Vyrazili jsme do Helsinek a našli tam Zetor. Skvělých restaurací a kaváren je tady ale více

Helsinky jsou město, které člověk nejdřív snadno podcení. Na první pohled působí nenápadně, trochu chladně, skoro úředně. Jenže když tu zůstanete pár dní, zjistíte, že pod tím klidem se skrývá město, které má obrovské kouzlo, tiché, civilní a neokázalé.

Do Helsinek jsme jeli kvůli třem věcem: severskému designu, klidu a jídlu. Po pár hodinách bylo jasné, že se to tady všechno přirozeně prolíná. Finský klid se dá ochutnat. Voní po kávě, skořici, rybě a kopru.

Byli jsme jen tři – já, Fotr a Lumi. Alfa Romeo Stelvio zaparkovaná u hotelu, vítr od moře, deset stupňů a světlo, které dělá i z obyčejných ulic pohlednici. Doma by člověk v takovém počasí zůstal pod dekou, ale tady to nevadí. Finský chlad není protivný, spíš vás donutí zpomalit a mít radost z maličkostí.

Na první kávu jsme šli do knihovny Oodi, která je sama o sobě zážitek. Obrovská, dřevem obložená, prosvětlená budova uprostřed města, kde lidé tráví čas, i když zrovna nic nepotřebují. Uvnitř je kavárna, a to ne jen tak ledajaká. Káva tam voní po čerstvosti a po lidech, kteří nespěchají. Nikdo na vás nekouká, že sedíte dvě hodiny nad jedním šálkem.

Lumi si lehla pod stůl, Fotr listoval časopisy o autech a já jsem koukala ven na ulice, kde všechno funguje bez hluku. Ta kavárna v knihovně je přesně ten typ místa, které by mělo být povinné v každém městě. Káva, ticho a pohled na svět, který běží pomalu.

Druhá káva přišla na řadu hned odpoledne. Tentokrát v Café Regatta, maličkém červeném domečku na břehu moře. Je to místo, které byste v katalogu turismu možná přehlédli, ale ve skutečnosti se tam zastaví každý, kdo má srdce.

Venku stojí staré kolo, před vchodem dřevěné lavičky, a uvnitř to voní jako v babiččině kuchyni. Káva z termosky, skořicoví šneci, červené hrnky a světlo, které se odráží od vody. Fotr si nasadil čepici s nápisem FOTR, v ruce horký hrnek a na obličeji spokojený výraz. Já jsem si dala šneka s tolika kaloriemi, že by to v Praze považovali za hřích, a Lumi se pokoušela nenápadně ulovit drobek.

V Regattě je všechno jednoduché. Žádná velká káva s příchutí čehokoli, jen čistá, silná a poctivá. A možná právě proto tam chutná víc než kdekoliv jinde.

Finsko má jednu obrovskou výhodu, jídelny a kantýny, které nejsou pro studenty ani dělníky, ale pro všechny. Říká se jim lounasravintola a jsou po celých Helsinkách.

V poledne tam přijdou lidé v oblecích, dělníci v montérkách i maminky s dětmi. Všichni se seřadí u pultu, vezmou si tác a za pár eur dostanou jídlo, které by se v jiných městech servírovalo na bílém porcelánu a nazývalo „bistrem“. Čerstvá ryba, salát, chléb, polévka. Nic přezdobeného, žádné pozlátko.

Jídlo je tu levné, kvalitní a sociální. Lidé se tu potkávají, mluví spolu, i když se neznají. Všichni jedí stejné, a nikomu to nepřijde zvláštní. V Helsinkách totiž není ostuda jít do jídelny, je to normální. Vlastně až uklidňující.

A možná právě v těchhle kantýnách je nejvíc vidět, jak Finové přemýšlejí. Nepotřebují se předvádět. Stačí jim, že je jídlo poctivé.

Tržnice na břehu moře je přesně ten typ místa, kde byste mohli strávit celý den. Voní to tam po rybách, dřevu a másle. Každý stánek je malý svět s vlastní atmosférou. Prodavači se usmívají, ale nic nenutí. Finové nemají v povaze dotěrnost.

Dali jsme si sendvič s lososem, trochu uzeného sýra a polévku, kterou bych klidně prohlásila za národní poklad. Krémová, teplá, voňavá po kopru, lohikeitto.

A když k ní přidáte výhled na přístav, máte pocit, že jste v nejlepším wellness na světě.

Další zastávka byla Löyly, restaurace a sauna v jednom. Celá dřevěná, elegantní a otevřená směrem k moři. Je to místo, které si Finové stavěli pro sebe, ne pro turisty. Žádné blikající nápisy, žádná hudba, jen dřevo, moře a oheň.

Objednali jsme si opět lososovou polévku, i když jsme ji jedli už třikrát. Ale tahle byla jiná. V Löyly má všechno jinou chuť. Možná kvůli výhledu, možná kvůli tomu klidu.

Fotr si ji vychutnával jako pivo po natáčení, Lumi spala pod stolem a já jsem měla pocit, že kdyby měl svět chuť, chutnal by přesně takhle.

Kdo by čekal, že v centru Helsinek narazí na nápis Zetor Restaurant, ten by si asi ťukal na čelo. Ale ona tam opravdu stojí. A není to žádný kýč – je to poctivá finská hospoda inspirovaná českým traktorem. Uvnitř staré traktory, blatníky přestavěné na stoly, světla, dřevo a úsměvy.

Fotr tam vletěl jako do ráje. Objednal si pivo, prohlásil, že tohle je kulturní most mezi národy, a fotil každý detail. Já jsem si dala rybu, Lumi usnula pod stolem a všichni jsme se shodli, že český Zetor má v Helsinkách víc šmrncu než kdekoliv doma.

Finsko je možná nejvíc „dog friendly“ země, jakou jsme kdy viděli. Lumi mohla úplně všude. Do kaváren, restaurací, na trhy i do knihovny.

Nikdo se netvářil, že překáží. Naopak. Každý druhý Fin ji pohladil, a když jsme narazili na malou psí boudu s nápisem DOGATTA, bylo rozhodnuto, Lumi zůstává Finkou. Má přece i finské jméno.

Z Helsinek jsme odjížděli s kufrem, který voněl po uzeném lososu, kávě a skořici. Fotr si pískal, Lumi spala a já jsem přemýšlela, proč se o Finsku pořád říká, že je studené.

Mně přišlo úplně opačné. Teplé, civilní, jednoduché. Město, kde se lidi zdraví, i když vás neznají. Kde se dá jíst kvalitně, i když nemáte plnou peněženku. Kde káva chutná po poctivosti a losos po moři.

Helsinky nejsou na efekt. Nepotřebují se chlubit. Jsou jako ta jejich polévka, klidné, hřejivé a poctivé. A možná právě proto se na ně nedá zapomenout.

Zdroj: autorský text