Dovolená v Albánii: Ksamil, Butrint nebo Modré oko. Ne vždy to je idylka, ale máme na co vzpomínat

První týden jsme si zvolili cestu vnitrozemím (článek zde) hlavně proto, že jsme věděli, že děti budou nadšené z cesty a nebude jim vadit, že nejsou u moře. Další týden už byl naplánován spíše podél pobřeží, aby si děti, ale vlastně i my dospělí, užily vodu, která je pro ně přeci jen zajímavější. Poslední týden jsem si opět troufla zařadit trochu vnitrozemí, protože jsem doufala, že děti budou už dostatečně vyřáděné a přeci jen náš pobyt končil v Chorvatsku, také u moře, takže jsem si říkala, že to zvládneme. Musím říct, že tato počáteční úvaha se hodně vyplatila, protože to dopadlo přesně dle představ a dny, které následovaly, byly hodně o užívání si. A hlavně - děti byly spokojené.

Z vesničky Sveti Stefan jsme se ráno vypravili již do Albánie. Po cestě jsme si asi po 35 km udělali ještě jednu kulturní zastávku u pevnosti v Starém Baru (42.09317, 19.1356). Jedná se o neporušené opevnění z raného středověku. Od 9. století náleželo byzantské říši a později často měnilo vládce.

Roku 1089 vznikla arcidiecéze Bar, která z města učinila významné církevní centrum a v roce 1571 jej dobyla Osmanská říše. Z této doby jsou zde k vidění pamětihodnosti jako Akvadukt z 16. století - jediný dochovaný akvadukt v Černé Hoře, Hodinová věž, která je zároveň symbolem Starého Baru (1752) či Omerbašića mešita (1662).

Během montenegrínsko-osmanské války (1877–78) místní obránci vyhodili do povětří akvadukt, přerušili zásobování vodou a pevnost kapitulovala. Oblast tak připadla Černé Hoře. V roce 1979 postihlo město silné zemětřesení a těžce jej poškodilo. Život se přesunul do Nového Baru u pobřeží a ze Starého Baru se stalo rozsáhlé archeologické naleziště na seznamu UNESCO. Kromě výše uvedeného jsou zde k vidění zbytky středověkých kostelů, benátských hradeb, citadely (z horní citadely jsou nejhezčí výhledy na horu Rumiju i opravený akvadukt a okolí) a tureckých lázní.

Celé naleziště je směsice slohů od románského po osmanský a když přijedete ráno jako my, budete se procházet po areálu skoro sami. Nedaleko roste starý olivovník, jeden z nejstarších olivovníků v Evropě, cca 2200 let starý. Naleziště je zajímavé a já bych se v něm dokázala procházet hodiny, nicméně ostatní členové výpravy už byli netrpěliví a chtěli pokračovat dále.

Ještě jen malá poznámka k parkování: Parkovali jsme na parkovišti kousek pod pevností. Parkoviště nebylo označeno jako placené, ale vyřítil se na nás nějaký podivný chlapec a dožadoval se poplatku za parkování. Neuměl nám vysvětlit, z jakého statusu na to má právo, nicméně po chvíli dohadování jsme mu dali pár drobných, abychom po návratu k autu nenašli vypuštěná kola. Za ten klid to stálo. Ale dávejte si pozor, je to v Černé Hoře poměrně běžná praxe.

Před námi bylo ještě 150 km do cíle osmého dne, pobřeží Jaderského moře v Albánii. Vybrali jsme si jednu z mnoha nových částí, které v Albánii u moře vznikají, je to koncept bytové výstavby, kdy byty slouží převážně Albáncům z nedalekého města Drač jako víkendové „chaty“ u moře. Když apartmány zrovna sami nevyužívají, pronajímají je turistům. Ke každému apartmánu patří právo užívat pláž (při koupi apartmánu je k jednotce přidělen pár lehátek se slunečníkem, jako u nás například sklep), takže jsme od ubytovatele dostali informaci, jaké číslo slunečníku s lehátky nám patří a klíč. Lehátka se nám sice nepovedlo najít, ale nebylo to vůbec potřeba, protože jsme byli na pláži skoro sami (možná i díky pozdější hodině a větrnému počasí).

Pláž byla písečná a čistá, ale určitě nepatří k těm nejkrásnějším. Lehátko vedle lehátka... Těžko říci, kolik lidí tu vlastně bývá. V okolí bylo i pár barů, většinou zavřené. Díky větru byly v moři poměrně velké vlny, ve kterých děti řádily. Obecně bych toto ubytování moc nedoporučila (byli jsme cca 25 km severně od Drače). Instrukce k ubytování přišly na poslední chvíli, navíc vše videa, takže pokud nemáte zaplacená data v Albánii, ani si je neprohlédnete. My jsme naštěstí měli právě kvůli Albánii koupený datový balíček mimo EU a v tomto případě byl hodně potřeba. Klíče byly uloženy ve schránkách, ale kódy na schránky nefungovaly. Nakonec jsme se do apartmánu dostali zadním vstupem přes zahradu, kde byl jediný funkční kód.

Ač je celý areál moderní a udržovaný - bylo vidět, že je nový, nesmíte se koukat napravo ani nalevo od něj. Hranici mezi areálem a zbytkem okolí jasně poznáte podle nepořádku a rozestavěných dalších budov. Vlastně to vypadalo, že došly peníze a zbytek budov zůstal prostě rozestavěný na neurčito. Jak jsme pochopili později, toto je velmi charakteristický rys pro Albánii obecně. Má to hned několik důvodů, které souvisí s historií, ekonomikou i právním prostředím. V Albánii totiž dlouho platilo (a místy stále platí), že daň z nemovitostí se vyměřuje až na dokončenou budovu. Nezkolaudovaný dům tak není předmětem plného zdanění. Lidé proto často staví jen hrubou stavbu, zastřeší ji a tím odloží povinnost daně.

Toto místo určitě nebylo místem, kde bychom chtěli pobýt delší dobu, takže jsme hned následující den vyrazili dále na jih. Po dvou a půl hodinách cesty jsme přijeli na místo, které je vyhlášeno mezi všemi, co milují kempování ve volné přírodě, a sice pláž u kaňonu Gjipe. Už samotná cesta ke kaňonu byla velmi zajímavá. Jeli jsme vysoko do kopců a pak zase dolů. Samá serpentina, kde jsme potkali obří nákladní auta s přívěsy, které se do zatáček sotva vešly. Nákladní auta stále troubila, aby na sebe upozornila protijedoucí vozidla a díky nim byla cesta velmi pomalá, ale mohli jsme se kochat výhledy, které nám zdejší krajina nabízela... Jeden hezčí než druhý.

Těsně před kaňonem byl v moři vidět ostrov Sazan - což je největší ostrov Albánie. Jeho rozloha je 5,7 km². Ostrov je bez trvalého osídlení, ale navštěvuje ho společná italsko-albánská pohraniční hlídka. Sazan je nejteplejším místem Albánie. Kaňon Gjipe je záliv a vápenatý kaňon vytesaný Jónským mořem. Kaňon je asi 800 m dlouhý a 10 - 20 m široký. Nad kaňonem je parkoviště, kde můžete nechat v klidu auto, my jsme se zde i převlékli do plavek, a pak jsme se vydali pěšinou dolu z kopce směrem ke kaňonu. Je to trochu procházka - asi 1,5 km a ve vedru to je trochu náročné (nicméně děti skákaly jak kamzíci), ale stojí to vážně za to.

Na konci cesty nás čekala nádherná oblázková pláž s vápencovými skalami, které se vynořovaly z moře, aby dále tvořily stěny navazujícího kaňonu. Na pláži byl i malý kemp se stany na divoko, ale místa tu bylo dost. Zatímco se ostatní členové výpravy koupali, já jsem se prošla do kaňonu a každý milovník přírody musí ocenit tuhle krásu a hlavně klid. Chvílemi to bylo až strašidelné, protože po pár metrech jsem už neslyšela žádné hlasy od moře a byla jsem tam jen já, příroda a nedaleké vytí. To mě trochu děsilo, předpokládám, že to byli psi (těch žije v Albánii jen tak na zdař bůh strašně moc), protože pokud je pes takhle sám ve volné přírodě, tak má asi hlad a já neměla u sebe nic, co bych mohla nabídnout jako adekvátní náhradu za moje masité tělo. Zdržela jsem se proto jen pár desítek minut, co mi hlava dovolila a vrátila jsem se k pobřeží.

Ksamil nám byl na začátku naší cesty doporučen pro krásné moře, prázdné pláže, zajímavé zátoky a chutné jídlo a to vše za minimální cenu. Myslím, že jsme to tak o rok nestihli. Prvotní dojmy z Ksamilu byly hrozné. Plno lidí, lehátko na lehátku, za každé lehátko solíš jak mourovatej (15-25 €) a na vlastní deku si nelehnete ani omylem. Večer ještě víc lidí, kolotoče, světla a neutichající diskotéka. Pro někoho to zní možná jako ráj na zemi, ale my nechtěli na Ibizu, my chtěli klid a pohodu. Takže první večer v Ksamilu jsem se málem rozbrečela a byla jsem tak zklamaná, že jsem byla přesvědčená, že pobyt zde zrušíme a zkusíme najít něco mimo tohle pekelné místo.

Štěstí bylo, že náš apartmán se nacházel asi 10 min pěšky od pláží a tohoto ruchu, takže naše ubytování bylo v klidu a ani nám nevadilo, že se na pláž trochu projdeme. Venku před vilou jsme měli příjemné posezení, pokoje menší, ale čisté. Velké mínus byla koupelna. Sprchový kout nebyl ničím oddělen od WC a zbytku koupelny, takže koupelna byla stále mokrá a tím pádem smrděla zatuchlinou. Majitelé byli velmi milí a přátelští a darem nám dali jejich domácí rakiji, která byla výborná. Kamarádka měla navíc ten den narozeniny, takže jsme se rozhodli si to ničím nenechat pokazit a večer jsme v klidu poseděli před naším ubytováním a lahodnými koktejly oslavili toto významné datum.

Druhý den po probuzení, už byly pocity trochu lepší, protože ranní Ksamil je určitě klidnější než večerní a rozhodli jsme se dát mu šanci a za bílého dne jej probádat. Našli jsme krásnou pláž (objektivně řečeno, hezké jsou tady vlastně všechny, protože moře je průzračné, má krásnou barvu a pláže jsou čisté), zaplatili lehátka a začali jsme si zvykat, že ty doby klidu v této oblasti jsou pryč a je to tu zkrátka jako v Řecku na pláži u nějakého resortu. Takže vás zde osloví mnoho prodejců s ovocem, sladkostmi, šátky, šperky atd. Turistů přes den moc nebylo, protože většina omladiny, co večer řádila, ještě vyspávala, takže lehátka byla celkem volná a jak jsme později zjistili, omladina se soustředila na místa, kde byly párty pláže s vodními bary a muzikou. Jo pro toho, kdo má toto rád, je to hotový ráj na zemi.

Za náš pobyt jsme vyzkoušeli různé pláže v okolí. Díky autu jsme nebyli odkázáni jen na ty nejbližší, což bylo super, takže jsme navštívili i jiná místa a musím doporučit pláž Plazhi i Pasqyrave, kde byla i restaurace a znatelně méně lidí. Dále nás zaujaly pláže v jižnější části Ksamilu, kde jsme si půjčili i šlapadla a vydali se na ostrůvky Ksamil Islands, kde jsou pláže přístupné jen z moře a můžete na nich být úplně sami. Snažili jsme se i o procházku podél pobřeží, což není tak snadné. Cesta není moc přizpůsobená pro chodce a chodníčky a lávky jsou hodně provizorní, takže jsme si odsud odnesli i jeden úraz zaviněný roxorem.

Někteří jsme si udělali ještě výlet do města Butrint, které se nachází na hranicích s Řeckem. Vzhledem k jeho strategické poloze ve Středozemním moři bylo město svědkem vojenských operací od Peloponéské války v 5. století př. n. l. až po Napoleonské války v 19. století. Úpadek města započal katastrofálním zemětřesením v roce 1153. Následný vpád Benátčanů, vzestup spodní vody a epidemie město vylidnily. Bylo tak pohřbeno pod bahnem a vegetací.

V roce 1920 na místě bývalého města začaly vykopávky. Překvapivý rozsah a zachovalost památek zařadil v roce 1992 toto místo na seznam světového dědictví UNESCO. Mezi lety 1997-2005 bylo také zapsáno na seznam ohrožených památek UNESCO kvůli rabování a dnes jej můžete najít pod názvem Butrint Archaeological Park. Najdete zde stavby z řeckého období (2. a 3. století př. n. l.), např. velmi zachovalé divadlo, akropolis, dva chrámy a zdobené brány. Z římské éry (1. století n. l.) tu pak naleznete např. římské lázně, chrám bohyně Minervy, Nymfaneum, vila Diaporit a palác Triconch. Byzantské období (5. a 6. století) je zastoupeno baptisteriem a bazilikou.

Hlavním dědictvím Benátčanů je trojúhelníková pevnost, která byla zbudována v 16. století a z 19. století zde najdete pevnost vybudovanou Turky. Z pevnosti je krásný výhled do okolí na Ali Pasha Castle – tento hrad je obklopen vodou a je přístupný pouze lodí od místního rybáře – a Butrintské jezero, kde se nachází přírodní rezervace s řadou ohrožených druhů fauny a flory. To vše dohromady zaručilo krásný výlet a kdo je obdivovatelem přírody a architektury, najde zde oboje. Příjemný bonus je, že celý archeologický park je obklopen zelení. My jsme návštěvu absolvovali k večeru asi dvě hodiny před zavírací dobou a šlo o příjemnou procházku skoro bez lidí.

Po odpočinku v Ksamilu bylo načase vyrazit dále. Zhruba 30 km od Ksamilu se nachází Blue Eye (pozor, v Albánii se nacházejí dvě místa podobného názvu a druhé Blue Eye je v horách na severu Albánie). Toto „Modré oko” je vodní pramen a přírodní úkaz. Voda vyvěrá odkudsi z hlubin Země (krasová díra) z hloubky více než 50 metrů a napájí řeku Bistricu. Sluneční paprsky, které na hladinu dopadají, vytváří obraz sytě modré barvy vody, která se směrem k okrajům zesvětluje, podobně jako zornice lidského oka.

K prameni se dostanete z parkoviště (s poplatkem 150 leků), které je vzdálené cca 20 min pěší chůzí. Cesta je to trochu úmorná, protože místo je turisticky velmi navštěvované, takže se zde potkáte klidně s celým zájezdem a vede převážně po slunci, takže doporučuji vzít si s sebou vodu. Nicméně cesta je vhodná i pro kočárek, anebo jsme zde potkávali dost lidí na koloběžkách, zřejmě se daly někde v okolí zapůjčit. Na začátku cesty půjdete přes přehradu přes řeku Bistricu a tady doporučuji zacpat nos, protože stojatá voda nádrže neuvěřitelně páchne.

U samotného pramene platí zákaz koupání, i tak se našli borci, co si nedali říct a museli to zkusit, ale zásah ochranky byl bleskurychlý a pod tučnou pokutou. Vypozorovali jsme však, že podél pramene více do lesa vedla pěšinka, na které se objevil sem tam nějaký mokrý člověk s osuškou a vypadal velmi spokojeně, takže někde dále v lese asi koupání nebylo hlídáno a pro otužilce to stálo za to.

Na oběd jsme se rozhodli vydat do 35 km vzdáleného městečka Gjirokastra, které nás příjemně překvapilo. Staré Město je známé také jako kamenné město, protože střechy domů jsou z kamenných destiček. Je to krásný příklad dochovaného osmanského města a z uliček, které se městem proplétají, se vám sem tam naskytne krásný pohled na svah, ve kterém jsou zasazeny domy. Domky jsou obklopeny zelení a celé městečko má příjemnou atmosféru.

V uličkách, které se klikatí nahoru a dolů jsou obchůdky se suvenýry, občerstvením, oblečením, vše je to ale tak nějak normální a ne cílené na turisty, takže to bylo moc milé. I ceny zde byly úplně jiné než u moře, přeci jen je znát, že vnitrozemí Albánie turisté ještě tolik “nepokazili”. Takže jsme si nejen pochutnali na albánské kuchyni, nakoupili nějaké drobnosti, ale i na ledové tříšti, která dětem obarvila jazyky do nepřirozených barev. Se spokojenými bříšky jsme pokračovali k cíli 13. dne, do Beratu.

Do Beratu jsme dorazili po 2,5 h cesty a hned po příjezdu jsme věděli, že tohle místo nám zůstane v paměti hodně dlouho. Už výběr ubytování nám předurčil si vychutnat město plnými doušky. Ubytovaní jsme byli přímo na hradě v malebném kamenném hotýlku uprostřed pevnosti. Připadali jsme si trochu nepatřičně, když jsme s auty vjížděli do tak starobylého opevnění, ale parkoviště podél hradeb tady prostě nikoho nezaráží. Berat se také nazývá albánským Bělehradem, leží v údolí řeky Osum. Což je důležité, protože údolí hraje velkou roli v uspořádání města a také umožňuje přístup k úrodným polím v albánských nížinách u pobřeží.

Budu se opakovat, ale uličky Beratu jsou kouzelné. I přes převládající horko, v kamenných uličkách bylo velmi příjemně. Mezi běžnými domy jsou ukryty různé architektonické skvosty od byzantských kostelů po osmanské mešity. Snadno je můžete minout, protože z uliční strany jsou buď úplně nenápadné, anebo schované za kamennou zdí a tak je dobré, se dívat opravdu pozorně. Protože se v historii Beratu vystřídaly různé mocnosti a státní útvary s různým náboženstvím a kulturou, dochoval se zde nemalý počet kulturních památek. Nejstarší objekty pocházejí ze 4. století př. n. l. a nejmladší z 18. století.

Berat je znám také jako město tisíce oken, což pochopíte při pohledu z pevnosti do údolí. To byl snad nejkrásnější pohled, jaký jsme na naší cestě viděli. V uličkách historického města byli sem tam prodejci, mohli jsme si koupit med, džemy, různé sirupy ale i ručně tkané koberce. Na městečku je také znát, že jedno období zde bylo hlavním řemeslem řezbářství. Mnoho domů podpírá dřevěná podesta vetknutá do přilehlé kamenné stěny nebo jsou fasády domů zdobené dřevěným obložením a reliéfy. Při naší procházce nás místní obyvatelé zvali na kávu či limonádu.

I majitel hotelu, kde jsme bydleli, byl přátelský a večer s námi poseděl u skleničky a povyprávěl nám, jak se v Albánii žije. Hodně mluvil o turistech a o tom, jak významný je pro Albánce cestovní ruch a jak toho někteří Albánci hodně zneužívají. Také nám objasnil, proč má každý v Albánii Mercedes nebo BMW, je to prý tím, že jsou to kradená auta z EU, a proto v Albánii stojí zlomek toho, co jinde ve světě. Nicméně s autem nesmíte přejet hranice Schengenu, protože by auto bylo okamžitě zabaveno. Mluvil i o korupci, která je momentálně problémem č. 1 a ovlivňuje i běžné návštěvy u lékaře nebo možnost vzdělávání. Tento rozhovor nám také zůstane dlouho v paměti, není nad to poznat zemi očima místních.

Berat se nám neopouštěl snadno. Uměla bych si představit zde pobýt další den a načerpat tu atmosféru, kterou toto místo má, až do morku kostí, ale možná by delším pobytem to kouzlo vyprchalo. S myšlenkou, že tu třeba nejsme naposledy jsme se vydali na další úsek cesty.

Čekalo nás 200 km a 3,5 h cesty k pevnosti Rozafa. Po cestě jsme projeli Tiranou, hlavním městem Albánie, kde jsme chtěli také původně stavět, ale po Beratu jsme si nechtěli tak rušným a socialistickým místem kazit auru, která nás zrovna obklopovala. Uvízli jsme ve spárech minulosti a tak pevnost ze 3. tisíciletí př. n. l. bylo to pravé místo, které navštívit.

Rozafa se rozkládá na skále nad soutokem řek Buna a Drin na pahorku v nadmořské výšce 130 m, její celková rozloha je 9 ha. Většina staveb v pevnosti tvoří rozvaliny, jen málo se jich dochovalo do dnešních dob. Dříve se zde nacházel hrad, jež střežil přístupové cesty do města. V jeho blízkosti se později vyvinulo současné město Skadar. Podle legendy, dostal hrad svoje jméno podle dívky Rozafa, která se dobrovolně nechala zazdít do hradeb, aby se stavitelům přestaly bortit. Jen je prosila, aby jí ze zdi mohly zůstat trčet paže a prsa, kterými by mohla kojit a konejšit svého syna. Někde v hradbách jí prý můžete ještě najít. Děti pečlivě hledaly a byly tak zabaveny na celou procházku po pevnosti.

Hned pod pevností jsme si zařídili ubytování v kempu. Bydleli jsme v chatkách, které byly pěkně vybavené, lednice i klimatizace samozřejmostí, ale špatně zvukově izolované, takže jsme o svých sousedech věděli vše. Zůstali jsme zde dvě noci a děti hojně využívaly místní bazén. Pauza byla potřeba, protože nás neminuly střevní potíže, které s největší pravděpodobností vznikly z ledu, který je přidáván do míchaných nápojů. Díky tomu jsme celý jeden den proleželi u bazénu. Někteří zvládli vyjížďku do Skadaru, kde si prošli město, zašli na tureckou zmrzlinu, jejíž servírování je doprovázeno malým divadlem s přetahováním se o kornoutek.

Město Skadar patří k nejstarším městům v Evropě a má nejatraktivnější městské jádro v Albánii, takže stojí za návštěvu. My jsme jej jako zastávku ale vybrali kvůli Skadarskému jezeru, kde se můžete i koupat. Skadarské jezero je největší jezero na Balkáně. Jeho rozloha je od 370 km² do 530 km² a maximální hloubka je 44 m. Cca jedna třetina připadá Albánii a zbytek Černé Hoře. Říká se, že Albánská strana jezera je hezčí než černohorská, nám to přišlo dost jako brčálník, ale výhledy na Skadarské jezero, kterými jsme se kochali po cestě ze Skadaru do naší další zastávky Cetinje za to určitě stály.

Tato zastávka byla naše poslední v Albánii a umím si představit, že se sem ještě vrátíme, protože za mě byla Albánie hlavní důvod naší cesty a naprosto mě ohromila.

Zdroj: autorský text