Tady spával John Wayne a Katharine Hepburn. My dorazili s dětmi, psem a plným autem
- Na Route 66 jsme v Gallupu v Novém Mexiku přespali v areálu historického hotelu El Rancho, který byl kdysi útočištěm hollywoodských hvězd.
- Hotel vznikl ve 30. letech minulého století a během natáčení westernů v okolí tu bydleli John Wayne, Katharine Hepburn, Gregory Peck nebo Humphrey Bogart.
- K hotelu se váže i příběh tajné místnosti, která se údajně ukrývá za knihovnou a otevírá se nakloněním správné knihy. Její existenci se ale nepodařilo nezávisle ověřit.
- El Rancho ukázal Fotr v 6. epizodě 12. série. Celý tento díl najdete v rubrice Epizody.
Na dlouhé cestě Amerikou se ubytování po čase stane docela praktickou záležitostí. Potřebujeme někde zaparkovat, vyložit věci, ubytovat se s dětmi a psem a trochu si odpočinout před další cestou. Když se k tomu přidá zajímavé místo, je to příjemný bonus. V Gallupu v Novém Mexiku jsme ale tentokrát měli adresu, která byla sama o sobě součástí výletu. Hotel El Rancho. Místo, kde spávali John Wayne, Katharine Hepburn, Gregory Peck nebo Kirk Douglas. A pak jsme dorazili my. S Josefínkou, Leontýnkou, Lumi a zavazadly, která na dlouhé cestě záhadně zabírají čím dál víc místa.
Hollywood uprostřed Nového Mexika
Gallup možná není první město, které vás napadne, když se řekne Hollywood. Jenže filmaře sem kdysi přitahovala okolní krajina. Hory, skály a otevřený prostor byly ideálním prostředím pro westerny. A filmové štáby potřebovaly někde bydlet. El Rancho se stalo jejich základnou. Hotel vznikl ve třicátých letech pro R. E. Griffitha, bratra režiséra D. W. Griffitha. Od začátku byl propojený s filmovým světem a slavní herci tu skutečně pobývali během natáčení v okolí. Kromě Johna Waynea nebo Gregoryho Pecka mezi ně patřili také Humphrey Bogart, Spencer Tracy či Ronald Reagan, tehdy ještě herec.
Dnes to zní trochu neuvěřitelně. Člověk přijede do města na Route 66, zastaví u hotelu a najednou stojí na místě, kudy procházela taková jména. Na podobných zastávkách mě baví právě tohle propojení. Jedeme po silnici, kterou známe z filmů a fotografií, a po cestě nacházíme místa, kde ty filmy vlastně vznikaly. Amerika se tu na chvíli propojí s příběhy, které známe i z domova.
Za dveřmi začíná jiná doba
Největší dojem na mě udělal interiér hlavní budovy. Je krásný, výrazný a tematický do posledních detailů. Žádná vstupní hala, kterou projdete cestou k recepci a za hodinu nevíte, jak vypadala. Tady se člověk zastaví a rozhlíží.
Dřevo, mohutný kamenný krb, schodiště po jeho stranách a galerie nad halou. Do toho historické fotografie a westernová atmosféra, která k místu přirozeně patří. Právě krb, dřevěná schodiště a zábradlí z větví jsou výraznými prvky původní stavby. El Rancho má vlastní styl a drží se ho. Člověk si tu dokáže představit hosty v kloboucích, filmový štáb po návratu z natáčení i večer, který se trochu protáhl. A zároveň se tam úplně normálně pohybují dnešní cestovatelé. S telefony, batohy, dětmi a plány na další den. Včetně nás.
My jsme spali v motelu
Tady je dobré říct, že jsme nebydleli v historické části hotelu. Spali jsme v části motelové. El Rancho má totiž vedle hlavní budovy také motelové ubytování. I hotel sám ho představuje jako součást areálu, odkud mají hosté hotelové zázemí na dosah.
Nemůžu tedy vyprávět, že jsme zavřeli dveře pokoje a přemýšleli, jestli právě na téhle posteli kdysi spal Gregory Peck. Náš pobyt byl mnohem víc v duchu rodinné cesty po Americe. Měli jsme vlastní pokoj v motelové části a do hlavní budovy jsme chodili nasávat její atmosféru. A vůbec mi to nevadilo. Navíc s dětmi a psem člověk posuzuje ubytování trochu jinak než filmová hvězda na cestě za rolí.
Restaurace, která k hotelu patří
K El Rancho patří také restaurace. Jmenuje se Silver Screen a navazuje na celý styl hotelu. Má vysoký strop, přiznané dřevěné trámy a rustikální výzdobu. Jídlo vychází z chutí amerického jihozápadu a v nabídce se potkávají mexické vlivy s americkou klasikou. Filmová minulost se připomíná i na jídelním lístku, třeba názvy burgerů podle slavných hostů.
Na cestě mám ráda, když si můžeme na chvíli sednout a nemusíme hned znovu někam přejíždět. Zvlášť když je samotná restaurace místem, které si stojí za to prohlédnout. Všímám si světla, materiálů a detailů. Někdy člověk hledá, co natočit. Tady má spíš problém rozhodnout, na co se zaměřit dřív.
Tajná místnost? Tady by vás nepřekvapila
A potom je tu tajná místnost. Detail, který k takovému hotelu sedí skoro podezřele dobře. O skryté místnosti za schodištěm na horní galerii píše také místní deník Albuquerque Journal. Podle vyprávění hotelového průvodce se do ní vstupuje pomocí knihy, kterou je potřeba správně naklonit. Novinář ale zároveň uvádí, že skryté prostory součástí jeho prohlídky nebyly. Už jen tenhle příběh stačí, aby se člověk začal kolem sebe dívat trochu pozorněji. Najednou není knihovna jen knihovna a za obyčejnou stěnou si snadno představíte další prostor.
Nechci z toho dělat detektivku ani přidávat historky, které nemám ověřené. Ale do hotelu s takovou minulostí tajná místnost jednoduše zapadá. Po všech těch fotografiích filmových hvězd je to další drobnost, díky které máte chuť se o místě dozvědět víc. A pro rodinu na cestě je podobná informace samozřejmě mnohem zajímavější než další údaj o rozloze pokoje.
Bazén je na roadtripu silný argument
Součástí areálu je také venkovní bazén. A kdo někdy cestoval s dětmi delší dobu autem, ten ví, že slovo bazén má při výběru ubytování poměrně velkou váhu. Na dlouhé trase tomu naprosto rozumím. Hodiny v autě se musí něčím vyvážit. Nemůžeme každý den jen jezdit, vystupovat, něco si prohlížet a znovu nastupovat. Do cesty patří také odpočinek a čas, kdy se nikam nemusí.
Právě to je na podobném hotelu příjemné. Nabízí něco pro každého a není nutné, aby všechny bavila stejná věc. Já můžu obdivovat interiér, někdo si číst jména na fotografiích a někdo řešit bazén. Po několika týdnech společného cestování se taková možnost docela hodí.
Nocleh, který si nespletete
Během naší cesty po Route 66 jsme spali na mnoha místech. U některých si člověk časem vybaví hlavně to, že tam byla postel a ráno se pokračovalo dál. El Rancho si s jiným noclehem nesplete. Kvůli krásné hlavní budově, westernovému interiéru, fotografiím i filmové historii. A také kvůli tomu, jak se všechno potkalo s naší vlastní cestou. Nebyli jsme tam jako hollywoodské hvězdy. Byli jsme rodina na dlouhém přejezdu Amerikou, která potřebovala někde přespat a přitom měla možnost poznat další zajímavé místo.
To je na Route 66 jedna z nejhezčích věcí. I běžná zastávka na noc může mít příběh, kvůli kterému stojí za to se zdržet. V Gallupu jsme tedy spali v motelové části hotelu, kam kdysi jezdil John Wayne. Naše jména tam nejspíš nikdo na dveře nenapíše. Ale my si El Rancho pamatovat budeme.
Zdroj: autorský text