Baťův obchod, luxus uprostřed džungle a opice s věčnou erekcí. To je Brunej a jeho hlavní město

Když poprvé přistanete v Bruneji na ostrově Borneo, máte pocit, že jste se ocitli v paralelním vesmíru. Tropický deštný prales, který obklopuje město, vás okamžitě pohltí svou vůní vlhké země, těžkým vzduchem a neustálým šuměním hmyzu. Je to příroda v její nejčistší podobě. A pak se otočíte a uvidíte město: dokonale čisté ulice, zlaté kopule mešit a moderní budovy, které se lesknou v tropickém slunci. Všechno působí až neskutečně uhlazeně.

Brunej je malý stát s obrovským bohatstvím. Jeho ekonomika stojí na ropě a zemním plynu, což je patrné na každém kroku. Vládne zde absolutní monarcha, sultán Hassanal Bolkiah, který je nejen hlavou státu, ale zároveň zastává i většinu klíčových funkcí v zemi. Kromě titulu sultána je také předsedou vlády, ministrem obrany, zahraničí, financí a ekonomiky a vrchním velitelem ozbrojených sil. V minulosti byl i ministrem vnitra. Jeho pravomoci jsou prakticky neomezené. Sultán je zároveň nejvyšší náboženskou autoritou v zemi a ochráncem islámu, což je zakotveno i v ideologii státu.

V Bruneji je alkohol i prostituce přísně zakázaná a trestána. Ale co sultán? Ten si to vyřešil po svém. Oficiálně hlásá morálku, neoficiálně má harém, který by mohl konkurovat castingům na Miss Universe. A jak to, že jemu to všechno prochází? Jednoduše - kdo by si dovolil mu v něčem oponovat, špatně by dopadl…

Člověk zvyklý na živelnou atmosféru jihovýchodní Asie očekává ve městě chaos jako v sousední Malajsii. Brunej je ale jiný. Žádné přeplněné trhy, žádní pouliční prodejci, žádné motorky kličkující mezi chodci. Místo toho tu vládne klid. Musím uznat, že nás to zaskočilo, přestože jsme si o tom četli předem, příliš jsme tomu nevěřili.

Hlavní město není město duchů. Je to město, které si žije svým vlastním tempem. Místní obyvatelé jsou milí a všichni tu umí alespoň trochu anglicky. Ne kvůli turistům, těch tu moc není, ale díky své historii. Brunej byl totiž až do roku 1984 britským protektorátem. Angličtina se tu od té doby používá nejen ve školách, ale i na úřadech a v běžném životě. Od roku 1985 je navíc školství oficiálně bilingvní, takže se angličtina učí spolu s malajštinou už od základní školy.

Historie Bruneje sahá hluboko do minulosti. Už ve 14. století byl významným obchodním centrem a jeho vliv sahal až na Filipíny. Zmíněná koloniální éra pod britskou správou zanechala stopy v administrativě i infrastruktuře, ale Brunej si zachoval svou identitu. V roce 1984 získal nezávislost a od té doby se vydal cestou opatrného rozvoje, který klade důraz na tradici, víru a stabilitu.

Po všech kontrolách se konečně dostáváme přes letiště a hledáme dopravu do centra Bandar Seri Begawan, kde máme rezervované ubytování přes Airbnb. Jenže je tu liduprázdno. Z Kuala Lumpur s námi letěli jen místní, kteří mají vlastní auto nebo odvoz, a my zůstáváme na autobusové zastávce sami, v dusnu a vedru, kde se i stín potí. Autobus, který měl jet „každou chvíli“, nikde.

Po hodině čekání se konečně objeví zelený, postarší autobus s vysmátým indickým řidičem. Těžko říct, jestli se směje vždycky, nebo jen proto, že veze bílé Evropany, které v autobuse tak často nemá. S úsměvem nás tedy vítá a my si sedáme dozadu k místním klukům, kteří se hned pouštějí do nadšeného hovoru. Je to příjemné, ale nesmíme zapomenout včas vystoupit.

Po patnácti minutách už vystupujeme na téměř prázdné ulici, kde si můžete přecházet silnici sem a tam. Hledáme wifi v místní kavárně, abychom mohli kontaktovat ubytovatele, protože najít správný vchod do hostelu je nad naše zpocené síly. Nakonec se zadaří a vstupujeme do sdíleného, ale čistého a voňavého bytu se společným zázemím.

Batohy házíme na postel, a ještě před západem slunce vyrážíme na ulici Alžběty II. směrem k mešitě Omara Ali Saifuddiena, opravdové chloubě Bruneje. Tahle mešita je jako vystřižená z pohádky Tisíce a jedné noci: její zlatá kopule září do dálky, bělostné stěny jsou z italského mramoru, sloupy z Indie, vitráže z Anglie a koberce až ze Saúdské Arábie. Je to mistrovské dílo, které spojuje luxus a duchovno.

Před mešitou kotví na umělém jezeře nádherná kamenná loď. Je to replika královské bárky, která vypadá, jako by každou chvíli měla vyplout na cestu za dobrodružstvím. Je to místo, kde se fotí snad každý návštěvník. Dovnitř mešity jsme se ale tentokrát nedostali. Právě probíhaly modlitby a vstup byl pro bezvěrce uzavřený. Tak jsme alespoň obdivovali tuhle architektonickou perlu zvenčí a užívali si atmosféru, která je v podvečer snad ještě magičtější.

Pokračujeme podél nábřeží kolem obrovské devítimetrové konstrukce ve tvaru obřího fotografického rámu, která stojí v parku Taman Mahkota Jubli Emas. Je to oblíbené místo pro focení. Když se postavíte správně, rámuje vám v záběru nejen mešitu Omara Ali Saifuddiena, ale i historickou královskou bárku a část vodní vesnice Kampong Ayer. Večer se rám krásně rozsvítí a nabízí ještě jedinečnější pohled na panorama města.

Pokračujeme dál a dochází nám, že bychom si možná měli raději vybrat nějakou hotovost. Pokusili jsme se tedy vybrat peníze z nedalekého bankomatu, ale naše banka měla zřejmě pocit, že jsme se ocitli na druhé straně planety, což byla vlastně pravda. Transakci nám okamžitě zablokovala jako „podezřelou aktivitu z konce světa“. Takže místo hotovosti jsme měli aspoň dobrý příběh pro bankovní infolinku.

Naštěstí si karet vozíme vždy víc, a to i ty nebankovní a některá z nich zatím vždycky fungovala. Kdybychom si při tom všem prošoupali boty, nemusíme zoufat. V jednom z obchodů v centru sídlí i český Baťa. Takže i když jsme na Borneu, domov je vlastně pořád na dosah. Jediné, co nás ale momentálně trápí, jsou naše prázdné žaludky. Vyrážíme proto dál pěšky k ulici Yayasan, která přiléhá k modernímu nákupnímu centru. Prý je to jediné místo v Bandar Seri Begawanu, kde se dají najít venkovní stánky s jídlem.

Hurá, jsme tady. A co tu vlastně prodávají? Brunejská kuchyně je směsicí malajských, čínských a indických vlivů, ale má i své unikátní speciality. Jako třeba jídlo jménem Ambuyat. To je vlastně taková „brunejská želatina“ ze škrobu ságové palmy, která se namotává na tyčku a namáčí do kyselé omáčky. Někomu by to mohlo připadat, jako když si namáčíte hůlky do lepidla nebo možná do hodně nepovedené krupicové kaše. Samotný Ambuyat vlastně ani nemá moc chuť, ale ve spojení s dalšími potravinami, které se na želatinu rozhodnete přilepit, to dokáže vykouzlit skvělý pokrm.

Na pití tu frčí hlavně sladké ovocné džusy, ledové čaje, mléčné koktejly a samozřejmě teh tarik – silný čaj s kondenzovaným mlékem, který se „vytahuje“ z konvice do konvice, až vznikne pěna. Je osvěžující, ale neskutečně sladký. Výhodou je, že na rozdíl od kávy ho seženete úplně všude v horké i studené variantě.

Druhý den ráno vstáváme brzy a máme v plánu po honosné, ale přeslazené snídani v místním bistru vyrazit kousek za město do džungle. Přicházíme k molu Brunejské řeky a ptáme se odpočívajících chlápků, zda by nám někdo neudělal projížďku. Po krátké domluvě jsme si plácli s Awangem, který vlastnil motorovou loďku s přístřeškem, což bylo vzhledem k již celkem dost pálícímu slunci více než vyhovující.

Než jsme vyrazili, museli jsme však ještě natankovat palivo. Nejeli jsme však k žádné klasické pumpě, ale k plovoucímu dřevěnému domu, z jehož okna visela hadice přímo do naší loďky. Palivo se čerpalo do nádrže, aniž by při tom Awang zhasnul motor. V tu chvíli jsme si připadali spíš jako v dobrodružném filmu než na výletě. Uklidňovali jsme se ale, že určitě ví, co dělá.

Opouštíme město a vydáváme se po široké Brunei River proti proudu. Loďka klouže kolem plovoucích vesnic, kde se domy stojí jen na dřevěných kůlech přímo v řece. Je těžké si představit, že právě tudy kdysi pluli britští dobyvatelé, když objevovali sultánovo království. Vplouváme do přítoku jménem Sungai Damuan, město se pomalu ztrácí za našimi zády a my se noříme do pravé džungle. Vzduch houstne, řeka se rozšiřuje, všude kolem nás je ticho, které občas přeruší jen výkřik ptáka nebo šplouchnutí ryby. Před námi se otevírá zelený tunel, kde civilizace mizí a začíná opravdové dobrodružství.

V jednom z ramen řeky zastavujeme a posloucháme naplno zvuky džungle. Ponořili jsme ruku do vody. Byla teplá jako pár minut uvařený čaj. Řidič se jen usmál a prohodil něco o tom, že v těchto vodách žijí „velcí kluci“. Než jsme stihli zareagovat, ukázal na břeh: „Saltwater crocodile!“ A opravdu, na bahnitém břehu ležel obrovský mořský krokodýl, snad čtyři metry dlouhý. Vypadal, že spí, ale jeho čelist byla otevřená dokořán, jako by čekal na nepozorného návštěvníka. Awang vysvětlil, že tihle predátoři jsou v Bruneji chránění a že občas zmizí i nějaká ta koza nebo slepice z vesnice. Prý je lepší nestrkat ruce do vody na moc dlouho.

Jakmile jsme se vzpamatovali z krokodýlího šoku, vpluli jsme do mangrovového lesa kolem ostrova Pulau Ranggu. Jízda kolem ostrova byla pomalá, abychom nerušili klidné rytmy přírody a měli ještě šanci zahlédnout vzácné druhy, jako je orel šedohlavý nebo skupiny majestátních volavek.

Za další zatáčkou zastavil Awang u břehu, zdviženým ukazováčkem před pusou nám ukázal, ať se ztišíme a pak začala ta pravá show. Ve větvích začali dovádět Kahau nosatí, slavné opice s obřími nosy a bříšky, které vypadají, jako by právě vyhrály soutěž v pojídání knedlíků. Dospělí samci se předváděli, skákali z větve na větev a hlasitě se hádali, kdo má větší nos. Malé opičky se houpaly na ocasech a vypadaly, že po prvotním ostychu mají z každého diváka upřímnou radost.

Awang se začal chechtat a pak začal vyprávět. Kahau nesmí jíst zralé ovoce, protože by se po něm opily a opíjení je v této zemi zakázané. Tyto zvláštní opice takové ovoce totiž nedokáží strávit a začne jim v žaludku kvasit. A co se týče samců… Ano, pověst o jejich „věčné erekci“ je pravdivá. Prý je to jejich způsob, jak ukázat, kdo je tady pánem. Takže když se vám některý z nich předvede v celé své kráse, není to náhoda, je to prostě brunejský způsob, jak udělat dojem na dámy. „Ve městě se to tak ale běžně nedělá“, povídal a začal se opět nahlas smát, až opice sám vyplašil.

Slunce klesalo nízko nad horizont, jeho poslední paprsky se jemně otíraly o mangrovové porosty, které se v té chvíli zalily zlatavým světlem. Na hladině se mihnul další krokodýl, jenž se s tichým šplouchnutím zanořil zpět do hlubin. V korunách stromů se neustále rozléhaly hlasité výkřiky opic a všudypřítomných makaků dlouhoocasých. V určitých částech ostrova jich bylo vidět tolik, jako by celý ostrov patřil jen jim. Vplouváme zpět na hlavní tepnu, Brunejskou řeku, a odplouváme zpět k městu. Říkali jsme si, že tohle je přesně ten druh dobrodružství, kvůli kterému stojí za to opustit komfortní zónu a vydat se na cesty.

Zdroj: autorský text