Z Portugalska do Španělska zapomenutými místy: Sýpky, zlato, psí kámoš a termální prameny zdarma

Na cestování obytňákem miluji hned několik věcí. Kromě toho, že máte vždy s sebou celý svůj domov, nemusíte se nikam balit, vybalovat, hlídat si termíny a časy ubytování nebo přerušit svůj den kvůli check-outu, můžete být kdykoli kdekoli, aniž byste to plánovali. Stejně jako můžete ujet za den 1000 km, zrovna tak můžete popojet třeba i jen 20 km, což se mi mnohokrát i podařilo. Prostě se vám v nějaké oblasti líbí, tak aniž byste to předem plánovali, prozkoumáte ji trochu důkladněji. Nebo naopak naplánovaný cíl z nějakého důvodu vynecháte. Když se nevydaří počasí, popojedete tam, kde je hezky nebo si prostě zalezete do svojí postele a neděláte vůbec nic. V tomhle stylu cestuji dlouhodobě a přesně takhle probíhala i moje cesta z Portugalska zpět do Španělska. 

Poslední plánovanou zastávkou na portugalském území bylo poutní místo v malém až trochu zapadlém a strašidelném městečku Peneda. Cestou sem jsem opět náhodou objevila další zajímavé místo - malou vesničku Soajo, kde se nachází zajímavé místo Granaries of Soajo. Jedná se o seskupení 24 kamenných sýpek, které jsou stavěné na asi metr vysokých nohách a v bocích mají otvory pro lepší odvětrávání. V této oblasti najdete takových míst více, ale v této vesničce je jich asi nejvíce pohromadě.

Když se projdete uličkami, narazíte na tyto sýpky i na zahradách některých domků a není to to jediné, co můžete při procházce potkat. Potuluje se tu např. také stádo místního skotu (krávy s dlouhými rohy), či kozí rodinka, nebo také přátelská a roztomilá psí slečna se svým bojácným kamarádem, kteří se nejčastěji pohybují kolem hlavního parkoviště, kde je socha s psím motivem. Když jim dáte příležitost, přijdou si vás omrknout a pozdravit, psí slečna se nechá podrbat a pomazlit, její kamarád jako by vše z povzdálí pozoroval. Na kontakt přišel jen pro jídlo, které vozím vždycky s sebou pro tyto případy. I toto místo je součástí národního parku Peneda, kde se nachází i stejnojmenná vesnička o zhruba 20 km dál. 

Zde stojí kostel Santuário de Nossa Senhora da Penada, ke kterému vede rovná poutní cesta čítající přesně 300 schodů. Doporučuji tedy zaparkovat ve spodní části pod schody a vyjít touto cestou až ke kostelu, má to magickou atmosféru, když se každým schodem objevuje více z tohoto úchvatného kostela.

Po stranách cesty se nacházejí kapličky a v každé z nich je vyobrazen nějaký příběh života a smrti Ježíše Krista. Když vystoupáte na náměstíčko před kostelem, nebudete vědět, zda ke kostelu vyjít levým, nebo pravým schodištěm - věřím, že se každý zamyslí nad tím, jestli to má snad nějaký význam. Celá vesnička, nebýt přítomných aut a občas i autobusu, působí dojmem, že jste se ocitli zpět v čase. Můj dojem z místa umocnilo i počasí, které v tu dobu bylo lehce deštivé a zamračené.

Cestou odtud směrem k hranicím se Španělskem projíždíte národním parkem, kde potkáte tu pravou divokou přírodu na každém kroku v podobě divokých koní, skotu, který se potuluje po silnici a vaše přítomnost ho nikterak nerozháže, či nedotčené přírody. Cesta k hraničnímu přechodu Posto de Fronteira zpět na španělské území byla jedním velkým dobrodružstvím. Nehledejte v této oblasti ani příliš mnoho civilizace ani nijak zvlášť široké silnice - pokud používáte normální navigace (Google, Waze), pak budete nuceni párkrát neuposlechnout např. pokyn „ostře doprava“, protože tam byste neprojeli ani s osobním autem, natož s obytným a nejde jen o ten „ostrý“ úhel k odbočení, ale i následná cesta je spíše příchozí cestou k místním domům. Naštěstí všechny nástrahy šly objet a tak jsme úspěšně zdolali i přejezd zpět do Španělska. Hned za hraniční čarou na španělské straně je zde benzínka, kde mají jedny z nejnižších cen v okolí.

Lázeňské městečko Ourense bylo jedno z mnoha míst, které si mě získalo až při přímém průjezdu. Hned na začátku v Reza-Ourense se nachází Area Autocaravanas, tradičně zdarma a kousek před ním pak bylo parkoviště pro osobní auta, kde také několik obytných aut stálo. Je to i celkem praktický výchozí bod na druhou stranu řeky a procházku kolem ní, kde se hned za mostem pro pěší nachází první z termálních lázní Termas Outariz e Canedo. Hned kousek vedle se nachází Caldas de Outariz, o pár set metrů dál jsou pak Caldas de Muiňo da Veiga, poslední z nich u řeky jsou o zhruba 3 km směrem k městu Caldas de A Chavasqueira. Do všech z nich je vstup zdarma, kromě Caldas de Outariz, kam se platí vstupné 6,40 €.

Procházkou kolem řeky pak dojdete k zajímavému mostu Ponte de Milenio, jehož součástí je i vyhlídka po obou stranách, kam vede dlouhé schodiště. Kousek dál je pak historický most Ponte Romana, po kterém vede stezka Svatojakubské pouti do Santiaga. Další termální prameny a lázně jsou pak na náměstí As Burgas. Zjistěte si ale předem, zda je místo pro veřejnost přístupné. V době mé návštěvy byly lázně As Burgas a Caldas de Muiňo da Veiga mimo provoz. 

Také toto město bylo jedno z míst, které jsem v plánu vůbec neměla, ale protože jsem milovník mostů, u Ponte Romana jsem na kruhovém objezdu Zlaťáka otočila a jela zaparkovat, abych se tu mohla alespoň projít. Po asi dvouhodinové procházce městem a zjištění, že termální prameny jsou v aktuálním počasí asi 20 stupňů velmi příjemným zpestřením, jsem nakonec zůstala do druhého dne. Jedinou podmínkou pro vstup do lázní je, že musíte mít pantofle na přezutí, abyste v místě nechodili bosí. Bez nich vás tam bohužel nepustí.

Odtud doporučuji určitě nevynechat oblast Las Medulás. Jedná se o nejdůležitější původní římské doly, ze kterých se za 250 let těžby v době od začátku našeho letopočtu do 3. století údajně vytěžilo až 1,65 tun zlata. Krajina vznikla právě těžbou, kdy se skála navrtávala a následně se vymývala vodou, která byla přivedena kanály až z několik stovek kilometrů vzdálených míst, až se skála prakticky zhroutila.

Vydejte se z Ourense po silnici N-120 vinoucí se podél řeky Sin, kterou prakticky celou cestu kopíruje. Silnice je sice plná zatáček, ale široká a kvalitní s častými rozšířenými pruhy pro předjetí nákladních aut a okolí řeky je krásné. Cestou je i dostatek odpočívadel a piknikových míst, kde můžete zastavit a třeba se i chvíli projít po okolí. U města O Barca se vás cedule pokusí svést z této silnice značkami na Las Medulás na silnici N-596. 

Vyzkoušela jsme právě tuhle trasu, jestli to třeba není o nějakých úchvatných výhledech či místech cestou, která stojí za návštěvu. Je to ale nekvalitní silnice, po které nepojedete většinu času rychleji než 40 km/h a pokud narazíte na kamion, kterých se v oblasti díky těžbě kamene pohybuje poměrně dost, tak i méně. O žádné výhledy ani místa cestou nepřijdete, navíc si tím cestu prodloužíte minimálně o 20 až 30 minut, proto doporučuji držet se na silnici N-120 až k městu La Barosa, odkud je to již jen 11 km.

Ve městě je jedinou možností parkování pro obytná auta hned před vjezdem do městečka parkoviště u hřbitova, kde zcela jistě nebudete stát sami. Všude jinde je zákaz parkování mimo rezidenty města, veřejné parkoviště je jen pro osobní auta a snažit se dojet až k infocentru je sice reálné, ale kromě pohledů všech místních i kolemjdoucích se na konci stejně budete muset otočit (7m auto je ještě celkem v pohodě, delší už s trochou komplikací) a vrátit se zpět na zmíněné parkoviště u hřbitova.

V této oblasti je mnoho možností turistických stezek a několik jeskyní. V infocentru se dobře informujte o schůdnost jednotlivých cest, ať nemusíte zdolat 750 m do prudkého kopce, abyste zjistili, že tato trasa není udržovaná a musíte se stejnou cestou vrátit zpět. Tras je tu ale dostatek od 3 km až po několik desítek kilometrů. Nedaleko se nachází jezero Sumido, které stejně jako ostatní laguny v oblasti, vzniklo v důsledku těžby. U něj stojí jedna z mnoha vyhlídek do okolí. Oblast je další z výjimečných míst ve Španělsku.

V době mé návštěvy bohužel nebylo moc příznivé počasí, takže jsem měla možnost se vydat jen na asi 3 km trasu k jeskyním. Pak začalo poměrně intenzivně pršet a žádná další procházka tak nebyla možná. Považuji to za znamení, že se prostě do této oblasti mám ještě vrátit a vyčlenit si zde dostatek času. Tak třeba příště.

Zdroj: autorský text