Japonsko: Po práci legraci aneb od strojů pouštějících olej přes karaoke až po skvělé akvárium

Jestli to nenapíšu teď, tak už nikdy! Je tomu již několik měsíců, co jsem měl možnost navštívit Japonsko a splnit si tak sen. Na konci února 2025 jsem se vydal na World Class Manufacturing Program (WCM), který trval 5 dní, no a když už jsem tam byl, tak jsem mohl využít svého pobytu v Japonsku a naplánoval si nějaké to poznávání. Bohužel času bylo málo... Takže, co stihnout za 4 dny?

Jsou dvě možnosti, nad kterými jsem uvažoval. Můj výchozí bod byl Nagoya, jak pro přílet, tak odlet. Takže po školení WCM se vydat směr sever Hakone plus Tokio, nebo jihozápad do měst Kyoto a Nara. Po diskuzích s lidmi, kteří již v Japonsku byli, a mém inklinování k oblastem s menším počtem lidí, jsem se rozhodl pro Nagoya + Kyoto + Nara.

V lednu proběhlo online setkání všech účastníků programu za účelem vzájemného seznámení, ale proběhly také rady, jak se správně v této zemi chovat. Pak již přichází sobota 15. 2. 2025 a můj odjezd autobusem na vídeňské letiště. Tak dlouhou cestu na druhou půlku zeměkoule absolvuji po 17 letech. Na letišti v řadě na odbavení potkávám sedm krajanů s dlouhými zavazadly, kteří letí také do Japonska, ale za sněhem. Závidím jim, a říkám si, že tohle je určitě jedno z těch sto přání střední třídy, kam se řadím.

Letím s Air China s jedním přestupem v Pekingu. To samé zpět. Letenka koupená 2 měsíce před odletem stála firmu 26 000 Kč. Letíme přes Rusko, což je momentálně nejkratší možný let, nevýhodou však je, že nás možná někdo sestřelí. Po dlouhé cestě nakonec dosedám na letišti Nagoya (NGO). Je neděle 13 hodin místního času. Po vyplnění formulářů, kontrolách a zběžném pohovoru, kam mám namířeno, jsem přívětivě propuštěn.

Najednou se ocitám v hale a mám si zakoupit lístek. Těžká práce, když po celé cestě nezamhouříte oko. S poučením o nezbytnosti mít při sobě vždycky dost hotovosti mi odpadá jedna věc, koupit lístek na tento vlak lze pouze v hotovosti, kdo by to v Japonsku čekal. Jenže jak ho vůbec koupit, když všechno písmo vypadá jak ta rozsypaná rýže. Uklidňuji se, v klidu rozeznávám nejaponce a nechávám si poradit. Nakonec se z pomocníka vyklube IT klučina pocházející z Ruska, který zde pracuje již 2 roky. Vlakem mám namířeno na JR Nagoya a Meitetsu Inn Nagoya. Zde jsme ubytovaní všichni z programu, jednak kvůli tmelení týmu, ale hlavně kvůli logistice. Cena za hotel je zhruba 2080 Kč/noc/osoba.

Po ubytování v hotelu a krátkém zdřímnutí se vydávám na večeři do neznáma. Nacházím jednu z mnoha restaurací a tipuji něco z jídelního lístku. Po dlouhé cestě bych si rád vychutnal doušek cigarety, ale problém je ten, že za celou cestu jsem neviděl jediného člověka kouřit, natož popelník. Probírám to s obsluhou a ptám se jí, jak to tu chodí. Od srdce se směje a povídá mi, že takto veřejně a za dne, resp. šera, a navíc ještě na hlavní ulici se tu lidé neodvažují a není to obvyklé chování. Ale že samozřejmě v tmavé uličce, nebo tam, kde nejsou na očích, to není problém. Cestou z večeře se tedy zastavuji v tmavé uličce kousek od hotelu.

Od pondělí startuje program a my jsme fascinování papučemi ve školícím středisku a dalšími papučemi na přezutí při vstupu na WC. WC je samostatná kapitola. Já shledávám, že během návštěv firem i v Japonsku dokáže „chcát“ olej ze strojů, ale je to tak nějak kultivovaněji pod kontrolou. Co jsem zde zjistil, tak Japonci bezhlavě nemění staré stroje za nové, pokud tyto stroje vykonávají svou funkci stále kvalitně a dostatečně rychle. Možná je to také dotacemi, které v Evropě dostáváme.

Velmi zajímavá byla i možnost navštívit základní školu s dětmi a vidět jejich výuku. Poklábosit si s nimi anglicky a pomoci jim s důkladným úklidem, pomocí kterého v nich vychovávají týmovost, disciplínu a respekt k věcem a prostředí. To pak těžko doháníme u nás ve výrobách s našimi povahami. Celý program je moc fajn a mě osobně nejvíce bavilo praktické cvičení optimalizace času navazujících operací a práce v týmu, který mi byl před zahájením programu vylosován.

Bylo také super poznat japonské školitele a průvodce tímto programem a bavit se s nimi o Japonsku a rozdílech s Evropou. Večer se šlo vždycky na společnou večeři. Někdy větší skupinka, někdy menší, někdy se to rozdělilo. Často se objednalo jídlo a saké do placu a ochutnávalo se. Společný účet se podělil královsky a všichni byli spokojeni. Kdo měl po večeři ještě chuť a sílu zpívat, šel na karaoke.

Je fajn být na školení a diskutovat, ale není fajn být v bublině a nepodívat se kolem sebe, kde jsme to vlastně ubytovaní a co se v tomto městě nachází. Dřív než v 18 h se kvůli programu není šance dostat do města a vidět nějaké památky už vůbec ne, obvykle zavírají již v 16:30. Každopádně úterní a čtvrteční večer se vydávám do města. Jak jsem byl poučen, město není zrovna příkladem Japonska a jeho kultury, jedná se spíš o průmyslové srdce Japonska. Procházím se ulicemi, poznávám skvělou kuchyni a marně hledám obchody, abych měl dárky domů a mohl si už jen užívat.

Pěšky přicházím k Chubu Electric Power MIRAI TOWER a stíhám ještě otevírací dobu, která je tu do 21 h. Na vyhlídkové plošině, která je 90 m vysoko, si hned člověk udělá obrázek, kde se co nachází, byť už je tma. Ale hlavně začne vnímat, že tady se nakupuje pod zemí. Konečně nacházím první obchůdky a náměty na dárky. Cestou na hotel pozoruji, že kolem 22 h se mění ve městě atmosféra a fauna vylézá z děr. Jak se zde sám procházím, začínám se cítit méně bezpečně. Cestou na hotel ještě pozoruji, že někteří lidé v oblecích, kteří začali po práci dříve, již polehávají v ústraní. Kouření již není v ulicích tabu.

V pátek 21. 2. končí program WCM neoficiální večeří, tentokrát již v hospodě, kde se normálně kouří, a já jsem jako na trní, když se mě po večeři snaží moje nová banda zatáhnout ještě na poslední karaoke. Naštěstí odolávám. Zítra začíná cestování. Je potřeba mít sílu...

Když už jsem zde, v tomto městě - Nagoya, rozhodl jsem se splnit si dětský sen a jel jsem se podívat na pořádné akvárium a kosatky. Port of Nagoya Public Aquarium je jedno z největších a nejoblíbenějších akvárií v Japonsku. Kufr nechávám na hotelu a vyrážím na vlak a samozřejmě jedu na opačnou stranu. To mi dochází v momentě sledování tečky na navigaci. Otočka, zdržení půl hodiny. Vlastně první zdržení bylo čekání na kolegu z Maďarska, který se chtěl do akvária vydat se mnou, ale když se dobelhal celý zelený na snídani v hotelu, pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Holt ten, co neodolal karaoke.

Akvárium mě nadchlo, nejvíce samotné pozorování delfínů z haly, která je pod úrovní vody. Bylo to magické. Druhá věc, která mě dostala, byla expozice simulující antarktické prostředí a tučňáci císařští. No a třetí věcí bylo akvárium s bílou velrybou – belugou. Určitě toto akvárium doporučuji všem s dětmi jako příjemný výlet. Mimochodem, hned vedle akvária je i muzeum lodí Nagoya Port Museum & Antarctic Exhibition.

Po prohlídce akvária jsem se vydal na oběd. Po odpočinku kontroluji čas a vydávám se metrem směr Nagojský hrad. Tento hrad je jednou z mála památek a symbol města Nagoya. Procházím kolem hradu a vydávám se na oficiální prohlídku Honmaru Goten, prohlídka je již v ceně vstupenky do areálu, ale musíte si vystát řadu. Jedná se o reprezentační rezidenci šógunů a knížat. Jsou zde k vidění místnosti s posuvnými dveřmi, malbami a čajovnou.

Po prohlídce se vydávám pomalu zpět na hotel pro kufry. Putuji pěšky, protože potřebuji ještě něco nakoupit. Po vyzvednutí kufru na hotelu jdu na šinkansen směr Kyoto. Vlak jezdí každých 15 minut, takže lístek není nutné řešit dopředu. Cestu přežiji bez místenky a na rady kolegů z programu vím, že tam jsou vagóny určené pro ty, co místenku nemají. Akorát nevím kde, no asi vzadu. Bylo to 50/50. Takže i když jsem si našel v posledním vagónu prázdné sedadlo, a že jich tam bylo dost, do 5 minut u mne byl průvodčí a vysvětloval mi, že místa bez místenek jsou jen v prvních třech vagónech. Ty byly ovšem narvané k prasknutí, a tak jsem zbytek cesty prostál spolu s ostatními v uličce.

Po příjezdu do Kyota jsem se snažil najít APA Hotel Kyoto Ekihigashi, který jsem měl zarezervován na 3 noci. Cena 7800 Kč/os. Strategicky jsem vybíral něco u nádraží, abych byl blízko místa, odkud budu každý den vyrážet. Jinak orientace pod zemí mi nejde, opět jsem vyšel přesně na opačné straně, než jsem potřeboval. Po ubytování skáču ještě na malou večeři a pak do hajan. První dlouhý den za mnou. Ty další vám popíšu v dalším článku, tak se těšte. 

Zdroj: autorský text