Na Zanzibaru nás pronásledoval „pomocník“ a zdražoval nám hotely. Zbavili jsme se ho až lstí

Stone Town není jen historické centrum ostrova, ale je to kronika vytesaná do korálového kamene. Byl to kdysi křižovatkový bod obchodních cest mezi Afrikou, Arábií a Indií. Vyváželo se odsud koření, slonovina i otroci. V 19. století se stal sídlem ománských sultánů, jejichž vliv je v architektuře patrný dodnes. Úzké uličky jako by si pamatovaly kroky obchodníků v turbanech i námořníků, kteří zde tehdy hledali nový začátek.

Když jsme konečně vystoupili z lodě a odevzdali poslední formuláře, měli jsme pocit, že to nejtěžší je za námi. Horký, slaný vzduch přístavu nám připomněl, že jsme opravdu na Zanzibaru. Jenže sotva jsme prošli branou přístavu, začala úplně jiná kapitola našeho dobrodružství. Sesypali se na nás klíšťáci. Tak jsme začali říkat místním „pomocníkům“, kteří žijí z provizí. Dokážou vám zařídit skoro všechno. Třeba hotel, taxi, výlet lodí, průvodce po městě nebo vysněnou večeři. Na první pohled působí přátelsky a ochotně, ale problém nastává ve chvíli, kdy jejich pomoc nechcete. A přesně to byl náš případ.

„My friend! Good hotel! Very cheap! I show you!“ Nejprve jsme se snažili být zdvořilí. Usmívali jsme se, děkovali a vysvětlovali, že si ubytování najdeme sami. Jenže oni byli neuvěřitelně vytrvalí. Kamkoli jsme zabočili, šli za námi. Zrychlili jsme krok a oni také, zastavili jsme se, oni také. Po pěti minutách to bylo úsměvné, po deseti otravné a po hodině bloudění rozpálenými ulicemi už naprosto zoufalé. Jenže problém měl ještě druhou, mnohem horší stránku.

Kdykoliv jsme si konečně našli hotel a začali se s recepčním bavit o ceně, najednou se ve dveřích objevil náš klíšťák. Stačil jeden pohled mezi ním a hoteliérem a cena okamžitě vyskočila nahoru. Hoteliér totiž počítal s tím, že mu bude muset zaplatit provizi za hosty, které mu přivedl. Jenže on nás nepřivedl. Pouze nás celou dobu sledoval jako lovec, který čeká na správný okamžik. Jakmile cenu zvedl, už nešla stáhnout zpět. Tak jsme takhle obešli asi pět hotelů. Slunce stálo vysoko, pot nám stékal po zádech a naše nálada klesala rychleji než cena kokosů na tržišti před zavíračkou.

Nakonec jsme se zastavili ve stínu starého domu a svolali malou strategickou poradu. Plán byl jednoduchý, skoro až absurdní, ale jinou možnost jsme neviděli. Jeden z nás bude klíšťáka Al Rašída Sulejmana zdržovat na ulici rozhovorem, druhý bude stát ve dveřích hotelu a hlídat vchod a třetí mezitím rychle domluví pokoj a zaplatí ho dřív, než se Al Rašíd objeví.

Akce začala. Na ulici se rozběhla vášnivá debata o výletech lodí a cenách šnorchlování. Al Rašíd byl v živlu. Druhý z nás blokoval dveře a nenápadně sledoval ulici. Třetí mezitím zmizel uvnitř hotelu. Minuty se zdály nekonečné. Pak se dveře otevřely a bylo hotovo. Pokoj zaplacen. Teprve potom jsme Al Rašída pustili dovnitř a hráli překvapené: „Sorry, we don't know this man.“ Cena už byla zaplacená, provize žádná. Chvíli stál u dveří, nevěřícně kroutil hlavou a pak se otočil a vydal hledat novou kořist.

My jsme konečně zavřeli dveře pokoje. Vybalujeme věci, kontrolujeme moskytiéry, jestli nejsou někde díry a splachujeme ze sebe slaný pot z dlouhého dne. Ventilátor na stropě líně krouží a venku z uliček proniká směs hlasů, klaksonů a vzdáleného smíchu. Po krátkém odpočinku vyrážíme zpátky do ulic, poznat ruch města na vlastní oči.

Nacházíme se v historickém jádru města Stone Town, které je zapsané na seznamu UNESCO. Domy jsou zde postavené z korálového kamene, který se těžil přímo z mořského dna. Ulice jsou úzké, klikaté a často tak stísněné, že se v nich sotva vyhnou dva lidé. Nad hlavami visí balkony, z otevřených oken se line vůně koření a někde v dálce hraje rádio. Navigace v telefonu tady prakticky ztrácí smysl. Uličky se kroutí jako had a člověk má neustále pocit, že se ocitl ve slepé uličce nebo že se právě vrátil na místo, kde už před chvílí byl.

Dějiny města jsou pevně spjaty s palácem Beit al-Sahel, známým jako Sultánův palác, odkud vládli panovníci ománské dynastie. Nedaleko stojí impozantní Old Fort of Zanzibar, nejstarší dochovaná stavba ve městě, jejíž masivní hradby pamatují obranu proti portugalským i místním nepřátelům. A právě mezi těmito symboly moci a historie se rozprostírá pobřežní promenáda, kde se každý večer odehrává jiný druh rituálu, oslava jídla, vůní a setkávání. Cestou mimo jiné navštěvujeme také Anglikánskou katedrálu Kristova kostela postavenou v roce 1873. Stojí na místě bývalého trhu s otroky a připomíná jednu z nejtemnějších kapitol historie tohoto ostrova. Jak se slunce pomalu sklání k obzoru, zamíříme k moři do Forodhani Gardens.

Večer se tu odehrává něco, co by se dalo nazvat nejvoňavějším tržištěm na ostrově. Park se promění v obrovskou pouliční kuchyni. Rozžhaví se grily, na stáncích se objevují ryby, krevety, chobotnice i špízy z masa. První, co nás zasáhlo, byla vůně. Sladká skořice, štiplavý kardamom, kouř z dřevěného uhlí a slaný závan moře se mísily do opojné směsi. Stánky teprve rozsvěcovaly jednoduché žárovky zavěšené nad improvizovanými grily a vrhaly teplé světlo na hromady ryb, kalamárů, langust a špízů. Každý prodejce lákal úsměvem a nabídkou k ochutnávce.

Začali jsme u zanzibarské pizzy, tenké placky plněné směsí masa, zeleniny, vajíčka a místního sýra. Když ji kuchař přeložil a položil na rozpálenou plotnu, ozvalo se zasyčení a do vzduchu vystřelila vůně cibule a koření. První sousto bylo překvapivé s křupavým povrchem, uvnitř byla šťavnatá s lehce pikantní náplní a nádechem kurkumy a pepře. Každé kousnutí hřálo, jako by v sobě neslo kousek zdejšího slunce.

Pak přišly na řadu mořské plody. Čerstvě grilované chobotnice byly jemné, lehce nasládlé, s kouřovým tónem z uhlí. Krevety praskaly pod zuby a uvolňovaly slanou šťávu, která chutnala po oceánu. K tomu jsme dostali pikantní omáčku s limetkou a chilli. Kyselost citrusů zvýraznila přirozenou chuť masa a pálivost se pomalu rozlévala po jazyku.

Neodolali jsme ani cukrové třtinové šťávě lisované přímo před námi. Do drtiče přidali kousek zázvoru a limetku a výsledkem byl osvěžující nápoj, sladký, ale s pikantním dozvukem. Studená tekutina stékala hrdlem a přinášela úlevu od tropického večera. Vedle nás si rodiny rozkládaly plastové talíře, děti pobíhaly mezi stánky a smích se mísil s praskáním ohně.

Atmosféra byla elektrizující, ale přesto klidná. Turisté i místní tu stáli bok po boku. Nad námi se tyčila silueta House of Wonders, kdysi nejmodernější budova východní Afriky s elektřinou a výtahem. Její tmavnoucí obrys připomínal, že tady se historie neustále prolíná s přítomností. O pár kroků dál se z minaretu linul večerní azán, který dal večeru téměř posvátný rozměr.

Sedli jsme si na kamennou zídku u moře. Před námi se houpaly tradiční dřevěné lodě dhow a jejich plachty se rýsovaly proti tmavnoucí obloze. V ruce jsme drželi poslední špíz a dívali se, jak se světla stánků odrážejí na hladině. Když jsme se později vraceli úzkými uličkami zpět do hotelu, měli jsme pocit, že jsme se dotkli samotného srdce Zanzibaru. Stone Town nás přijal tak, jak to umí jen stará města skrze historii, architekturu, a především skrze chuť.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text