené státy americké jsou obrovskou zemí a v každém ročním období zde najdete oblast, kde panují přijatelné podmínky pro turistiku. Ve svém povídání vás provedu nádhernou krajinou, která se nachází na jihozápadě USA, u hranice s Mexikem, a cestovatelům nabízí neskutečné krásy v podobě Sonorské pouště, spousty národních parků a navíc je domovem vynikající gastronomie.

Cesta z Mnichova do arizonského Phoenixu trvá i s krátkým přestupem v Londýně necelých patnáct hodin. Létání v zimních měsících má obrovskou výhodu v malém počtu spolucestujících. Na letištích se nekonají žádné dramatické fronty na odbavení a ani na bezpečnostní prohlídky. Vše probíhá naprosto hladce a na pohodu. Při jedenáctihodinovém mezikontinentálním letu máme celou zádní část letadla naprosto pro sebe a můžeme se v klidu a jakžtakž pohodlně vyspat.

Dávám naše pasy celníkovi a ten nám s úsměvem pokyne, abychom se jeden po druhém podívali do foťáku, kterým pořídí fotky. Na obličejích všech lidí, kteří právě absolvovali dlouhý let, jsou vidět různé stupně šedé a zelené barvy, krásné kruhy pod očima všech velikostí, no prostě radost pohledět. Upřímně lituji chudáka, který se na ty fotky bude případně dívat a někoho mezi nimi hledat.

„Vacation?“ zeptá se mě policista a vytrhne mě z mého snění. „Yes, Sir“, odpovídám okamžitě a jsem nadmíru spokojen se svojí hluboce oduševnělou odpovědí, která sice moc nereflektuje mých 20 let studia angličtiny, ale je to jediné, na co se v polospánku zmůžu. Celníkovi to ku podivu stačí a se slovy „Welcome to the USA“ mi vrací pasy a ukončuje naši hraniční kontrolu.

Na letišti v arizonském Phoenixu mají vlak, který nás pohodlně a rychle dopraví do terminálu, kde sídlí autopůjčovny. Naší rezervaci vyřizuje sympatický starší chlapík. Bavíme se o počasí, o mrazech, jaké panují u nás doma a celkově o maličkostech tak, aby řeč nestála. Pán po chvíli vzdá přepisování mých údajů do počítače a pozve mě za stůl, abych tak učinil sám.

To neujde pozornosti jeho vedoucí, která se přijde zeptat, jestli mi za práci taky zaplatí a od počítače mě slušně vyrazí. Nicméně svoje údaje jsem zadal kompletně sám, přítelkyni jako druhého řidiče po zásahu manažerky zadával zase on. Po pár dnech jsem se náhodou podíval do smlouvy a zjistil jsem, že ve jméně Monika udělal tři chyby. Příjmení, to bylo naprosto nesrozumitelné.

Auto budeme zhruba za dva týdny vracet v coloradském Denveru, odkud odlétáme domů. Běžně si půjčovny za to, že auto odevzdáte jinde, účtují nemalé poplatky. Naštěstí teď v zimě je tato služba zadarmo. Hodiny ukazují deset hodin večer a my se vydáváme vstříc americkému dobrodružství. Na letišti, hranicích a v autopůjčovně, jsme tak strávili dohromady necelou hodinku.

Ještě ten samý večer dojedeme do města Tucson, které se stane na dvě noci naším domovem. Jméno města vám může znít povědomě. Legendární britská hudební skupina The Beatles zpívá v jedné své písni o chlápkovi jménem Jojo, který nebyl se svým životem v Tucsonu spokojen a tak se vydal do Kalifornie. Slova písně můžou znít stupidně, ale The Beatles jí napsali jako parodii k předsudkům o migraci, což je v současnosti v tomto regionu USA téma více než aktuální.

V oblasti Tucsonu žije okolo jednoho milionu obyvatel. Na první pohled je patrné, že město na tom není ekonomicky úplně špatně. Na spoustě míst se staví a na předměstích se nacházejí mnohdy výstavní domy, postavené tak, aby nerušeně zapadly do pouštní krajiny, která město obklopuje. A právě poušť je hlavním důvodem naší návštěvy toho města.

Ve Spojených státech se nacházejí celkem čtyři pouštní systémy, které se liší jak vzhledem, ale hlavně živočichy a vegetací, která v nich žije. Zde při hranici s Mexikem můžeme obdivovat poušť Sonorskou. Tato poušť se rozkládá v Kalifornii, Arizoně a také v sousedním Mexiku a zabírá plochu přes 311 000 kilometrů čtverečních.

Zimní klima v městě Tucson je příjemné. Dny bývají jasné a beze srážek, kdy odpolední teploty stoupají ke třiceti stupňům. Na večer se rychle ochlazuje a teploty mohou spadnout i k nule. V létě je to také jednoduché, kdy ve dne bývá i přes čtyřicet stupňů celsia a v noci se už tolik neochlazuje.

Změna klimatu a dlouhý let, který jsme sem absolvovali, vyžadují alespoň lehkou aklimatizaci. Město Tucson je pro ni jako stvořené. Na první den proto neplánujeme žádné dramatické výšlapy. Chceme dát naším tělům šanci tu obrovskou změnu alespoň trochu ve zdraví zvládnout a nepřepálit začátek. Ubytovávali jsme se lehce po půlnoci, a proto jsme si chtěli dopřát delší spánek. Tento plán však platil jen do doby, kdy první sluneční paprsky ozářily černé hory, na které směřoval výhled z našeho motelového pokoje.

„Viděla si to?“ zeptám se přítelkyně, která stejně jako já nemůže spát. Za oknem se klube naprosto nádherná scenérie, kdy východ slunce maluje paprsky na neskutečné panorama hor, které Tucson obklopují. Přírodní divadlo dává tušit, že jsme blízko něčeho opravdu krásného. Člověk je rázem nabitý energií a tak se žádné dlouhé vyspávání nekoná.

V horách, které se přímo dotýkají hranice města, leží Národní park Saguaro. Tento park je rozdělen na dvě části a klidně můžeme říct, že ho rozděluje právě město, které je vklíněné v údolí mezi kopci. Národní park Saguaro začíná přímo v Tucsonu a proto nemáme důvod nakupovat velké zásoby jídla, protože se snadno dostaneme zpátky do města.

Naše první kroky vedou do horské, anebo chcete-li západní, části parku. Kaktusy rostou přímo za posledními domy, kterými končí předměstí Tucsonu. Tato část parku nemá vjezdové budky na výběr vstupného, protože silnice, která sem vede, prochází zástavbou a slouží i k běžnému provozu. Počítají tady se slušností návštěvníků, kteří jsou formou značek žádáni, aby zajeli k návštěvnickému centru a lístky si koupili tam.

My si v návštěvnickém centru kupujeme Annual Pass, který stojí 80 dolarů a opravňuje nás k návštěvě jakéhokoliv národního parku či památníku pod správou vlády USA po dobu jednoho roku. Nelze si nevšimnout, že se vstupné v mnoha národních parcích s rostoucí inflací zvyšuje. 

Jdeme krátký okruh okolo návštěvnického centra, kde nás hned na začátku vítá obrovský kaktus, který má ramena skloněna tak, jako by nás chtěl obejmout. Nevím, jestli mu k tomu růstu nějak pomohli, anebo zda tak vyrostl přirozeně, každopádně se jedná o zajímavou záležitost. Čím dále po stezce jdeme, tím více začínám získávat pocit, že nejsem v poušti, ale v spíše v botanické zahradě. V Národním parku Saguaro nerostou jenom stejnojmenné kaktusy. Je to komplex rostlin různých druhů, skal a další všemožné pouštní vegetace, která je dokonale roztroušena v krajině a tvoří jedinečný celek. Procházíme se v něčem tak nádherném, až se mi tají dech.

V Národním parku Saguaro můžete podniknout samozřejmě také další výšlapy v kaktusových lesích, které rostou na úpatí hor. My se však pro tentokrát spokojíme jen s krátkými vycházkami, při nichž se pomalu seznamujeme s místní, pro nás exotickou přírodou. Pokud byste sem někdy plánovali cestu, tak přijeďte v zimě. V létě toho tady moc neuvidíte, protože teploty přesahující čtyřicet stupňů celsia vytváří ze Sonorské pouště smrtelnou past. Pobyt venku bývá téměř nemožným a každý rok zde dochází k mnoha úmrtím spojených s přehřátím organismu.

Naší další zastávkou je Arizona-Sonora Desert Museum. Název může být matoucí, ale nejedná se o žádnou budovu. Jde o pořádný kus pouště, který už opravdovou botanickou zahradou je. Ranger, okolo kterého procházíme, nás zve, ať se připojíme k jeho výkladu. Dozvídáme se tedy něco o životě v poušti. Zaujme mě jedna rostlina, které jsem si všiml už na několika předešlých místech. Vypadá jako uschlá a mezi kvetoucími kaktusy a květinami, kterými se zimní poušť jenom hemží, lehce vyčnívá. Ranger vysvětluje, že jde o její přirozený vzhled, kdy tak přečkává období beze srážek. Když zaprší, tak se na nějakou dobu zazelená, ale po většinu roku vypadá jako uschlé křoví.

V pouštním muzeu také narazíme na obrovské modely dinosaurů, které jsou různě mezi kaktusy umístěny. Na mnoha místech můžete nalézt jejich stopy desítky tisíc let zakonzervované v bahně, které vypadají, jako by je nějaký dinosaurus vyšlapal teprve včera.

Sonorská poušť je domovem kolibříka. Tento malinkatý ptáček nám při pobytu v muzeu pod širým nebem dělá společnost. Je velmi těžké ho pozorovat, protože je tak malý, že ho prostě snadno přehlédnete. Jeho křidélka kmitají obrovskou rychlostí a pokaždé, když se nám podaří toho tvorečka spatřit, máme radost.

Odpoledne se vydáváme zpátky do Tucsonu, abychom navštívili východní část národní parku Saguaro, kde mezi obrovitými kaktusy, vede známá vyhlídková silnice. Nejedeme ale přímo, děláme si zajížďku k velmi významné památce Misii Sv. Xaviera. Jedná se o pozoruhodný kostel, který stojí na jižním předměstí Tucsonu. V Arizoně naleznete spousty misijních kostelů, které měly za úkol rozšiřovat křesťanství. Místo navštivte, ať už je váš názor na víru jakýkoliv. Jednak se jedná o výjimečné historické a kulturní dědictví celého regionu a hlavně jde o nádhernou stavbu, kde na vás dýchne atmosféra dávných dob.

Čelní strana kostela je zářivě bílá a tak se při příjezdu už z dálky poutníkům jevila jako něco zázračného, protože v okolní krajině vyniká. Po pravdě misie byla pro místní obyvatele vždy tak trochu zázračná, protože je strategicky postavena na vodním zdroji a voda je dodnes v pouštních oblastech považována za posvátnou, bez ohledu na to, jaké kdo vyznává náboženství.

Vnitřek kostela je živoucím důkazem o řezbářském umu řemeslníků, kteří kdysi vytvořili něco naprosto úžasného. Oltář a další výzdoba působí v prostředí, v jakém je stavba zasazena, až nepatřičně. Na první pohled pustá Arizona je ale místo s bohatou historií. Určitě víte, že první z Evropanů, kteří si tento kus nového světa přisvojili, byli Španělé. Když roku 1821 vznikly Spojené státy Mexické a Španělsko definitivně přišlo o svoji zámořskou kolonii, kostel už dávno stál a rázem se ocitl na území nového státu Mexiko.

To se poměrně brzy změnilo hned po mexicko-americké válce, která se tudy prohnala a přeskládala politický vliv v celé oblasti. Jižní část dnešního státu Arizona ale Spojené státy od Mexika nevybojovaly, nýbrž legálně koupily. Vzniklo zde americké teritorium, které se stalo právoplatným státem USA až v roce 1912. Arizona se tak stala posledním 48. státem kontinentálních Spojených států amerických.

Všechno tohle dění pozorovali místní indiáni, kterým byla jejich země evropskými osadníky ukradena. Ale ani ti, v dobách, kdy ještě žili tradičním způsobem života, Misii Svatého Xaviera nezničili. S kostelem to tedy na rozdíl od původních obyvatel Ameriky dopadlo dobře. Americkým indiánům vláda USA „velkoryse“ vrátila půdu, na které misie stojí. Dnes je tento křesťanský kostel a jeho okolí trochu paradoxně součástí indiánské rezervace. V indiánských rezervacích nemají lokální ani národní vlády žádnou pravomoc. Vládnou v nich kmenové rady. To, že jste na území indiánské rezervace v USA, bohužel nejčastěji poznáte podle ne příliš upraveného okolí a viditelné chudoby.

Od Misie Svatého Xaviera pokračujeme do východní části parku Saguaro, která se nachází na úpatí hory Rincon na druhé straně města. Hlavním lákadlem toho místa je Cactus Drive, silnice dlouhá deset kilometrů, která nás mezi zelenými sympaťáky provede. V návštěvnickém centru se dávám do řeči s paní, kterou zaujme náš rodný jazyk. Chválí nás, jak krásně a libozvučně jí čeština zní. Myslím si, že jí asi nejvíce zaujalo slovo „puclíky“, kterým přítelkyně komentuje vystavené puzzle s obrázky parku. Arizona je dvojjazyčná, a pokud neumíte anglicky, v klidu si ve službách vystačíte se španělštinou. Lidé jsou tady k cizincům tolerantní a pro většinu z nich je angličtina druhým jazykem. Pokud tedy slyší, že jste cizinec, udělají maximum proto, aby se s vámi domluvili.

Vjezd na vyhlídkovou silnici je opatřen branou, která se na noc zamyká. Určitě to má své důvody, protože si nelze nevšimnout, že některé kaktusy nesou stopy po vandalizmu, střetu s autem anebo dírami po střelbě. Projížďka mezi kaktusy je životní zážitek. Samozřejmě i zde můžete podnikat pěší výšlapy po mnoha kilometrech pěších stezek. My využíváme americkou pohodlnost a také trochu bojujeme s únavou způsobenou časovým posunem, takže se spokojíme s jízdou autem.

Kaktusy saguaro mohou dorůst výšky i přes dvacet metrů a ty nejstarší kusy se dožívají věku i přes 150 let. Dospělý kaktus může vážit i deset tun. Je zajímavé, že kaktus několik prvních desítek let života roste jen rovně a vypadá jako zelený sloupek. Ramena pak vyrůstají později. Mnozí lidé považují kaktusy saguaro za symbol divokého západu a můžeme je najít v mnoha filmech s touto tématikou.

Den zakončíme večeří v pohodové restauraci, která těsně sousedí s parkem. Ceny jsou zde příznivé, a i když se jedná o turisticky exponované místo, náš účet i s povinným spropitným nepřekročí čtyřicet dolarů za dvě jídla a pití.

Sonorskou poušť a v podstatě celou oblast jižní Arizony jsme si zamilovali od prvního okamžiku. Poušť tvoří do detailu promyšlený systém, kde má každá rostlina, živočich a skalka své místo a dohromady vytváří funkční organismus, který je schopen přežít i extrémní vedro, které tady po většinu roku panuje. Jsme vděční, že jsme dostali možnost do takové krásy nahlédnout.

Ráno budeme muset Tucson a spolu s ním i obří kaktusy opustit, protože se přesouváme do texaského El Pasa. Cestou na nás čeká jedna zajímavá zastávka, ale o té vám povyprávím příště.

Zdroj: autorský text