I když se výbava českých lyžařských areálů už v některých případech může rovnat s těmi v Alpách, odradí řadu lyžařů přeplněnost tuzemských hor. Udělat pár obloučků na krátké sjezdovce a pak půl hodiny stát ve frontě, to prostě nemůže být příjemným zážitkem. Existuje ale možnost, jak se tomu vyhnout, i když rozhodně není pro každého. Zaplatíte za ni výrazně víc než třeba za celý den ve špičkovém středisku ve Švýcarsku, na druhou stranu dostanete velmi zajímavý zážitek. Jaké to je jezdit na nejdražší sjezdovce v Česku? To jsem se rozhodl vyzkoušet na vlastní kůži.
Přiznám se, že na českých horách jsme naposled lyžoval jako dítě. Od puberty jsem začal jezdit do Alp nebo do Dolomit a nic mě nelákalo se vrátit zpět. Poměr cena / výkon je v Česku totiž tristní, protože cenou se tuzemské skipasy blíží těm alpským, ale na počet kilometrů za ně nalyžujete mnohem méně, protože buď strávíte hodně času ve frontě, nebo vám zábavu překazí příšerné počasí. Když jsem už ale v rámci jedné služební cesty zavítal do Špindlerova Mlýna, rozhodl jsem se zjistit, co vlastně tuzemské hory nabízí lidem, kteří by si mohli dovolit lyžovat všude, ale rádi se sdružují v tomhle „českém Aspenu“.
Nejen pro ně se tu otevírá velmi zajímavá, ale z hlediska zmíněného poměru cena / výkon naprosto absurdní možnost. Jmenuje se FreshTrack. Jde o dvě hodiny lyžování, kdy od 7:30 do 8:30 jezdíte na sjezdovce sami (službu si může zaplatit na daný den maximálně stovka lidí) a druhou hodinu od 8:30 do 9:30 už s běžnými smrtelníky, ale alespoň je můžete předbíhat VIP vchodem na vlek. To vše pak zakončíte brunchem v restauraci v horní stanici lanovky. Poté se zřejmě očekává, že sjedete dolů a budete mít dolyžováno, protože pokud byste chtěli ve sportu pokračovat, museli byste si koupit další standardní jízdenku.
Tyhle dvě hodiny plus hodina na jídlo vyjdou na nemalých 3700 korun. Jen pro srovnání, jedno z nejkrásnějších alpských středisek světa, tedy švýcarský Verbier s 27 vleky a 320 kilometry sjezdovek, vyjde na den na 87 franků, což je 2266 korun. Dává vůbec špindlerovská nabídka s jednou modrou a jednou červenou sjezdovkou smysl? Rozhodně ne, ale přesto přese všechno na ní něco je.
I když by měl za luxusní cenu přijít luxusní zážitek, začíná to přesně opačně. Nutnost vykopat se z postele někdy kolem půl sedmé ráno prostě luxusně nepůsobí. Pro některé zážitky se ale musí trochu trpět a tak se nakonec přemluvím, že zpod teplé peřiny vylezu a navléknu se do všeho potřebného. Pak už mě taxi veze ke Svatému Petru, kde od půl osmé běží sedačka. Ta snese srovnání s těmi alpskými - má „bublinu“ proti větru i vyhřívaná opěradla, což je příjemné. Cesta potemnělým lesem trvá pár minut a už jsme ve výšce 1185 metrů nad mořem na kopci Pláň.
Všude je nezvyklé ticho. A to přesto, že nelyžuji úplně sám. Aby se FreshTrack konal, musí se přihlásit alespoň 40 lyžařů. Maximum je 100 lidí. I ti se ale po sjezdovkách rychle rozprostřou. Na výběr jsou dvě trasy, tedy modrá a červená. Protože je ještě docela šero a musím kvůli tomu jet bez lyžařských brýlí, vybírám pro začátek modrou. Jedu po upravené trase jako úplně první. V noci ale pršelo a tak je manšestr trochu tvrdší. Lehce to vibruje, ale to nevadí, jak se zařezávám v obloucích víc, vibrování přestává a já do roletky vykrajuji téměř čistou stopu. Paráda.
Na chvíli se zastavím u konce lanovky Hromovka, která je v horní polovině modré. Rozhlížím se, dlouho nic, pak projede jeden lyžař, pak zas dlouho nic a pak snowboardista. To je naprosto neuvěřitelný pocit, takhle prázdno přece na českých horách není. Celou první hodinu takto jezdím, nebojím se srážky s nikým, nikdo nepřekáží a nekříží můj směr. Mám naprostý pocit volnosti.
Pak ale přijde první moment, který v běžném člověku může vyvolat alespoň mírný pocit studu. Je 8:25, přijíždím k dolní stanici lanovky. A tam je už docela dlouhá fronta nastoupených lyžařů, kteří čekají, až se jim otevře vstup přesně o půl deváté. Já jen přibrzdím a vjedu do VIP vchodu a za dvacet sekund už usedám do sedačky. Cestou si všimnu jen pár nehezkých pohledů od lidí ve frontě. Co si o mně asi myslí?
Od půl deváté se areál začíná zaplňovat lidmi. To mě sice zbavuje onoho unikátního pocitu prázdné sjezdovky, přítomnost dalších lyžařů ale zase pomáhá zjemnit povrch trati. Teď je sníh nejpříjemnější a dá se jezdit nejvíc na krásu. Přesouvám se také na červenou, která nabídne opravdu parádní sklon pro trénování oblouků i nohou. Musím si ale dát pozor, abych odjížděl ze spodní stanice dříve než v 9:30. V ten moment totiž přestává platit kartička FreshTrack a nahoru bych se už nedostal. Takže pozor, to se musí uhlídat!
Podařilo se a já se dostal do restaurace s parádním výhledem. Vstup je do půl jedenácté pouze pro držitele karty FreshTrack, kterou je potřeba odevzdat u vchodu. Výběr je široký a opravdu na úrovni pětihvězdičkového českého hotelu. Servírovaný raclette mě moc neláká, dávám si čerstvě vymačkaný pomerančový džus, klobásky, lívanečky a flat white. Restaurace je v tu chvíli plná a lidé kolem mě nevypadají jako nějací uhlobaroni. Prostě spíš party normálních lyžařů, kteří asi chtěli vyzkoušet netradiční zážitek.
S plným břichem naposled sjíždím dolů. Celkem jsem sjel kopec devětkrát, dal jsem tedy přes čtyři stovky za jednu jízdu (když tedy nepočítám opravdu dobrou snídani). To je naprosto ujeté, neuvěřitelné, absurdní, říkám si v duchu. Ale líbilo se mi to? Samozřejmě, že ano. Na tohle se nemůžu dívat jako na službu pro někoho, komu jde o to najezdit toho co nejvíc. Je to o tom výjimečném pocitu, za který se prostě platí. „Víš, ono kdyby to asi bylo levnější, tak to lidi nebudou tolik chtít,“ přemýšlí pak kolega, který byl jezdit se mnou. A možná má pravdu...
Zdroj: autorský text
