Safari v srdci Afriky: Opilí průvodci a rozbité auto uprostřed divočiny

Slunce sotva vyšlo a my už se pohodlně usazujeme v autobusu mířícího z rušného Dar es Salaamu do vesnice Mikumi. Čeká nás přibližně 300 kilometrů dlouhá cesta po Tanzánii, která by za ideálních podmínek trvala kolem šesti hodin, ale v Africe je čas relativní pojem. Město necháváme za zády a s každým kilometrem se krajina kolem nás mění – betonové budovy střídají roztroušené chýše, hlučné ulice se proměňují v prašné cesty lemované banánovníky a dalším tropickým porostem.

Jakmile mineme Morogoro, civilizace téměř zcela ustupuje a příroda získává nadvládu. Vesnic ubývá, zatímco v dálce se začínají rýsovat první obrysy divokých zvířat. Není divu, právě vjíždíme do oblasti národního parku Mikumi, kudy se vine i naše silnice. Stačí jen pohlédnout z okna a mezi stromy zahlédneme ladně se pohybující žirafy, stáda zeber pasoucích se ve vysoké trávě a paviány, kteří neposedně poskakují mezi větvemi. Autobus drncá na každé nerovnosti vozovky, ale řidič, zřejmě už zvyklý na africké cesty, se s tím nijak netrápí. Žene se vpřed bez ohledu na výmoly, zatímco se my snažíme udržet na svých místech.

Kolem třetí odpoledne konečně dorazíme do vesnice Mikumi. Slunce pálí a my naštěstí máme dost času na to, abychom si našli ubytování a připravili se na další dobrodružství v srdci divočiny. Mikumi je nenápadná vesnička rozprostírající se podél hlavní silnice, která lemuje hranici jednoho z nejkrásnějších národních parků Tanzanie. Na první pohled by mohla působit jako obyčejné místo, kterým cestovatelé jen projíždějí, ale stačí na chvíli zastavit a nechat se pohltit její atmosférou. Ulice jsou plné úsměvů místních obyvatel, pestrých barev tradičních látek a vůně exotických koření linoucích se z malých stánků s občerstvením.

Nebýt několika jednoduchých hotýlků a skupinek průvodců nabízejících projížďky džípy do národního parku, vesnice by pravděpodobně zůstala skryta turistickému ruchu. Je to však právě její nenucená autenticita, která jí dodává zvláštní kouzlo – tady se zastavil čas a život plyne v klidném rytmu Afriky.

Po dlouhé cestě autobusem se ubytováváme v malém rodinném hotýlku Kilimanjaro, skromném, ale útulném místě s několika pokoji a verandou obrácenou k zaprášené hlavní silnici. Hned při příchodu nás vítá majitel s přívětivým úsměvem a jeho dcera, která se hbitě ujímá naší registrace. Jejich vřelost a ochota nás mile překvapí – během chvíle se cítíme spíš jako hosté v rodinném domě než jako anonymní cestovatelé.

Sotva se zabydlíme, přicházejí dva muži v bílých košilích a naleštěných botách. Vypadají jako obchodníci, ale místo katalogů nabízejí brzký ranní výjezd na safari: „Zítra v pět, nejlepší čas vidět lvy!" přesvědčují nás s nadšením. Smlouváme cenu, a když se konečně domluvíme, chtějí zálohu. Tu se nám nechce dávat – kdo ví, jestli je vůbec zítra uvidíme? Nakonec však váhavě souhlasíme a doufáme, že jsme nenaletěli.

Po večeři – pečeném kuřeti s tradiční kaší z kasavy a sklenici místního piva Kilimanjaro, které nese stejné jméno jako náš hotýlek – unaveně uléháme. Měsíc vrhá dlouhé stíny na verandu a v dálce slyšíme cvrkot cikád a občasné zavytí šakala. Safari je na dosah, stačí už jen pár hodin počkat.

Ráno vstáváme ještě za tmy, ospalí, ale natěšení. Čekáme a čekáme, Jeep nikde. Voláme našim „průvodcům“, ale telefon vyzvání marně. Když se nakonec dovolá majitel hotýlku, odpověď přichází jasná a absurdní: jsou opilí, safari očividně nebylo na jejich seznamu priorit.

Nenecháváme si tím ale zkazit den. Vyrazíme na hlavní silnici a stopneme projíždějící Tuk-Tuk. Řidič nás s úsměvem naloží, motor zaburácí a za chvíli už uháníme vstříc divočině – připraveni zažít opravdové africké dobrodružství, tentokrát bez falešných slibů.

Přijíždíme ke vstupní bráně národního parku Mikumi. Už z dálky nás vítají velké cedule ve svahilštině s nápisy jako „Karibu Hifadhi ya Taifa ya Mikumi" – Vítejte v národním parku Mikumi. Atmosféra místa dýchá dobrodružstvím – kolem brány postávají hloučky místních, někteří z nich nabízejí suvenýry, jiní jen pozorují příchozí turisty. Platíme vstupní poplatek, ale hned se ukazuje problém – nemáme vůz, který by nás po parku vozil. Bez něj je návštěva prakticky nemožná, protože Mikumi se rozkládá na obrovské ploše a pěšky bychom daleko nedošli. Naštěstí nám u vstupu slibují, že auto seženou. Zbývá jen čekat.

Asi po půl hodině se na prašné cestě objeví rozhrkaný Jeep, který už má nejlepší léta dávno za sebou. Zpod kapoty se ozývají zvláštní zvuky a podvozek se otřásá při každém drcnutí. Přijíždí v něm s úsměvem mladý průvodce, který naštěstí mluví plynně anglicky, a s ním i řidič, který se tváří spokojeně, jako by právě dorazil s nejlepším vozidlem široko daleko.

Chvíli zvažujeme, jestli se máme pokusit najít něco jiného, ale nakonec jen pokrčíme rameny – jsme v Africe, tady se nehraje na luxus. Jeep možná vypadá, že už zažil nejedno dobrodružství, ale hlavní je, že jede. Nasedáme, průvodce se s úsměvem otočí a zahlásí: „Safari time!“ Motor zaburácí, prach se zvedne a my vyrážíme směrem k bráně národního parku.

Stačí přejet vstupní bránu a jsme uprostřed divoké africké přírody. Nikde žádné ploty, žádné umělé bariéry, jen nekonečné pláně a zvířata v jejich přirozeném prostředí. Už po pár minutách jízdy kolem nás pobíhají první stáda zeber a antilop. Zebry nám přebíhají přes cestu a jejich černobílé pruhy kontrastují s rudou hlínou pod nohama. Nestíháme ani sahat po foťácích, jen sedíme a fascinovaně sledujeme to neskutečné divadlo.

Pak náš průvodce tiše ukáže rukou před sebe. Mezi stromy se vynoří sloní rodina – mohutná matka, pár mladších slonů a malé slůně, které nemotorně cupitá mezi nimi. Pomalu přecházejí přes cestu sotva pár metrů od nás, a když se jeden z mladých samců zastaví a začíná neklidně mávat ušima, zatajíme dech. Malá rozmíška mezi dvěma samci na okamžik zahučí savanou, ale pak se vše uklidní a stádo pokračuje k napajedlu. Jakmile zmizí v dálce, pomalu pokračujeme dál.

Vysoké žirafy s elegancí baletek vykračují mezi akáciemi a s klidem si pochutnávají na listech, zatímco nás jen letmo sledují. Zebry zůstávají zvědavé a pobaveně nás pozorují, jako bychom to byli my, kdo je v tomto světě nepatřičný. Kolem se valí obrovská stáda pakoňů a buvolů, jejichž dusot rezonuje zemí.

Dorazíme k napajedlu, kde na nás čeká další scéna jako z přírodopisného dokumentu – lenivě se povalující hroši sotva vykukují z vody, zatímco na břehu nehybně leží krokodýli, zdánlivě bez zájmu o dění kolem. Ale víme, že v jejich světě je klid jen iluzí – stačí jediný neopatrný pohyb a bleskově vyrazí do akce.

O kousek dál si dáváme oběd v malé venkovní restauraci – na talíři před námi leží čerstvě grilovaná říční ryba, křupavá na povrchu a šťavnatá uvnitř, vedle ní porce brambor. Jednoduché, ale vynikající jídlo, které chutná o to lépe, že ho jíme pod širým nebem a s výhledem na nekonečné pláně savany.

Po jídle vyrážíme do západní části parku, kde se krajina mění – přibývá mokřadů a vodních ploch, což znamená jediné: ještě víc divoké zvěře. Vidíme další krokodýly líně se vyhřívající na břehu a hrochy, kteří jen občas vykouknou z vody, aby se podívali, co se kolem nich děje.

Jenže voda láká i něco méně přívětivého – obávané mouchy tse-tse. Jakmile vjedeme do oblasti, rychle natahujeme dlouhé rukávy, stříkáme se repelentem a doufáme, že nás minou. Jenže jedna si přesto najde cestu. Pavel najednou ucítí ostré štípnutí a instinktivně plácne po místě, kde ho něco kouslo. Když zvedne ruku, vítězoslavně ukazuje mrtvou mouchu. „To je jen hovado“ prohlásí suše, aniž by si uvědomil, jak to musí znít pro našeho tanzanského průvodce. Ten na něj nechápavě pohlédne, pak si slovo několikrát zopakuje svým přízvukem a celý Jeep vybuchne smíchy. „Hoo-va-do! Hoo-va-do!“ směje se tak nakažlivě, že se řehtáme všichni.

Když se konečně trochu uklidní, zavrtí hlavou a říká: „U nás se to jmenuje cece.“ A v tu chvíli Pavlovi smích dojde. Zarazí se a znejistí: „Počkej…cece? To jako ta moucha, co přenáší spavou nemoc?“ Průvodce jen pobaveně přikývne a dodá: „Ano, ano… ale teď už nemusíš nic řešit. Brzy už budeš jen spát a spát…“ a popadne se za břicho smíchy. Pavlovi na tváři na okamžik zamrzne úsměv, ale pak se dovtípí, že si z něj jen dělá legraci. Naštěstí ne každá moucha tse-tse je nakažená, a tahle očividně žádnou nemoc nepřenášela. Uklidněný Pavel si oddychne, ale po zbytek safari už každé poletující mouchy raději dvakrát kontroluje.

Jedeme dál, ale jízda už není tak plynulá – něco není v pořádku. Auto sebou cuká, a než se stačíme zeptat, co se děje, ozve se hlasité kloktavé drncání. Jeep se divoce zhoupne a zastavuje. Řidič s průvodcem vyskakují ven, obcházejí auto a zkoumají problém. Za chvíli je jasno – jedno z kol málem upadlo.

Začíná horečné hledání nářadí. Řidič otevírá kufr, hrabe se v hromadě prachu, starých lahví od vody a kusů hadrů, ale klíč na kola nikde. Průvodce se mezitím směje, pokrčí rameny a suše pronese: „Hakuna matata!“ – žádný problém. Nakonec si nějak poradí – šrouby jen utáhnou rukou a kusem železa, který našli pod sedadlem. „Nové matice nemáte?“ ptáme se s trochou obav. Řidič se usměje, zavrtí hlavou a ukáže na kola. Na každém kole jsou místo šesti šroubů přidělané jen dvě matice. Očividně improvizovaná oprava. No jo, Afrika.

Vyrážíme dál, ale každou chvíli se zastavujeme, protože kola se neustále opět povolují. Řidič vyskakuje a dotahuje je znovu, s klidem člověka, který ví, že tady se všechno nějak vyřeší. Zatímco my nervózně sledujeme, jestli se nám Jeep nerozpadne pod rukama, on si rukou spokojeně poplácává po kapotě a s úsměvem nasedá zpět. „Hakuna matata!“ znovu zvolá a my se už jen zasmějeme. V Africe se člověk učí jediné – brát věci tak, jak přicházejí.

U cesty mezi zebrami stojí podivní ptáci s holou hlavou a obrovským zobákem, zatímco v okolní trávě se sotva znatelně pohybují desítky druhů antilop – od maličkých, plachých dikdiků po statné elandy. Každý kout parku je plný života, každý pohled do dálky odhaluje nový příběh.

Problémy s autem bohužel nepřestávají. Kola se uvolňují a motor občas vynechává. Navzdory dobrodružné jízdě nám ale něco schází – lvi. Projíždíme parkem a s napětím sledujeme každý pohyb v trávě, ale králové savany se nám vyhýbají. Možná kdyby ráno všechno proběhlo podle plánu, kdybychom nečekali na Jeep, kdybychom neztráceli čas opravami... možná bychom je zahlédli. Přeci jen lvi bývají nejaktivnější za ranního svítání, když vyrážejí na lov nebo se přesouvají krajinou.

Po chvíli hledání to vzdáváme. Slunce už pomalu klesá k obzoru a my víme, že nám nezbývá moc času. Je čas vyrazit zpět k bráně. Pořád doufáme, že ještě stihneme autobus do Morogora, jinak nás čeká další noc v Mikumi. Cestou zpět se loučíme s parkem, ale víme, že na tenhle zážitek jen tak nezapomeneme. I když jsme lvy neviděli, příroda nám nabídla nespočet jiných úžasných setkání – od slonů přes žirafy až po krokodýly a… nezapomenutelnou mouchu tse-tse.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text