Málo času, velké Japonsko: Nespočet svatyní a chrámů v okolí Kyota, ale také jízda v šinkansenu

Je neděle ráno 23. 2. 2025 a já se po snídani vydávám zpět na vlakové nádraží počkat na kolegu z programu, se kterým máme dohodnutý společný výlet. Počasí se mění jako na houpačce, teplota se pohybuje mezi 7 až 11 stupni, chvilku fouká, chvilku je bezvětří, chvilku svítí, chvilku mrholí.

Na nádraží kupujeme celodenní lístek na autobusy a jedeme směr opice, tj. Arashiyama Monkey Park a bambusový les Arashiyama Bamboo Forest, který je 20 minut pěšky od opiček.

Výhled na město z prvního parku je nádherný, ale s opicemi je potřeba být obezřetný, byli jsme svědky smutného aktéra, kterému opice šlohla mobil při jejich focení a chodit či běhat za nimi do vyznačených částí parku je zde zakázáno. Ve druhém parku pak kromě bambusového lesa ještě obdivuji krásy kimon a yukat s nejrůznějšími motivy. Toto oblečení si často půjčují lidé na výletech, jak pro atmosféru, tak pro fotky.

Po parcích se vydáváme autobusem zpět přes nádraží do města a jeho části zvané Gion, kde při hodně štěstí natrefíte na budoucí gejšu. Venku se nám kazí počasí právě včas, když si dáváme kávu a malou svačinku. Za 30 minut zase svítí sluníčko. Kousek od nás je svatyně Yasaka Shrine a jak se dočítám, lidé sem chodí prosit o zdraví a krásu. Zároveň se zde v červenci koná údajně největší festival v Japonsku. Součástí programu jsou průvody plovoucích vozů a je zde také větší pravděpodobnost vidět gejši nebo jejich učednice (maiko).

Stmívá se a my se loučíme s kolegou, on odjíždí zpět směr vlakové nádraží, šinkansen a Nagoya, já se ještě porozhlídnu po dárcích a extra kufru, abych je měl kam dát. Po dárcích a cestě autobusem zakotvuji kousek od hotelu a dávám večeři. S výběrem je to jednoduché, všechno jídlo je vystavené a vypadá tak, jako by to bylo pravé.

V pondělí ráno nezahálím a hned po snídani na hotelu, kupuji opět celodenní lístek na autobus a vyrážím autobusem směr Kijomizu-dera. Vstupné činí cca 80 Kč a venku to vypadá na krásné ráno. Kijomizu-dera je buddhistický chrám věnovaný Buddhovi a bohyni milosrdenství Kannon. V překladu pak znamená chrám čistého pramene. Chrám je jedním z nejvíce navštěvovaných v Kyotu a to má toto město údajně přes více než 1600 chrámů a 400 svatyní.

Počasí se mi náhle zhoršuje a začínají padat první sněhové vločky. Já se zrovna ocitám před jakousi podzemní svatyní Zuigu-do, vlevo od hlavní brány a tak se zařazuji do krátké řady přede mnou. Za chvíli se otevře prohlídka. Děkuju sám sobě za to brzké vstávání... Během čekání v řadě mi v rukou přistane v anglické verzi popis historie a nějaká pověst o cestě ke kameni, který simuluje reinkarnaci a duchovní znovuzrození. Po zaplacení další malé částky, cca 50 Kč, se ocitám u soch Buddhy a bohyně Kannon a pak přicházím ke schodům.

Tam již člověk sestupuje vždy po jednom po určitých intervalech. Ocitám se v naprosté tmě, v levé ruce cítím provázek a zeď, kolem které jdu. Tma je intenzivní a já myslím na svou rodinu. Nakonec přicházím k posvátnému osvětlenému kameni a přeji si přání. Po vystoupání zpět na světlo mám slzy na krajíčku, vůbec nevím, kde se to ve mně bere, během týdne je to již podruhé a přitom předtím roky nic.

Venku začalo mezitím pořádně sněžit. Na internetu dohledávám, že tento zážitek se nazývá Tainai Meguri neboli putování lunem. Dotykem posvátného kamene se věří, že člověk dosáhne duchovního očištění a osvícení. Myslím, že tento navržený zážitek a rituál nabízí jedinečnou duchovní zkušenost. Mě dostal. Doporučuji všem.

Po tomto zážitku dělám kolečko po zbytku chrámu a fotím vše, na co narazím. Nakonec promrzlý jedu autobusem zpět k hotelu na oběd, kde vyměňuji promočené oblečení. Přemýšlím, zda pokračovat v plánu, nebo se na to vykašlat. Nakonec dělám dobré rozhodnutí, autobusem se vydávám k Fushimi Inari Taisha Honden. S mým příjezdem venku opět svítí slunce a po sněhu ani památky.

Svatyně je příkladem japonské šintoistické architektury a je obklopena tradičními torii branami, které staví jak firmy, tak jednotlivci jako výraz vděku za úspěch a prosperitu. Prohlídka i s procházkou na vrchol za krásnými výhledy na město mi zabrala asi 2 hodiny. Po procházce se znovu vydávám autobusem do Gionu na šmejdění a večeři a pak na hotel. Ve 22 hodin padám únavou do postele.

Třetí den v Kyotu se vydávám z nádraží do města Nara. Ráno samozřejmě jako první provedu na hotelu check out a ponechávám jim na recepci hlídat své již dva kufry. Cesta vlakem do města Nara trvá zhruba hodinu a stojí 100 Kč. Město Nara bylo v historii prvním hlavním městem Japonska, proto je zde mnoho svatyní a zahrad. Cesta pěšky z nádraží k chrámu Tódaidži, kde je umístěna obrovská bronzová socha Buddhy, je dlouhá zhruba 2,5 km a trvala mi přes hodinu.

Po cestě jsem potkal nespočet velkých i malých jelínků v parku Nara. Ti jsou údajně považování za posvátné posly bohů. Když stojíte před sochou velkého Buddhy, opravdu na vás dýchne jeho velikost. Vedle Buddhy jsou pak z každé strany o něco menší sochy Bódhisattvy, což jsou bytosti, které by se mohli stát Buddhou, ale vědomě se této funkce vzdávají, dokud nepomohou všem cítícím bytostem dojít k osvobození od utrpení.

Po chrámu Tódaidži ještě mířím k šintoistické svatyni Kasuga Taisha, jejíž hlavním účelem je uctívání božstev a zajišťování ochrany a přízně pro lidi a město. Tady už začínám cítit nohy a tak to raději otáčím zpět na vlak do Kyota. Dnes je můj poslední, čtvrtý den cestování. Zítra odlétám domů z Nagoyi.

Jakmile dorazím do Kyota z Nary, kupuji lístek na šinkansen do Nagoyi. Stíhám tentokrát jet ještě za světla a trochu si tu jízdu užít. Zároveň kupuji lístek s místenkou a s místem pro kufry. Dávám si časového fóra hodinu a půl, abych se v klidu najedl polévkou ramen, která mě úplně vyšťaveného zase staví zpět na nohy, a pak ještě vyzvedávám kufry z hotelu.

Nastupuji do šinkansenu a zde nastává situace, která mi utkvěla z Japonska v hlavě a popisuje charakter národa. Vstupuji do svého poloprázdného vagónu a hned vpravo u okna mám své místo. Sedadla jsou tři vedle sebe a za sedadly místa pro kufry. Vlevo jsou dvě sedadla s místy pro kufry, ale vše je prázdné. Hned na krajním pravém sedadle u uličky spí dívka a za sebou má kufry. Nechci jí budit, a tak své kufry dávám vlevo za prázdná sedadla a dívku opatrně obcházím, abych se uvelebil na svém zakoupeném místě.

Cesta do Nagoyi trvá cca 50 min a žádná jiná zastávka po cestě již není, takže si říkám, že o nic nejde. Za pár minut po rozjezdu prochází průvodčí, kontroluje a odškrtává si obsazenost míst. Všímá si kufrů bez člověka a ptá se mě, zda jsou to mé kufry. Gestikuluji, že jsem nechtěl budit spící dívku. Reakce mě překvapuje. Průvodčí nemilosrdně dívku budí, organizuje jí kufry, mé kufry přesouvá za mé sedadlo a zajištuje je. Odškrtnuto, vše je na svém místě podle regulí.

Cesta byla opravdu rychlá, nekecají. V Nagoyi mířím do hotelu Sanco Inn Nagoya Shinkansen-guchi, opět kousek od nádraží. Hotel vybírám tento, protože je prostě levnější než hotel při programu WCM, vychází mě na 1330 Kč/noc. Poslední večeře zde, poslední nákupy v Big Camera a pak do postele. Výhoda je nakupovat v obchodech s tax free. Ušetříte daň 10 % při nákupu od 5000 JPY a zboží pak dostanete většinou zapečetěné v sáčku. Je však potřeba s sebou mít při takovém nákupu svůj pas.

Ráno se snažím hlavně dospat, v klidu a hodně nasnídat a vyrážím směr letiště. Odlet z Nagoyi směr Peking je ve 14 hodin. V Pekingu mě čeká desetihodinová pauza a pak ve 3 hodiny v noci tamního času odlétám směr Vídeň. Letíme s rozbřeskem v zádech a v 6:30 dosedáme ve Vídni. Je to zamnou.

Zdroj: autorský text