Čtvrtstoletí na Krétě: Nevšední zážitky z ostrova bohů

Milí přátelé cestování, poznávání nepoznaného a dobrodružství vůbec, rád bych se s vámi touto cestou podělil o své zážitky z cest po Krétě. Na tento ostrov, dnes už můj zaslíbený, jsem se svou chotí a dcerou poprvé přistál v době, kdy někteří z vás ještě nebyli na světě. Již s naším prvním tripem přišlo rozhodnutí poznat ostrov bohů jinak než většina lidí, kteří ostrov navštíví.

Za uplynulých 25 let jsme na Krétu zavítali již dvaadvacetkrát. Stopku nám vystavil jen jeden nepříznivý rok pro cestování a dva roky kovidové. Pokaždé jsme byli ubytováni ve stejném místě, kterým se stala Stalida (nebo chcete-li Stalis), které bylo a je vždy jen základnou, ze které vyrážíme na cesty v pronajatém voze. Na cesty, na kterých jsme za ta léta nasbírali nespočet zážitků. Bylo mi dopřáno pořídit stovky fotografií a videí a získat informace, o které jsem se nyní, díky prostoru, který tato rubrika Fotra na tripu umožňuje, rozhodl podělit.

Nechci vám touto cestou dávat rady, ale spíše doporučení. Doporučení na to, jak si pořídit auto, na co si dát pozor při podpisu smlouvy s půjčovnou, proč a kdy se vyplatí připlatit, jaké auto zvládne cesty od moře k moři, neboť jak známo, Krétu omývají moře dvě. Ale stejně tak vám rád doporučím: kde je dobré tankovat a proč, jak se dostat do hlavního města na trhy a kde v centru Heraklionu zaparkovat (pobavím i několika historkami na toto téma). Doporučím nejlepší cukrárny a olíznu téma nejlepší zmrzliny. Poradím, jak najít prázdné pláže na koupání a naznačím, kde si dát rybu skutečně čerstvou a z moře ráno vytaženou. Prozradím, kde potkáte skutečné Kréťany a proč se cítí Kréťany, a ne Řeky. Povím, proč jsou cesty lemovány nejen velkými kostely, ale i jejich miniaturami, proč jsou téměř všechny značky ve vnitrozemí rozstříleny a kde se dá koupit dobrá domácí rakije. Prozradím, kdo jsou kri-kri, ukáži cikády zblízka, zmíním něco na téma frappé, napíši i něco o off-roadu, dám tipy na výlety a mnoho dalšího.

Výčet všeho by byl moc dlouhý a nerad bych vás od prvního článku nudil. Mým přáním je, abych vás naopak pobavil a inspiroval, jak zažít Krétu jinak.

Městečko Stalida, které jsem v úvodu svého psaní zmínil, by si zasloužilo trochu více pozornosti. Stalida leží přesně 32,6 km směrem na východ od Heraklionu, kde se nachází letiště Nikose Kazatzakise, které je cílem přistání turistů v této části Kréty. Bude vás tedy čekat zhruba 30 minut jízdy autem, nebo třeba autobusem, ať již zvolíte jakýkoliv z podobných dopravních prostředků.

Cestou do tohoto relativně poklidného turisticky oblíbeného městečka, pokud pojedete po takzvané „OLD ROAD“, je také menší město Hersonissos. Přes mnohá doporučení cestovních kanceláří já osobně toto městečko pro pobyt milovníka moře a krás ostrova nedoporučuji. Je velmi rušné, plné drobných obchodů, restaurací a barů, ale s absencí kvalitní pláže. Ve své podstatě jste zde odkázáni na pobyt u bazénu nebo v areálu ubytovací destinace. Nicméně jako základna pro cestovatele, kteří po snídani, jako my, opouštějí město za cílem skutečného poznání krás Kréty, je dostačující. Tedy pokud vám nevadí večerní až pouťová atmosféra.

Ale zpět ke Stalidě. Jak už jsem zmínil, jedná se spíše o poklidné město s velkým množstvím možností ubytování od hotelového typu až po to ryze obyčejné za pár euro. V posledních sedmi letech se ubytováváme na stejném místě, které je sice od moře pár stovek metrů, nicméně v klidném prostředí. Zde máte záruku, že se na svůj každodenní výlet vyspíte do růžova.

Stalis lemuje po celé jeho délce tzv. Beach Road, po které můžete korzovat pár kilometrů, až dorazíte do Málie. Celá tato cesta je lemována spoustou obchůdků a restaurací. V nabídce jsou nejen řecké speciality, na něž je zde zaměřeno nejvíce restaurací, ale můžete si dát i asijské pokrmy nebo posedět v ryze britském fotbalovém pubu. Druhou stranu cesty tvoří jedna dlouhá pláž plná slunečníků, která je rozparcelovaná podle toho, jaký pronajímatel ji vlastní. Ve Stalidě, na rozdíl od Hersonissosu, máte jistotu, že si svůj slunečník a lehátko jistě najdete. Ceny jsou různé, stejně jako barvy slunečníků, ale v základu počítejte s cenou 3+ euro na osobu. Někdy se vám ale může stát, že se vaše investice do lehátka nemusí vyplatit. Zvláště pokud den předtím byla na moři bouřka. V takovém případě mořská hladina udělá z vašeho poležení nekomfortní záležitost. Ale i to k životu patří. Neboť jak se říká, větru dešti neporučíš, natož moři. Pár fotografií z takové situace připojuji. Nicméně za nás je Stalida jedna velká pohoda.

A když jsem zmínil, že můžete dojít (nebo třeba na půjčené čtyřkolce nebo happy trainem dojet) až do Málie, tak ještě pár řádků k tomuto místu. Mália se proslavila před mnoha lety jedním filmovým snímkem, ve kterém bylo crazy způsobem vylíčeno, jak úžasně se ve městě paří. Po tomto filmu nastal obrovský příliv mládeže. Městečko zaplavily party mladých lidí oblečených ve stejných tričkách, dresech nebo maskách a z poklidného místa se stal ráj pařmenů. Ve městě vyrostly kluby ve stylu Las Vegas a v noci to opravdu žilo. Potom přišel covid a z Málie se stalo město duchů. Kluby zůstaly, ale jsou z většiny zavřené, i když nutno dodat, že v letošním roce jsem zaznamenal, že se noční kultura již vrací. 

Tak a pojďme na čtyři kola. Pro start zmíním fenomén české vlajky. Na mých fotografiích si jistě všimnete, že ji mám na autě vždy umístěnou. Prvotně jsem tak učinil před mnoha lety z čistého vlastenectví a z projevu příslušnosti ke své vlasti. A světe div se, ono se to osvědčilo. Za ty předešlé roky se nám nesčíslněkrát stalo, že na nás lidé mávali, volali česky nebo přišli na kus řeči. Třeba letos k našemu autu na druhé straně ostrova ve vesnici Keratokampos přistoupila mladá žena a slovensky říká: „Vy jste z Čech, já ze Slovenska, ale žiju v Itálii s přítelem. Ale v Čechách mám spoustu přátel,“ a povídala a povídala. Jindy zase vidíte a slyšíte Čechy: „Hele mámo, to jsou asi Češi.“ 

Ale na vlajku reagují i místní. Naši zemi znají spíše starší generace, ale ne pod názvem Česko nebo Czechia, ale jako Czechoslovakia. Zkuste někdy promluvit se starými muži, kteří ve skupinách sedí každé dopoledne před kavárnami nebo tavernami, popíjí frappé nebo vodu a v dlaních probírají komboloi. Ti určitě znají jen Čechoslováky. S podivem je, že občas zaslechneme i mladé lidi, jak při pohledu na naši vlajku hovoří o Češích, což nejen překvapí, ale i potěší. Prostě vlajka na autě je dokonalý komunikační prostředek, respektive jakýsi jeho předvoj.

Když už jsme s vlajkou pomyslně vyrazili na cestu, je třeba natankovat. V tomto ohledu jsem si zcela jist, že tankovat se jednoznačně a paradoxně, na rozdíl od našich silnic a dálnic, vyplatí na hlavním tahu. Ten je v této oblasti jediný a jak benzin, tak nafta jsou levnější, než na jakékoliv okresce. Důvodem je bezesporu možnost zásobování. Na hlavním tahu potkáte velkou cisternu s palivem, zatímco v horách nebo při cestě k Lybijskému moři, v těch úzkých a klikatých uličkách, neuvidíte skoro ani náklaďák. Zásobování se v těchto oblastech děje v menším měřítku a za podmínky, že auta řídí zkušení řidiči.

Možná právě proto je na venkově palivo o něco dražší a obsluha méně šikovnější. To mi ostatně připomíná historku z letošního roku, kdy jsem tankoval u jedné takové menší EKO pumpy. K autu přistoupil místní zaměstnanec, zjevem spíše zřízenec nějakého ústavu, a poprosil mě o otevření dvířek od nádrže, což jsem obratem učinil. Jaké však bylo mé překvapení, když začal naftu tankovat do otevřeného otvoru vozu, opomněl ovšem otevřít víčko od nádrže! Po pár vteřinách a tak litru nafty na kapotě a pod vozem mu to došlo. Z pumpy vyšla starší dáma (vypadala jako jeho matka), nadělila mu něco slovně a podala ručník, zjevně narychlo sundaný v koupelně, a on se jím jal vůz čistit. Řekl jsem mu, že je to ok, otevřel víčko, a pak dotankoval. Ani jsem neprotestoval proti tomu, že mi ten litr nafty, co šel zjevně mimo, započítali. Smáli jsme se té historce totiž ještě za třemi zatáčkami.

Někdy ale historky tak úsměvné nejsou a vyplatí se obezřetnost. Jako onehdá před pár lety na hlavním tahu, o kterém jsem napsal, že je levnější než vnitrozemí. Jak známo, Řekové jsou milí a pohostinní lidé, vždy usměvaví a ochotní. A tak jsem jednoho krásného dne, neznaje poměrů, jal se tankovat na hlavním tahu. 

Přijíždím ke stojanům a místní obsluha, tedy dva muži u stojanů, se pohybují a navigují, kam mám najet. Pak požádají o otevření nádrže, zeptají se kolik, nebo za kolik, a začnou plnit nádrž. Poprosil jsem o plnou, muž začal tankovat a stále mi ukazoval: „To je v pořádku, běž dovnitř k pokladně,“ a já jsem řekl, že počkám. Muž však nešel dovnitř, šel jsem pouze já. Po natankování mi pokladní řekla, kolik mám zaplatit, přičemž z balíku účtenek (nikoliv z pokladny) vytáhla účtenku, aby korespondovala s částkou. Bylo mi jasné, že je to nekalé. S nevědomostí o tom, kolik mi natankovali, jsem šel ven a zeptal se manželky, která zůstala ve voze. Když jsem věděl své, vracel jsem se k pokladně, a již se tiskla originální účtenka s slovy: „Sorry, my friend.“ Zaplatil jsem, co jsem měl, hodil trochu škleb, to přiznávám, a pokračoval dál v cestě. 

Doufám, že i vy, bez toho šklebu, budete dále se mnou pokračovat na cestách po Krétě při čtení dalších příspěvků.