Fotku z tohoto parku jste možná i vy měli na počítači. Navštívili jsme White Sands National Park

V současné internetové době, kdy je člověk doslova zahlcen informacemi a fotografiemi z celého světa, určitě nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že cíl našeho dnešního vyprávění známe skoro všichni.

Zářivě bílé písečné duny tvořené třpytivým jemným pískem, ze kterých najednou vyrůstá solitérní strom. Tak přesně tento obrázek se stal pozadím na nejednom počítači. V dnešním povídání vás, vážení čtenáři, provedu posledním národním parkem, který je snadno dostupný z texaského El Pasa a který jsme v zimě roku 2025 navštívili.

White Sands National Park se z 63 národních parků, které můžete ve Spojených státech amerických navštívit, řadí k těm nejmladším. Byl vyhlášen teprve roku 2019 prezidentem Donaldem Trumpem, který tuto oblast vydáním příslušného zákona změnil z národního památníku na park a tím mu zajistil lepší financování a ochranu.

Cesta z texaského El Pasa, kde jsme si v jednom laciném hotelu na předměstí vybudovali naši cestovatelskou základnu, utíkala jako po másle. Zimní cestování si v této oblasti USA nejde nezamilovat. Sluneční brýle a opalovací krém jsou zde nutností i na začátku února, protože odpolední teploty sahají ke třiceti stupňům Celsia.

Během dvouhodinové cesty, kterou bylo třeba od mexických hranic k parku urazit, se kocháme nádhernou krajinou, přičemž paprsky vycházejícího slunce malují na siluetách vysokých hor neskutečné světelné obrazce.

První naše kroky vedou do návštěvnického centra, jehož budova je sama o sobě architektonicky velmi zajímavá. Se stavebním slohem pueblo-revival, ve kterém je návštěvnické centrum postaveno, se u nás v Evropě moc nesetkáme. Tento stavební styl je inspirován tradiční architekturou původních obyvatel. Budovy jsou postaveny tak, aby odolávaly suchému pouštnímu klimatu a spolu s exotickou krajinou vytváří harmonický celek.

V návštěvnickém centru je mimo klasických expozic i půjčovna sáněk a lopat. Ano, Američané se sem kromě poznání přírody jezdí zejména bavit. V místech, kde jsou duny bez vegetace, nikdo návštěvníkům nebrání, aby si bílý písek dle libosti užívali. Nejen děti zde sjíždějí obrovské duny na sáňkách nebo plastových lopatách, které my používáme na sněhu.

Ještě než se spolu vydáme hlouběji do parku, tak bych případné budoucí návštěvníky rád upozornil, aby si na stránkách NPS.gov zkontrolovali aktuální časy, kdy je park veřejnosti přístupný. Národní park White Sands má totiž za souseda Hollomanovu leteckou základnu. Nebývá to zas tak časté, ale někdy se může stát, že je vstup do parku z důvodu vojenských akcí kvůli bezpečnosti omezen anebo zakázán. Ze stejného důvodu se v parku nesmí létat se soukromými drony.

Určitě nejsou bezpečnostní opatření zbytečná, protože malá část parku je znepřístupněna, a to kvůli havárii stíhačky typu F-16 v roce 2024. Její trosky jsou rozesety v bílých dunách dodnes. Pro návštěvníky spočívá omezení v tom, že v malé délce nesmí na vyhlídkové silnici zastavovat a používat jeden vycházkový okruh.

Parkem nás provází silnice, jejíž asfalt se po chvíli vytratí a my jedeme přímo po tvrdém písku. V dunách při okraji parku rostou traviny a občasné stromy. Děláme několik krátkých procházek a pokračujeme v jízdě hlouběji do dunového pole. Mám pocit, jako bychom se ocitli na jiné planetě.

Cílem naší cesty je vycházkový okruh s názvem Alkali Flat Trail. Stezky jsou v národním parku značeny červenými sloupky a karetními symboly. Trail, který jsme si vybrali, patří k těm nejdelším a stezka hned od začátku výrazně stoupá. Okolo parkoviště míjíme sáňkující děti, kterým ke štěstí stačí ujít pár desítek metrů od auta. My v dunách nachodíme přes osm kilometrů a dojdeme až na konec pouště, k výhledu na solnou pánev. Pobyt na tak krásném místě přináší člověku neskutečnou radost.

V místech, kde je písek pevný, se jde docela dobře, ovšem ve stoupání a ve svazích občas padáme. Po pravdě nás prostředí po nějaké chvíli úplně pohltí a blbneme v písku jak malé děti, které jsme míjeli na začátku stezky. Běháme nahoru na vrcholky dun a poté různými způsoby sjíždíme dolů. Když se koukneme kolem sebe, tak to dělají naprosto všichni, staří i mladí. Národní park White Sands rozdává lidem radost. Prozkoumáváním dun nakonec strávíme několik hodin.

V parku se nachází také spousta stolů, které jsou jako dělané na piknik. A tak se i my přidáváme k desítkám Američanů, vytahujeme svačiny a obědváme tak na jedinečném místě, obklopeni zářivými bílými dunami. Opravdu nezapomenutelný oběd.

V odpoledních hodinách toho samého dne se od bílých písečných dun přesuneme zpátky do El Pasa. Toto město jsme si vybrali za náš dočasný domov kvůli objevování národních parků Carlsbad Caverns, Guadalupe Mountains a White Sands. Všechny tyto tři parky jsou z El Pasa snadno dostupné a patří k přírodním zázrakům, které stojí za dalekou cestu. Naše dny, které trávíme na americkém jihozápadě, se chýlí ke konci. Tak než se vydáme za dalším dobrodružstvím směrem na sever, dovolte mi prosím krátkou zmínku o městu samotném.

El Paso nemá ve světě moc valnou pověst. Před jeho návštěvou jsem si o něm přečetl mnoho špatného. Netvrdím, že se v minulosti tato tvrzení nemohla zakládat na pravdě. Současná situace je taková, že obrovské množství ozbrojených složek, střežících jižní hranici Spojených států amerických, které jsou ve městě přítomny, udělalo z El Pasa jedno z nejbezpečnějších velkoměst v USA.

Při pohledu na mapu zjišťujeme, jak moc je El Paso přilepené k hranici s Mexikem a také, že spolu s mexickým městem Ciudad Juaréz vytváří velkou aglomeraci. Státní hranice a hlavně obchod přes ni byl vlastně jediný důvod vzniku takto velkých sídel v odlehlé polopouštní oblasti, kterou severní Texas je. Hranice oddělující Mexiko a USA je od Kalifornie až do El Pasa stovky kilometrů v podobě rovných přímek, které několikrát mění svůj směr. Ve městě ale přestává mít státní hranice pravidelný tvar, protože od El Pasa na východ ji tvoří tok řeky Rio Grande.

Na tomto ustanovení se kdysi představitelé Spojených států amerických a Spojených států mexických dohodli. Dohoda dokonce obsahovala, co bude se státní hranicí v případě povodní, kdy řeka natrvalo změní svůj směr. K této situaci došlo v roce 1864, kdy se řeka výrazně stočila směrem k jihu a z pohledu USA rozšířila jejich území o skoro tři čtvereční kilometry. Američané se poté sto let dohadovali s Mexičany, zda byl posun řeky náhlý nebo postupný.

Při náhlém posunu koryta by území zůstalo Mexiku, ale v případě postupné změny toku by na území měly nárok Američané. Řešení konfliktu se hledalo v podobě mezinárodní arbitráže, ale Spojené státy odmítly její výsledek přijmout. Rozum dostal v šedesátých letech až prezident Kennedy, který se v podobě Chamizalské dohody, která nese název sporného území, rozhodl spor ukončit a neprávem nárokované území vrátit Mexiku.

Oba státy na oslavu dohody postavily na sporném území park, kam právě míří naše kroky. Budova Národního památníku Chamizal na americké straně parku je pokryta zajímavými malbami, které odkazují na již zmiňované historické události. Před budovou muzea obdivujeme hraniční patníky, které jižní hranici USA označují. Skutečná hranice je od nás vzdálena necelých sto metrů.

Vysoký, celosvětově známý hraniční plot odděluje betonovou stoku, ve které je svedený tok kdysi monumentální řeky Rio Grande. Řeka v této podobě už koryto jen tak nezmění. Státní hranice, která v minulosti vedla v těchto místech středem rušné ulice, je také už jen obrázek z historických knih. Než vejdeme do muzea, pozorujeme nekonečné fronty amerických tahačů, které čekají na mostě přivádějícím provoz na jeden z mnoha hraničních přechodů, které v El Pasu jsou. Na množství zboží, které se přes hranice pohybuje, je vidět, že se obě země potřebují navzájem.

V muzeu se dávám do řeči s mladou strážkyní parku, která se s námi v rámci slušnosti baví o naší cestě. Rozesměji ji tím, že si stěžuji, že na cestování máme jen čtrnáct dnů a že toho chceme vidět ještě hodně. „Cože? Vy máte čtrnáct dnů dovolené? Co já bych za to dala,“ dostane se mi její upřímné odpovědi. Člověk si rychle uvědomí obrovské rozdíly mezi životem v USA a v Evropě. To, co je pro nás samozřejmostí, je tady pro mnohé lidi nedostupný luxus.

Necháme tedy hranici hranicí a rozhodneme se zbylý čas, který můžeme v El Pasu strávit, využít k ochutnání vynikajícího mexického jídla, které je v dostání v mnoha restauracích všude kolem nás. V El Pasu totiž žijí téměř výhradně Američané mexického původu a ti umí v kuchyni vykouzlit hotové zázraky. Ve městě panuje milá atmosféra.

Obličej se mi po dni stráveném na poušti mezi bílými dunami zbarvil do červena a v páru společně s mojí světlovlasou přítelkyní vypadáme ve městě plném Latinoameričanů opravdu trochu exoticky. Můj komický vzhled vykouzlí nejeden úsměv na tváři. Naše putování po této části Ameriky zakončujeme stylově debatou nad mexickým pivem a ledovou margaritou plni krásných cestovatelských zážitků. Děkuji vám, že jste moje povídání dočetli až sem a doufám, že vám pomůže při plánování vašich cest.

Zdroj: autorský text