Pivo z ledovců, spaní na trajektu na zemi a hon na ledové kry. Newfoundland je syrově fascinující

Newfoundland není Kanada z pohlednic, žádné dokonale klidné jezero mezi horami, ani lesklé mrakodrapy Toronta. Tohle je syrový ostrov na samém východu země, kde Atlantik diktuje rytmus života. Kraj drsný, ale upřímný. Místo, kde se vítr nezastaví, moře nepřestane dunět a kde lidé žijí víc s přírodou než proti ní.

My jsme sem dorazili v červenci v rámci natáčení Fotr na tripu 10: Od Atlantiku po Pacifik. Už samotná cesta byla dobrodružstvím – trajekty beznadějně vyprodané, spaní na zemi v kajutách, ranní káva z termosky. A ten první pocit, když se z mlhy začaly vynořovat siluety pobřeží? Bylo jasné, že vstupujeme do úplně jiné Kanady.

Newfoundland má dějiny, které se od zbytku země výrazně liší. Původně tu žili Beothukové a Mi’kmaqové. Tragédií je, že kmen Beothuk v 19. století vymizel, poslední známá žena, Shanawdithit, zemřela roku 1829. Ostrov se s touhle historií vyrovnává dodnes.

Kolem roku 1000 sem dorazili Vikingové. V L’Anse aux Meadows, dnes zapsaném na seznamu UNESCO, založili první evropskou osadu v Americe, pět set let před Kolumbem. Od 16. století sem zase mířili rybáři z Evropy, protože místní treska byla doslova zlatem moří.

V roce 1907 získal Newfoundland status dominia pod britskou korunou, podobně jako Austrálie. Jenže krize a válka ekonomiku vyčerpaly. Teprve v roce 1949 se Newfoundland stal desátou provincií Kanady, těsným výsledkem referenda. I proto tu dodnes cítíte silnou svébytnost: v dialektu, v hudbě i v postoji „my jsme trochu jiní“.

Na ostrov se dostanete trajektem z Nového Skotska. My jsme jeli noční lodí a zažili typický newfoundlandský punk – když jsou lístky vyprodané, spíte prostě na zemi mezi ostatními. Žádný komfort, ale právě tahle syrovost patří k cestě.

Trajekt trvá několik hodin, kratší linka míří do Port aux Basques, delší do Argentie. Auto s posádkou vyjde na 200–250 dolarů, což není zrovna levné. Ale když se pak před vámi z mlhy objeví pobřeží s rybářskými domky a majáky, víte, že to stálo za to.

Na pár dní jsme se zabydleli v malé dřevěné chajdě u vody. Žádné pohodlí hotelu, ale pocit, že jste součástí krajiny. Ráno mlha, večer západ slunce, celou dobu oceán za oknem. Když prší, slyšíte kapky bubnovat na plechovou střechu, když se vyčasí, vidíte nekonečný horizont.

Podobné chajdy jsou na ostrově běžné – některé slouží turistům, jiné pořád rybářům. Ceny se drží kolem 120–180 dolarů za noc, ale zážitek, že jste chvíli součástí rybářské vesnice, je k nezaplacení.

Newfoundland je země, která se nejlépe poznává pěšky. Vyrazíte na túru a máte pocit, že jste na konci světa.

Na Cape Spear, nejvýchodnějším bodě celé Severní Ameriky, stojíte u majáku a víte, že dál už je jen Atlantik. Ve Gros Morne National Park se projdete fjordy a horami, které připomínají Norsko víc než Kanadu. A v oblasti Tablelands uvidíte kus zemské kůry odkrytý přímo před očima, krajinu oranžových hor, která působí spíš jako marsovská kulisa než součást Země.

A to nejlepší? Stezky nejsou přelidněné. Často jdete úplně sami, jen s větrem a oceánem. Žádný Disneyland, žádné davy. Jen syrová příroda, ve které se člověk cítí malý, ale svobodný.

Největší show nám připravili obyvatelé moře. Vyrazili jsme dvakrát na velrybí safari. Poprvé jsme viděli hlavně nekonečnou hladinu a cítili vítr. Podruhé jsme měli štěstí, keporkaci, kteří se vynořovali pár metrů od lodi, delfíni, co skákali bok po boku, a dokonce i kosatky. Když obrovský ocas zmizí pod hladinou, je to moment, který vám zůstane vrytý pod kůží.

Cena? 60–80 dolarů za osobu. Ale žádný dokument ani televize vás na ten pocit nepřipraví. To prostě musíte zažít.

Newfoundland má ještě jednu atrakci, Iceberg Alley, koridor, kudy v létě připlouvají ledovce z Grónska. Na jaře jich je spousta, ale v červenci už jsme viděli jen otevřený oceán. Smůla? Možná. Ale i to je součást cestování, nikdy nemáte jistotu. A o to víc si vážíte toho, co přijde.

Newfoundlandská kuchyně je rybářská, poctivá a bez zbytečných ozdob. Fish & chips chutná jinak, když víte, že ryba byla ráno ještě v moři. Humr je tu čerstvý, jednoduchý, bez okolků, a právě proto výborný.

A pak místní speciality: tresčí jazýčky (cod tongues), které zní divně, ale chutnají skvěle. Mušle, krevety, všechno, co moře dá. K tomu pivo z místních pivovarů, třeba Iceberg Beer, údajně vařené z vody z tajících ledovců. I kdyby to byla jen legenda, chutná výborně.

Pro nás to byla jedna z nejautentičtějších zastávek celé cesty. Spali jsme na zemi na trajektu, jedli humra v rybářské chajdě, viděli velryby i fjordy. Byla to Kanada bez pozlátka, syrová, ale skutečná. A právě proto na ni nezapomeneme.

Newfoundland není jen další provincie Kanady. Je to země na hranici, která se dlouho rozhodovala, jestli se k zemi vůbec přidá. Provincie, která má vlastní jazyk, humor, hudbu a tvrdohlavou hrdost.

Zdroj: autorský text