Mexický sprint, který by i čeští fotbalisté mohli závidět. Navštívili jsme pyramidu Nohoch Mul

Naše další část cesty po mexickém Yucatánu začíná příjezdem do jeho východní části, konkrétně do koloniálního města Valladolid. Po něm nás již čeká to pravé objevování památek, které tu zanechali Mayové.

Ke vstupní bráně areálu jsme doběhli s vidinou rychlého průchodu. Z jedné z dřevěných budek vylezl strážce a žádal lístky. Zatím jsme si je však ještě nekoupili. Budku, kde se prodávaly, jsme totiž úspěšně minuli. Věděli jsme, že máme necelou hodinu do zavírací doby, a tak jsme se snažili domluvit slevu nebo alespoň zaplacení vstupného přímo zde u kontrolora. Bohužel jsme neuspěli a s nevolí se museli vrátit asi půl kilometru zpět k dřevěné budce a zaplatit. Alespoň jsme si vyjednali úschovu batohů a následně jsme tak byli rychlejší.

Cesta od budky vedla zprvu prudce do kopce jen tak po prachu. Jak jsme chtěli čas nejlépe využít, dali jsme si do těla a kopec doslova vyběhli. Znaveni oddychujeme na vrcholu kopce a utíráme si pot tekoucí nám po čele i po zádech. Chvilku zvažujeme zapůjčení jízdních kol, která nám nabízeli hned na právě vyšlápnutém kopci. Zpětně myslím, že by to nebyl špatný nápad a člověk by byl rychlejší, ale v tu chvíli jsme zvolili svoje nohy. Po kamenitých cestách jsme se tak podle ukazatelů začali prodírat džunglí. Pot nám dál stékal po zádech, vzduch byl těžký a vlhký.

Před námi byl cíl: Nohoch Mul, nejvyšší pyramida Yucatánu. Když jsme se k ní rychlou chůzí a nakonec i během propocení dostali, dýchavičně, napjatě a s obavou jsme se podívali na hodinky a zjistili, že už je pozdě. U paty pyramidy na nás čekal hlídač a vysvětloval, že nahoře jsou sice ještě lidé, ale nahoru už se nesmí. Zbývalo však ještě 20 minut do zavření areálu. Prý to nahoru a dolů ale nestihneme. Jenže my nepřijeli přes půl světa, abychom si nechali utéct vrchol celého komplexu.

Bez dalších slov jsme se rozběhli po strmých kamenných schodech. Lano uprostřed bylo naše jediné jištění. Hlídač zůstal dole, křičel, pískal na píšťalku, ale do pronásledování se nepustil. My jsme šplhali, kolena nás pálila, ruce klouzaly po zpoceném lanu, ale každým schodem jsme byli blíž vrcholu.

Konečně! Sedmá platforma, 42 metrů nad džunglí. Výhled, který bere dech. Neopakovatelné panorama zelené nekonečnosti, kde se historie a současnost prolínají jako stíny na fasádě kamenné svatyně. Čas se na okamžik zastavil. Nahoře jsme byli logicky sami, hlídač už dole rezignoval, a tak jsme si mohli v naprostém klidu užívat tu nádheru. Jen náš těžký dech ji trochu rušil.

Po odpočinku jsme ale věděli, že dolů stejně musíme. Opatrně. Jeden chybný krok by zde mohl mít fatální následky. Hlídač na nás dole čekal jako kat pod šibenicí a my se připravovali na hlasitou domluvu nebo snad i pokutu. Ať už by byly následky jakékoliv, v hlavě jsme měli jasno – nemůžeme litovat.

Když jsme sešli dolů, hlídač nám adresoval španělskou smršť, která nepotřebovala překlad, nasedl na kolo a odjel. Dobrý, dopadlo to líp, než jsme čekali. Teď bylo naším úkolem v co nejkratším čase opustit areál. To sice bylo v plánu, ale právě nyní jsme měli jedinečnou možnost si ještě trochu užít areál bez turistů. Už jsme byli mimo dohled, nebo ne?

Ano, chvilku jsme si to mysleli, ale nějaký ten hlídač na nás stále zíral, a dokud jsme poctivě areál neopustili, nemohli jít domů. Rozhodli jsme se už znovu neodporovat a pomalu jsme šli k východu. A abychom návštěvu využili opravdu naplno, tu a tam jsme se ještě zdrželi malými zastávkami na vykopávkách po cestě ven z areálu.

Bylo po sedmnácté hodině a my doufáme, že se dostaneme k odloženým batohům. Ano, batohy jsme naštěstí dostali, ale až od uklízečky, která právě zamykala záchody. Turistická zóna se vyprazdňovala, krámky zavíraly, ale my jsme pořád cítili energii dnešního dne.

Procházíme mezi zavřenými stánky a následně podél jezera. Zastavujeme se až u otevřeného krámku s chlazenými nápoji, kde se občerstvujeme a ptáme na autobusovou zastávku. Milá paní se usmála a povídá: „Vždyť zastávka je hned před mým krámkem, podívejte“. Začneme se smát a děkujeme jí za pomoc. V jízdním řádu přilepeném na dřevěném sloupu zjišťujeme, že autobus do Playa del Carmen ještě dnes jede. Hurá. Zbývá tedy už jen počkat půl hodiny a jedeme dál...

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text