Našli jsme nejmodřejší město na světě. Leží uprostřed polí s marihuanou

„Nechceš haš,“ zašeptá nenápadně chlápek v kapuci, když procházím nádhernými modrými uličkami Šafšawánu. Městečko usazené na úpatí marockého pohoří Ríf je fascinující nejen svou specifickou barvou, ale i okolím, ve kterém leží. Cizinci se do něj smí podívat jen lehce přes sto let, dříve tu nevydrželi živí ani tři hodiny. A kromě jiného jde i o centrum marihuany, která je v Maroku sice nelegální, ale tady se toleruje.

Je to trochu paradox. Maroko je muslimská země. Dominantní je tu tedy náboženství, které veskrze zakazuje alkohol i drogy. Přesto tu mají své vlastní pivovary, přesto je Maroko největším producentem hašiše na světě. Byl jsem tu už mnohokrát, navštívil jsem Casablanku, Marrákeš i Zagoru, projel jsem pohoří Atlas, přespal na Sahaře a koupal se v ledovém Atlantiku. Přesto jsem neviděl ani jediné stéblo bájného konopí. To se ale v Šafšawánu (častěji ho najdete pod anglickým přepisem Chefchaouen) konečně změnilo. Tedy ne přímo ve městě, ale v horách nad ním.

Do pohoří Ríf jsem se dostal v rámci expedice s Volkswagenem Amarok. Chtěli jsme vyzkoušet, jak si poradí s drsnými stezkami v horách, které jsou vysypané tak hrubým kamením, že by tu kdejaké SUV nechalo svou olejovou vanu. I tak tu bydlí lidé, pasou kozy a pěstují konopí. Když se vydáte nahoru, narazíte na konopná pole okamžitě. Jsou všude a díky příznivému podnebí se rostlinkám opravdu daří. Není tu žádný ostnatý drát, ani obyčejný plot, ani kamera. Stačilo by se natáhnout a...

Jenže to udělat nesmíte. I když nikoho nevidíte, jsou tam. „Už o nás dávno vědí,“ říká mi off-roadový průvodce, který tu před námi provedl několik mezinárodních skupin novinářů. „Mají pozorovatele, vědí, že jim nic brát nebudeme, tak jsou v klidu. A támhle na kopci právě pracují dělníci,“ ukazuje na tři malé postavy v kloboucích okopávající políčko s marihuanou. „Dělníky poznáš podle rozpadlého pick-upu, hlídače podle Toyoty Prado,“ dodává. A jen to dořekne, objeví se na horizontu Prado a v něm tři ostří hoši, kteří jen projedou okolo, usmějí se a pokynou na pozdrav.

Sjíždíme do Šafšawánu, který je v přímém kontrastu s tím, co jsme viděli nahoře v kopcích nad ním. Ne snad jen proto, že zelenou vystřídala modrá, kterou je natřené celé město. Jako by místní chtěli vytvořit něco zajímavého a tak trochu předvídali dobu instagramů, kdy se sem budou sjíždět turisté a dělat fotografie, ze kterých oči přecházejí. Pravý důvod je ale někde jinde. Do města, které bylo založeno na konci 15. století, uprchli evropští Židé před španělskou inkvizicí. A to opravdu ve velkém. Domy začali natírat sytě modrou barvou, která pro ně symbolizovala nebe, nekonečno či boží přítomnost. Asi je snadné si domyslet, že dnes už je důvodem udržování tradičního nátěru hlavně lákání turistů.

I to je v přímém kontrastu s minulostí tohoto místa. Před rokem 1920 do něj totiž křesťané měli vstup přísně zakázaný. A ti, co se o něj pokusili, za to obvykle zaplatili cenu nejvyšší. Ještě zcela bez úhony sem pronikl katolický kněz Charles de Foucauld, který se převlékl za rabína a pobyl ve městě hodinu, pak raději utekl. Jistý William Summers se pokusil o totéž, byl ale odhalen a otráven. O život přišel i britský novinář Walter Harris. Místní si zkrátka své modré ulice dlouhou dobu před cizáky schovávali. Město pomohla otevřít až další vlna židovských uprchlíků, kteří tentokrát utíkali z nacistického Německa.

A je to dobře, protože ztratit se v uličkách Šafšawánu je opravdu okouzlující. Google mapy vám moc nepomůžou, vy jen musíte odhadnout, kudy která kam vede. Vše lemují obchůdky prodávající koření, barvy (samozřejmě včetně té správné modré) a dnes už bohužel i spoustu turistických cetek. Kdo ale pátrá pozorně, narazí třeba na stařenku, která nabízí trochu toho šafránu za pár místních peněz.

Lepší je také odolat lákačům do místních restaurací a najít si tu svou. My jsme zašli do podniku Triana s vyhlídkou na mešitu. Odměnou nám byl klasický lahodný tažín s hovězím i kuřecím masem. Jen škoda, že měsíc byl právě ve špatném postavení ke konzumaci alkoholu, a tak jsme si museli dát jen nějaký mocktail. Pobavilo nás mojito s redbullem. Atmosféru pak už dokreslil jen nádherný západ slunce a objednaný pěvec s kytarou, který poněkud odvážně vyšvihl píseň Imagine od Johna Lennona, jehož sloka „imagine no religion“ byla v přímém kontrastu s muezínem svolávajícím k večerní modlitbě.

Ideální je doletět do přístavního Tangeru, s přestupem to jde z Prahy poměrně levnými spoji od Ryanairu. Pak bychom si půjčili auto a počítali se zhruba dvěma hodinami cesty. Nepříjemnou součástí marockého provozu jsou policejní check-pointy na každém kroku, policisté jdou ale jen po dokumentech, takže pokud je vše v pořádku, problémy nehrozí.

Kolem města je celá řada dostupných kempů i pěkných hotelů s bazénem. My bydleli v Dar Ba Sidi & Spa pod městem, jednoznačně doporučuji.

Zdroj: autorský text