Trip Muránska planina: Jak jsme objevili nejchudší část Slovenska a vrátili se domů nadšení

Příběh téhle cesty je vlastně příběh o náhodě. Ale přesně tak občas člověk objeví místa, která ho nadchnou. Dost možná právě takovéto náhody jsou nejlepší. 

Náš záměr byl vyrazit uprostřed léta na cestu, která bude splňovat následující zadání: Chtěli jsme do hor, ale ne zas do moc velkých, abychom mohli bez potíží podnikat procházky s kočárem a s naší rok a půl starou dcerkou, hledali jsme místo, kde nebudou davy turistů, ale kde zároveň bude co dělat a co objevovat. Trochu přírody, trochu něco dalšího. Nakonec mne ze všeho nejvíce zaujalo vyprávění jednoho kamaráda, který zmiňoval, že byl kdesi už poněkud východněji na Slovensku na kolech. Ukazoval mi fotky pěkného viaduktu a přidal pár tipů. Točilo se to kolem města Telgárt.

A tak jsme se jednoho krásného dne rozhodli, že pojedeme právě tam. Už to bude spousta let od doby, kdy jsem naposledy navštívil Slovensko coby turista. 

Jenže přímo v Telgártu nebo nějakém úplně blízkém okolí se na náš termín nenašel apartmán, který by se nám líbil. Ten jsme ale našli trochu jinde, a sice v kopcích nedaleko města Revúca. Takže jsme si tam zarezervovali sedm nocí, další dvě jsme ještě chtěli strávit někde po cestě. Hlavní lákadla?

Národní park Muránska planina, ledová jeskyně, most u Telgártu nebo rodinný park Obrovisko. Nakonec jsme řadu z těchto věcí vynechali, protože se ukázalo, že právě kolem Revúce je tolik zajímavostí, že ten týden byl na objevování celého okolí zkrátka málo.

Na cestu jsme si vzali Jeep. Takhle to zní jako logická volba. Jede se do hor, trochu terénní auto se hodí. Jenže v našem případě šlo o základní model, který je z celé nabídky nejmenší. Avenger je spíše auto do města, ale o podobných modelech se v testech (třeba u kolegů z Autosalonu) obvykle píše, že to mohou být i auta pro mladé rodiny. Právě tohle použití tedy vyzkoušíme. Pravda, nejedeme úplně šest tisíc kilometrů jako při cestě „Kolem světa“, ale na druhou stranu z Prahy je to na Muránskou planinu zhruba 600 km a bezmála sedm hodin jízdy, takže to také není vyloženě za humny. 

Pro úplnost, Avenger je auto dlouhé jen něco málo přes čtyři metry. Takhle dlouhá je současná Fabia. Kufr má 355 litrů a ve druhé řadě je to s místem dost akorát. Aby se tam vešla sedačka Thule Elm se základnou Alfi, bylo nutné posunout sedadlo spolujezdce hodně dopředu. Sedačku bychom mohli dát i na sedadlo spolujezdce, protože Avenger tam má na rozdíl od mnohem více rodinně se tvářících aut isofixy. Ale manželka pochopitelně chtěla sedět s dcerou vzadu. Což teda znamenalo, že za volantem jsem se musel uskrovnit i já, aby se tam vešla i se svým servisním batohem pro dítě. 

Už na první pohled bylo jasné, že bude potřeba udělat zavazadlový Tetris, abychom se tam poskládali. Zejména proto, že kočár zabral v podstatě celý kufr. Tohle ale spolehlivě vyřešil střešní box (také od Thule), kam se vešlo skoro všechno ostatní včetně cestovní postýlky. Další věci putovaly na místo spolujezdce a měkké krámy včetně velké plyšového krokodýla (protože „kroko-kroko-krokodýl, ukousne ti tvůj prstík“ je teď povídačka číslo 1) na krycí plato zavazadelníku. Pak už stačilo jen počkat na obědový spánek děcka a mohli jsme vyrazit. 

Chtěli jsme jet na pohodu, takže jsme nedali celých sedm hodin na jeden zátah, ale cestu rozdělili do dvou dnů. Někde kolem Bratislavy jsem hledal místo na přespání a nakonec jsem našel skiareál Bezovec. Nikdy jsem o takovém místě neslyšel a popravdě je to celkem opuštěná lokalita. Ale právě to se nám líbí. 

Bezovec je zhruba na půl cesty mezi Trnavou a Trenčínem. Je v kopcích hned vedle dálnice, takže na takovéto přespání ideál. Našli jsme chatku, která byla poměrně drahá (4000 Kč/noc), ale byla pěkná, evidentně po rekonstrukci a vyspalo by se tam asi tak sedm lidí. Chvíli jsme to hledali, nakonec se ukázalo, že spíme přímo na malé sjezdovce, po které se dalo vyjít až nahoru. Odtamtud byl nádherný výhled do okolí. Zejména večer, kdy nad kopci začalo zapadat slunce. 

Nejsem si úplně jistý, jak moc to tady funguje přes zimu. Přece jen to je celkem nízko, ale takhle uprostřed sezony tu bylo pár lidí v jiných chatkách a nějaký tábor v penzionu, který byl jinak zavřený. Pokud chcete utéci do divočiny, ale nechcete jezdit kdo ví jak daleko, tohle by mohl být dobrý tip.  

Náš krátký pobyt v Bezovci by byl býval úplně skvělý, nebýt toho, že se v chatce splašil alarm a svou chybu dával světu znát tím, že ovládací panel neustále pípal. Majitel byl někde v zahraničí a neměl moc ochotu cokoliv kvůli jedné noci řešit. Jen nám řekl, že tam byla manželka, něco s tím udělala a na dálku to zkusí vyřešit. Pak už se nikdo neozval.

Vyřešili jsme to po svém a ovládací panel ucpali polštářem podloženým smetákem. Jinak by nám z toho asi praskla hlava. 

Z Bezovce do Revúce to je 3,5 hodiny jízdy, takže jsme další den vyrazili zase po poledni. Cílem bylo ubytování v osadě Železník, která je podobně jako skiareál Bezovec ukrytá stranou zájmu v kopcích. Vzali jsme to přes Banskou Bystrici, odkud jsme pokračovali dál po silnici číslo 66. Ano, tady začíná slovenská Route 66. 

Nejprve je to prostě jen široká dvouproudá silnice, ale čím více jste na východ, tím více se klikatí. Zajímavé to asi bude za obcí Brezno, kde jsme ale my uhnuli na Tisovec. Route 66 pokračuje až k Telgártu a dále na sever do Popradu. Tady to asi bude nejzajímavější, ale do Telgártu jsme se oproti původnímu plánu nakonec vůbec nedostali, takže snad někdy příště. 

Dost klikatá byla i naše silnice, která nedaleko naší cílové destinace už vstupuje do jižního cípu parku Muránska planina. Pokud tudy pojedete, můžete si cestu zpestřit zastávkou na Salaši Zbojská. Mají tu atrakce pro děti, ubytování, restauraci, na druhé straně rozhlednu a můžete si tu koupit i domácí výborné sýry. Bývá tu ale dost lidí. My jsme se tady zastavili po cestě zpět, abychom si koupili domácí sýry. Byly výborné. 

Navečer jsme dorazili na Železník, kde jsme v nenápadně vypadajícím areálu bývalých hornických domků našli fakt pěkný apartmán. Doporučujeme!

Zapomněl jsem zmínit, že ona náhoda, o které byla v úvodu řeč, nás přivedla do nejchudší části Slovenska. Jméno Železník naznačuje, o co tady jde. Těžila se zde železná ruda. Vůbec celé okolí bývalo hodně těžařské a magnezitový důl tady fungoval ještě v době naší návštěvy, i když teď už asi těžbu zastavili, protože se to kvůli dovozu magnezitu z Číny nevyplatí. Každopádně místní kopce jsou skrz naskrz provrtané a svého času se tu lidé měli hodně dobře. Jenže těžba postupně ustávala, kraj chudnul, zvyšovala se nezaměstnanost a přibývaly s tím spojené problémy. Jak jsme se dozvěděli během pobytu, nezaměstnanost tady dosáhla zhruba čtyřiceti procent. Řada lidí se odstěhovala. Některá místa, která jsme viděli, připomínají ghetta nebo vyloučené lokality. Kdo hledá navoněná turistická střediska, ten se tady nebude cítit dobře. 

Já jsem ze Železníku sjel na první rychlý nákup do nejbližší obce, která se jmenuje Sirk. Než jsem krámek našel, projel jsem vesnicí tam a zase zpátky a nechtěně jsem se stal středem pozornosti, protože místní jsem například vyrušil v improvizovaném barber shopu přímo na ulici. Tady fakt na turistu nenarazíte a popravdě ani já jsem se tu úplně dobře necítil. Nakupovali jsme pak už jen v Revúce. 

A to je zajímavá výhoda. Bydlíte uprostřed lesů, ale za čtvrt hodiny jste v okresním městě, kde je úplně všechno včetně nemocnice nebo několika lékáren, které jsme nakonec také museli využít. 

Z naší základny na Železníku jsme pak celý týden vyráželi na výlety do okolí. Jezdili jsme autem, ale všechno to bylo tak blízko, že by se to dalo objíždět i na kole. Silnice kolem Železníku jsou pěkné, je tu minimální provoz, ale docela dobrý povrch. Místní děcka tu jezdila třeba i na bruslích. 

Revúca a celé okolí je o kontrastech. Je vidět, že to je kraj chudý. Často tady potkáte rozpadlé domy. Ale je také vidět, že se tu věci mění. Hodně se toho tady opravuje a docela dost věcí tu vyloženě září novotou. Takovým případem je například muzeum příběhů Litterra. Je to interaktivní muzeum sídlící v budově, která patřila k první střední škole na Slovensku. Muzeum se točí kolem knih, pohádek, jejich různých forem, písma a hlavně kolem románu Hviezdoveda. 

A to jste věděli, že právě tady pravděpodobně vzniklo sci-fi? 

Další nová věc, která se týká Revúce, je rozhledna. Letošní sezona je/byla první letní sezonou, kdy sem mohli turisté zavítat. Rozhledna Šturmanka je přístupná po cyklotrase nebo po strmější (ale kratší) turistické trase. Má zhruba dvacet metrů a výhledy do okolí jsou vynikající. 

Článek o muzeu Litterra i o rozhledně najdete na odkazu níže: 

Kousek od Revúce je městečko Muráň, které se na rozdíl od jiných zdejších míst těší turistické přízni. Důvodem je hlavně rodinný park Obrovisko a naproti přes silnici syslí louka. Obrovisko bylo jedno z míst, kam jsme se chtěli vypravit, ale nakonec jsme tam nešli. Během návštěvy syslí louky se ukázalo, že tady je lidí docela dost i v pondělí dopoledne a když si člověk zvykne na klid, který dávají jiné zdejší lokality, nějak se mu mezi ostatní turisty moc nechce. 

Syslí louka je ale parádní věc, která se bude líbit hlavně dětem. Malá zvířátka zde řádí ve velkém. Běhají sem a tam, budou vám jíst z ruky, můžete si je pohladit. A vstup na louku je zdarma. Zajímavou atrakcí pro malé i velké jsou pak vyhlášené muránske buchty. No a z Muráně pak můžete vylézt (nebo vyjet) do národního parku a tam podniknout další výlety. Buď na hrad Muráň, nebo třeba na zdejší velkou louku a dál do lesů. Klid, který panoval nahoře na louce, je až tíživý. 

Více o hradu Muráň, o buchtách i syslech si můžete přečíst v samostatném článku: 

Jedním z důvodů, proč jsme nakonec nejeli do Telgártu podívat se na Chmarošský viadukt, byly Gemerské spojky. Jde o soubor staveb z období druhé světové války, kudy měla vést železnice. Přístupný je viadukt a dva tunely. Když jsem koukal na fotky, zdálo se, že most je prakticky stejný tady u Revúce jako u Telgártu. I tunely vypadaly stejně. Jenže zatímco u Telgártu vlak po trati jezdí stále, Gemerské spojky nikdy nedostaly koleje a nikdy tu nic nejezdilo. Takže si to můžete pěkně projít. Z Revúce je to navíc co by kamenem dohodil, zatímco do Telgártu bychom jeli zhruba hodinu autem. 

Gemerské spojky jsou příjemný výlet s trochou dobrodružství. Zejména delší Slavošovský tunel, který má přes dva kilometry, je parádní zážitek. Dcerka s manželkou pochod ve tmě úplně neocenily, ale já to rozhodně doporučuju. Projet celou trasu můžete i na kole. A to včetně tunelů. 

A když už jsme lezli pod zem, popojeli jsme kousek na vedlejší kopec a navštívili Ochtinskou aragonitovou jeskyni. Ta se pro změnu stala náhradou za jeskyni, která se jmenuje Dobšinská ľadová jaskyňa, kam jsme (stejně jako v případě Telgártu) původně chtěli a kam jsme nakonec nejeli, protože u Revúce jsme našli zajímavou alternativu. Aragonitová jeskyně je totiž v Evropě unikát a aragonitové útvary jsou fascinující záležitostí. Zejména když si uvědomíte, že ty krystaly v jeskyni rostly desítky tisíc let. 

Samostatný článek o Gemerských spojkách a Ochtinské aragonitové jeskyni najdete níže: 

Během týdne jsme toho tady viděli docela dost, mně osobně se nakonec nejvíce líbil Kaštiel Coburgovcov v obci Jelšava. O něm jsem vůbec nevěděl a dostal jsem se sem úplnou náhodou, když jsem měl schůzku s kolegou, který má na starost propagaci místního regionu. Poslal mi odkaz, že se sejdeme v kavárně. Přijel jsem do Jelšavy a bod v mapě ukazoval, že mám jít do obrovského na první pohled rozpadlého baráku. Kdo dá na první dojem, ten o hodně přijde. 

Kaštiel je velké stavení a už deset let zde probíhá rekonstrukce. Z ruiny se opět stává krásné místo, ale zvenku to zatím ještě vidět není. A právě to tomu dává takové speciální kouzlo. Část s kavárnou je už úplně hotová a je fakt pěkná. Je to něco, co byste tady fakt nečekali. Jiná místa jsou opravená, některá jen uklizená. Můžete si to tady prohlédnout, můžete tu dokonce i přespat. Tahle návštěva byla mimořádně zajímavá. 

Podobně zajímavý byl i Železník, kde jsme bydleli. Hornická kolonie byla svého času pěkně živá. Bylo tu kino Stachanov, závodní kasino, hudební altán, horníci tu měli svou kapelu, byla tu také kuželkovna. Spolu s útlumem těžby život z téhle osady vyprchal a dnes je to zastrčené místo, kde stranou uspěchaného světa žije pár lidí, dalších pár lidí sem jezdí na víkendy a občas sem zabloudí i nějaký ten turista. 

Železník nabízí klid a výhledy do širých lesů. Moc se nám tady líbilo. Samostatný článek o Kaštieli Coburgocov a Železníku najdete na odkazu níže: 

Muránska planina, respektive okolí Revúce, je fakt zajímavá lokalita. Je tu klid, je tu ale spousta historie, v každé zapadlé vísce parádní kostel, je tu řada vyhlídek a spousta další atrakcí spojených buď s historií, nebo s relativně nedávnou minulostí, která se točila kolem těžby. My se sem určitě vrátíme. 

Jedním z důvodů, proč tady zatím turisté spíše nezůstávají, jsou ubytovací kapacity. Moc penzionů tu není a ani na Bookingu není výběr nijak pestrý. A hlavně, za ten týden jsme tu nepotkali ani jedno jediné obytné auto. V dnešní době je to skoro až zázrak. Obytná auta jsou velmi populární a jezdí úplně všude, ale tady by musela asi stát někde nadivoko. 

Tohle všechno se časem určitě zlepší a dříve či později, sem turisté najdou cestu. Pokud hledáte něco nevšedního a zajímavého, jeďte sem dříve, než se tak stane. Podobných míst rychle ubývá. Tím spíš takhle blízko České republice. 

Zdroj: autorský text