Jak jsem v Thajsku jedl zpocenou žábu. Ne každé kulinářské dobrodružství musí mít dobrý konec

Ostrov Koh Samet leží v Thajsku v Thajském zálivu, zhruba 220 kilometrů jihovýchodně od Bangkoku a jen pár kilometrů od pevninské provincie Rayong. Díky této poloze patří k nejdostupnějším ostrovům z hlavního města, z Bangkoku se sem dá dostat za necelé tři hodiny. Ostrov je přístupný lodí také z přístavu Ban Phe, odkud plavba trvá zhruba půl hodiny. Díky své poloze je oblíbeným cílem nejen zahraničních cestovatelů, ale i Thajců, kteří sem utíkají za mořem a klidem z rušné metropole.

Koh Samet je součástí národního parku Khao Laem Ya–Mu Koh Samet, což mu zajišťuje ochranu přírody i poměrně zachovalý ráz. Na druhou stranu se zde vzhledem k tomu platí mírné vstupné. Na první pohled ostrov zaujme bílými písečnými plážemi a neobvykle tyrkysovou vodou, která je na thajské poměry překvapivě čistá a většinou bez plovoucích odpadků. Písek je jemný, místy až pudrový a moře má pozvolný vstup, což ocení nejen rodiny s dětmi. Koh Samet má navíc specifické mikroklima, patří k nejsušším místům v oblasti, takže tu často svítí slunce i v době, kdy jinde prší.

Ostrov má vnitrozemí porostlé nízkým pralesem, ale v okolí přístavu je to takové malé městečko rozprostírající se přes celou šířku ostrova. V tomto místě jsme si vybrali ubytování, abychom to měli všude kousek. Hlavní ulice vedoucí napříč ostrovem je plná restaurací a krámků, takže najíst se zde není problém, spíš naopak. Člověku je až líto, že nestihne za dobu strávenou na ostrově ochutnat všechny ty dobroty.

Na konci této hlavní ulice najdete nejznámější pláž Hat Sai Kaew (Diamond Beach), živé centrum ostrova s restauracemi, bary a vodními sporty. Pokud si ale jako my půjčíte skútr a popojedete dál, najdete klidnější pláže jako Ao Prao, Ao Wai, Ao Kiew nebo Ao Chor. Dejte si však pozor, jaký skútr si půjčujete. Pokud plánujete jet každý na svém, problém v tom nebude, ale dvě evropské váhy přeci jenom stroj dokážou znavit a může se vám stát, že v místních kopečcích budete stejně jako my více tlačit, než že byste se vezli.

Tímto stylem jsme projeli většinu pláží směrem na jih, až jsme se dostali na samý cíp ostrova Laem Toei. Každá z pláží, kterou jsme viděli, byla jedinečná a trochu jiná. Některé byly divoké, jiné různě upravené podle stylových ubytování zasazených do přírody. Večer se pláže proměňují v romantickou kulisu. Hoří pochodně, zní tlumená hudba a v písku se objevují stoly s výhledem na zapadající slunce, přičemž čím větší je odliv, tím více stolů se sem vejde.

Co se týče dobrého jídla, rozhodně se nemusíte bát. Najdete zde spoustu vynikajících thajských stylových restaurací, ale i větších vývařoven, kde stolování možná není tak „insta friendly“, ale jídlo není o nic horší než jinde. Najdete zde i několik restaurací, které nevaří thajskou kuchyni, a tak pokud už jste asijského jídla přejedeni, můžete udělat změnu.

No a jistotou je samozřejmě několik obchodů řetězce 7-Eleven, kde najdete nejen bankomaty, ale také příjemné ochlazení, někdy až mrazivou klimatizaci a stálou nabídku nápojů, snacků a všech základních potřeb. Pokud si vyberete ubytování s jídlem, je to také možnost, ale zároveň ohromná škoda neochutnat ty dobroty, na které se budete při procházení městečka dívat.

Pokud máte rádi thajské speciality, které jedí místní a do restaurací pro turisty se nedostanou, musíte nastoupit na loď a vrátit se na pevninu. Místní trhy jsou samy o sobě silným zážitkem. Nejsou upravené pro turisty, ale žijí vlastním rytmem. Jsou hlučné, voňavé a neuvěřitelně barevné. Právě tady člověk nejlépe pochopí, jak vypadá každodenní život Thajců mimo známá letoviska.

Nejživější jsou ranní trhy, které se rozjíždějí už kolem páté hodiny. Ulice se plní stánky s čerstvými rybami, krevetami a kraby, ještě vlhkými od moře a vedle nich leží pyramidy tropického ovoce. Nádherné čerstvé mangostany, rambutany, duriany i drobné banány, které sice už můžete ochutnat i u nás, ale chutí se tyto čerstvé plody těm dovezeným nikdy nevyrovnají. Vzduch na tržišti je těžký, slaný a kořeněný zároveň, zatímco prodavači s úsměvem smlouvají a váží zboží na starých mechanických vahách.

Odpoledne a v podvečer se atmosféra mění a nastupují večerní trhy, které fungují obvykle od čtvrté do deváté hodiny. Ty jsou zaměřené hlavně na jídlo jako třeba grilované špízy, ryby pečené v soli, nudle pad thai i sladké palačinky roti. Všude syčí olej, cinkají pánve a mezi stánky se mísí vůně chilli, limetky a koriandru. Člověk chodí od jednoho stánku k druhému, ochutnává a ztrácí pojem o čase.

K vidění jsou ale i věci, které jinde opravdu neuvidíte. Třeba na slunci sušené olihně a další mořské plody rozvěšené v dlouhých řadách, fermentované ryby v plastových sudech nebo domácí pasty z chilli a krevet. Místní ženy zde prodávají bylinky, léčivé kořeny a podivně vypadající směsi, které mají pomoci na vše – od nachlazení až po zlomené srdce. Občas se mezi stánky objeví mniši vybírající almužnu nebo děti pobíhající s plastovými sáčky plnými sladkostí.

Já jsem si samozřejmě jako vždy řekl, že rád ochutnám hlavně místní speciality, které jsem ještě nejedl a celé dopoledne jsem se toho držel. Všechno, co jsem do té doby ochutnal, bylo chutné a skoro bych až řekl vynikající a hlavně autentické. Pak jsem ovšem narazil na něco, u čeho už jsem si nebyl tak jistý, jestli chci ochutnat.

Stáli jsme vedle stánku s hromadou vyskládaných vykuchaných obrovských žlutozelených žab. Chvilku jsem se jen rozhlížel a pak se začal rozhodovat, jestli to ochutnám, nebo ne. Nakonec jsem se nechal prodejcem přesvědčit. Jednu tu žábu jsem si koupil. Prodejce se mě ptal, jak chci žábu upravit a ukazoval na gril. Říkám ano, chci ji ugrilovat, syrovou ji jíst nebudu. On pochopil a hodil žábu na gril, pod kterým slabě doutnaly dřevěné uhlíky.

Žába se na nich ale spíš potila, než grilovala. Nervózně jsem se snažil prodejci naznačit, jestli by tam nepřidal uhlíky, že takhle se ta žába neudělá. On pokynul, ale vůbec mě nepochopil. Já se v tu chvíli otočil k vedlejšímu stánku, kde jsem si koupil kokosový ořech a na gril jsem chvíli nedával pozor. Chlápek u grilu si tedy asi domyslel, že jsem již s tepelnou úpravou spokojený a tu zpocenou žábu nasekal společně se zeleninou na malé kousky, vložil do igelitového pytlíku a vše razantně promíchal.

Když jsem to spatřil, sevřel se mi žaludek a na okamžik se mi zatmělo před očima. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval. Věděl jsem, že to bude hodně exotické a možná jsem i doufal, že překvapivě dobré, avšak byla to spíš výzva na hraně odvahy. Přesto jsem váhal jen chvíli. Pýcha cestovatele a zvědavost zvítězily, a tak jsem se rozhodl ochutnat, ať to stojí, co to stojí.

Už první sousto mě ale rychle vrátilo na zem. Nebylo to dobré. Vlastně ani trochu. Mezi zuby mi neustále praskaly a zůstávaly zaklíněné rozštípané žabí kosti, které jsem musel jednu po druhé lovit jazykem ven. Masa bylo zoufale málo, skoro symbolicky, a celý zážitek připomínal spíš okusování rozsekaných kuřecích kostí, které by normálně skončily jako bezcenný odpad po vývaru. Každé další sousto bylo malým testem odhodlání. Ano, přiznám se, toto jídlo jsem opravdu nedojedl a po několika pokusech skončil pytlík se žabím salátem v jednom z místních páchnoucích kontejnerů.

Pojídání žab zde není žádnou moderní atrakcí pro turisty, ale zvyk zakořeněný hluboko v historii, především ve venkovských oblastech severovýchodního Thajska, regionu Isaan a okolí. Právě tam byly žáby po generace běžným zdrojem bílkovin, dostupným v rýžových polích a mokřadech během období dešťů. Historicky se žáby lovily hlavně po setmění, kdy vylézaly z vody a jejich kvákání prozrazovalo polohu. Lov byl jednoduchý, často jen za pomocí světla a holých rukou, a maso se zpracovalo ještě ten den. Žáby se nebraly jako běžná součást jídelníčku, podobně jako třeba ryby nebo hmyz. V chudších oblastech představovaly levný, zato výživný pokrm, který se dal připravit na mnoho způsobů.

Maso je jemné, lehce nasládlé a strukturou připomíná kuře, což často překvapí i ty, kteří k ochutnání přistupují s nedůvěrou. Na trzích se žáby prodávají buď čerstvé, nebo už předpřipravené, zbavené kůže anebo také jako můj nechvalně proslulý žabí salát. Mladší generace je vnímá spíš jako tradiční specialitu, zatímco starší lidé k nim mají stále silný vztah z dětství.

Kdo se na tomto trhu zastaví a nasaje tu správnou atmosféru, zpomalí krok a nechá se vést zvuky a vůněmi, odnese si mnohem víc než jen plný žaludek. Odnese si pocit, že se na chvíli stal součástí opravdového Thajska.

Zdroj: autorský text