V zapomenutém kraji Slovenska jsme našli skvělé ubytování a nádhernou kavárnu. Ano, v téhle budově

Jen máloco naplňuje definici „skrytého pokladu“ jako Kaštieľ Coburgovcov v Jelšavě. Když vás někdo pozve do místní kavárny na kafe a vy zaparkujete před velkým domem připomínajícím na první pohled ruinu, nebudete si úplně jistí. Tím spíš, že i okolní domy působí dosti omšele. Ale když seberete odvahu a projdete železnou bránou, hned si všimnete, že tenhle objekt už tak úplně ruinou (naštěstí) není. A v ten moment to začne být zajímavé. 

Na protější straně rozhlehlého dvora je menší část, která už má rekonstrukci kompletně za sebou. Je to místo, které byste v takovémto objektu při pohledu z náměstí fakt nečekali. A když vyrazíte na prohlídku celého Kaštieľa Coburgovcov, objevíte řadu dalších zajímavostí, které vás budou dost možná nutit k tomu, abyste se sem vrátili.

A třeba v tomto na pohled domu hrůzy i přespali. Protože i to je možné. 

Kaštieľ (ne, to není slovensky kostel) má spletitou historii. Vznikl na místě renesančního sídla Márie Széchy (které se říká Muránska Venšua) a Františka Vešeléniho, což byl uherský palatýn. To je něco jako dnešní předseda vlády. Postupně ho vlastnily čtyři rody a postupně byl dostavován, ale také byl měněn jeho účel.

Posledním rodem, který tenhle objekt vlastnil, byli Coborugovci, po kterých také zdědil své jméno. Ti už ho ale jako sídlo nepoužívali a udělali z něj administrativně-hospodářský objekt. Stopy téhle proměny tu jsou vidět dodnes. Například tam, kde původně měla být vysokánská okna a prostor tančírny, Coburgovci okna zazdili a z tančírny udělali dvoupatrovou sýpku. 

Zajímavou kapitolou je působení Ľudovíta Greinera, který zde pracoval jako ředitel coburgovských lesů. Ten totiž jako první změřil tatranské štíty a stanovil Gerlachovský štít jako ten nejvyšší, ačkoliv se v té době mělo za to, že nejvyšší není. Použil k tomu vlastní přístroj, který si sám sestavil. Než tuhle jeho práci ostatní uznali, trvalo to skoro třicet let, ale dožil se toho. Právě na zdejšího ředitele vzpomíná i dobová pracovna, kterou tady při prohlídce také najdete. 

V průběhu let tu pak probíhaly další necitlivé zásahy. Byly tu třeba garáže a od 50. do 80. let tu bylo učiliště polnohospodářské a lesnické. Byl tu i internát. Některé místnosti sloužily jako třídy, jinde byla třeba tělocvična. Také třídu tu během prohlídky najdete a najdete ji přesně v místnosti, kde původně byla i s původním vybavením. Následně třicet let celý areál chátral bez jakéhokoliv využití a dospělo to až do fáze totální ruiny. Na záchraně podpořené dotací milion eur se pracuje od roku 2015 a výsledky jsou dnes už dobře patrné. 

Kaštieľ Coburgovcov si můžete víceméně celý projít. Samozřejmě jsou zde místa, kam mají návštěvníci zákaz vstupu (hlavně proto, že to není kvůli rekonstrukci bezpečné), ale přístupných místností je hodně. Vstupné je dobrovolné. Během prohlídky uvidíte části, které se zachránit nepodařilo, části, které jsou v původním stavu a čekají na renovaci a část po kompletní rekonstrukci. Projdete se třeba po původních parketách, v některých místnostech probíhají výstavy, jedna místnost funguje jako malé kino a je tady i tzv. královský pokoj, kde se dá přespat. 

Část s kavárnou a v prvním patře s konferenční místností slouží jako ukázka, kam by to tady celé mohlo jednou dospět. A pokud se tak stane, bude to jedna velká nádhera. Citlivá renovace zachovala řadu původních prvků včetně například přiznaných střílen pro ruční zbraně, které zde původně byly. Stejně jako třeba padací most vpředu u železné brány. Ve zrekonstruovaných prostorách probíhají různé konference nebo workshopy. 

Samotný dvůr má 50 metrů na délku a 20 metrů na šířku a také slouží k různým akcím. V době naší návštěvy se tady například chystalo venkovní promítání filmu Vyšehrad. Komě viditelných míst je zde také řada prostor, kam se turisté běžně nepodívají. Třeba celkem rozsáhlé sklepy teď prochází opravami a také vypadají velmi zajímavě. Celá renovace budovy probíhá od roku 2015. 

Zmíněný královský pokoj není jediné místo, kde mohou odvážlivci přespat. Část objektu má totiž v pronájmu spolek Čierne diery, který tu provozuje Bunky Jelšava. Na dvou místech jsou do původních a v zásadě nijak renovovaných prostor instalovány buňky s postelemi. Jeden apartmán má dvě místa (jedna buňka), druhý je až čtyřmístný (dvě buňky naproti sobě). Ten čtyřmístný je navíc umístěný na betonové klenbě, takže buňky jsou částečně ve vzduchu. Chodí se tu po kovových roštech, takže máte pěkný výhled dolů. 

Je tu také společenská místnost a kuchyňka s koupelnou a záchodem, která je také pro oba apartmány společná. Dělníci, kteří objekt opravují, zpravidla končí ve tři, ubytovaní hosté dostanou vlastní klíč a večer tu jsou pak zcela sami. Mohou se procházet tímhle sídlem dle libosti (samozřejmě nemohou lézt do míst, kam je vstup zakázán) ve dne, nebo klidně i v noci. Auto mohou parkovat na dvoře, lze se tady ubytovat i se psem. Doporučená cena je 15 eur za osobu za noc. Pokud chcete dát více, není problém. 

Ubytování se rychle stalo populárním, takže sem prý jezdí lidé i ze zahraničí a dokonce tady byla třeba i bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Vypadá to fakt zajímavě a je obrovská škoda, že jsem o tom nevěděl dříve, protože tohle bych si rád vyzkoušel. Jenže během našeho pobytu v těchto končinách už všechny noci v buňkách byly obsazené. Tak příště. 

Ubytovat se právě v Jelšavě je zajímavé nejen kvůli netradičnímu zážitku z přenocování, ale místo jako takové je to navíc velmi strategické, protože v okolí je spousta zajímavých míst. Kousíček to je třeba na Gemerské spojky nebo na Ochtinskou aragonitovou jeskyni. 

Jelšava svého času byla velmi významným městem a je to vidět právě na množství památek, které tu jsou. Kromě Kaštieľa Coburgovcov je zde také jeden z nejvyšších kostelů na Slovensku, za rohem je další evangelický kostel, naproti Kaštieľu Coburgovcov bývala první lékárna v této oblasti, je zde i pěkná historická reduta. Bývaly tu i lázně nebo židovská synagoga. Tato místa se nedochovala, synagoga byla zničena během druhé světové války, ale ví se přesně, kde byla. 

Kdyby se jednou tohle všechno podařilo opravit, Jelšava bude nádherné městečko. Ale k tomu je zatím celkem daleko. Určitě by mělo zaznít, že coby chudý kraj zde jsou problémy, které známe z jiných vyloučených lokalit. Místní nám dokonce říkali, že v noci chodit po Jelšavě není nejlepší nápad. 

Kaštieľ Coburgovcov si jako ubytování musíme nechat na jindy, ale úplnou náhodou se podařilo najít jiné zajímavé místo. Jmenuje se Železník a je asi čtvrt hodiny jízdy autem v kopcích od hlavní silnice spojující Jelšavu a Revúcu. Silnice je to mimochodem krásná, pokud vás baví řídit. A zajímavá bude asi i na kolo. Je tu spousta zatáček a minimální provoz. Jinak Železník je větší kopec a jak asi tušíte, i tady se hodně těžilo. Nepřekvapivě to byla železná ruda. 

Náš apartmán jsme našli normálně přes Booking a když jsme pak někomu z místních během našich výletů řekli, že bydlíme právě tady, všichni se hrozně divili, že to je možné. Dokonce i jeden místní děda se nás přímo na Železníku ptal, jak jsme tam jako zabloudili, že tohle je přece úplně zapomenutý kus světa a sem přece nikdo nejezdí. Měl pravdu, zapomenutý kus světa to fakt je. Jde o bývalou hornickou kolonii a lidé tu bydlí v domcích, které sice připomínají apartmány, ale původně to byly hornické ubytovny. Je tu klid a parádní výhled na okolní lesy. 

Když se trochu začtete do místních informačních cedulí a trochu se tu porozhlédnete, zjistíte, že Železník bylo místo, kde to svého času žilo. Na jedné straně osady je kino, na druhé straně pak malý parčík s hudebním altánem a kuželkovnou. Tady se místní scházeli, sem se chodili bavit. Dokonce tu fungovalo i kasino. 

Dnes se i Železník pomaloučku obnovuje. Kino prochází renovací. Kdy by měla být dokončena, to se mi nepodařilo zjistit. Opravy jsou patrné i na kuželkovně. Některé domky jsou také po rekonstrukci, některé jsou v původním stavu. Něco slouží jako víkendové chaty (je fakt, že to tady o víkendu docela ožilo), někde bydlí místní poněkud izolováni od civilizace. Nad kinem najdete novou vyhlídku, u které je také pohádkový chodník. Přímo na Železníku pak je několik bývalých vstupů do šachet, ale ty jsou nepřístupné. 

V údolí pod hornickou osadou, kde jsme bydleli, pak je městečko Sirk, kde najdete i nějaké krámky, kde se dají koupit základní potraviny. Popravdě jsem tam ale byl jen jednou. Tohle místo tak trochu připomíná romské ghetto a malý šedivý Jeep přitahoval nepříjemně hodně pozornosti. Nerad bych působil jako rozmazlený turista, ale Sirk vypadá jako klasická vyloučená lokalita typu mosteckého Chánova. Pokud se sem vypravíte, tak byste o tom měli přece jen vědět. 

Každopádně jsme odsud odjížděli s tím, že Železník a hlavně pak Ješlava a tamní Kaštieľ Coburgovcov jsou dokonale skryté poklady místního kraje nabízející zajímavé příběhy absolutně stranou turistického zájmu. Pokud tedy hledáte něco netradičního, kde zároveň nepotkáte skoro žádné turisty, tahle místa si napište na svůj seznam. Tím spíš, že kolem je řada dalších památek připomínající zašlou slávu tohoto kraje. 

Zdroj: autorský text