Banff: Ledovce, tyrkysová jezera, fronty turistů, losí trus a české čau uprostřed skal

Do Banffu jsme dorazili po týdnech jízdy prériemi, kde se horizont tvářil, že nikdy neskončí. A najednou, bum. Hory. Vyskočily před námi jako z videohry, za kterou by se nestyděl ani Pixar. Už první zatáčka za Canmore byla jak přepnutí z monitoru na panoramatické kino. A to jsme teprve mířili do města Banff, turistického epicentra Kanady.

Na vjezdu nás vítala cedule, že jsme v národním parku, kde se nesmí přikrmovat medvědi. Lumi v tu chvíli zbystřila, asi si přepočítávala, jak rychle by běžela zpátky do auta, kdyby se nějaký objevil.

Město Banff je jako vymazlená horská kulisa, dřevěné domy s květinami v oknech, kavárny na každém rohu a víc batohů než lidí. Jenže přes ten turistický ruch to místo má zvláštní klid. Možná za to můžou hory, které na něj shlížejí s takovou samozřejmostí, že si připadáte, jako byste tam byli jen na návštěvě u něčeho většího, staršího a trpělivějšího než vy.

První zastávka: jezero Lake Minnewanka. Jméno, které zní jako z kresleného filmu a výhled, který by klidně mohl být screensaverem. Tyrkysová voda, hory v pozadí, občasná loďka, co vypadá, že pluje po barvě.

Voda je ledová. Ne, že by byla jen „chladná“, je to tekutý ledovec. Samozřejmě, Fotr se rozhodl, že se tam musí smočit, protože „přece nepojedeme přes půl světa, abych se jen koukal“. Zatímco se vynořoval z jezera se slovy, která by televize radši nevysílala, Lumi mu na břehu dělala morální podporu. My ostatní jsme se spokojili s koukáním a sluncem na zádech.

Minnewanka má ale i zvláštní klid. Možná kvůli tomu, že pod hladinou leží celé zatopené město z 19. století. Když se tam díváte, máte pocit, že vidíte víc než jen vodu – skoro jako by pod hladinou někdo šeptal historii.

Další den jsme zamířili na Sulphur Mountain. Lanovka, výhled, turistická klasika. Jenže tady to funguje jinak – výšky jsou opravdové, vítr ostrý a hory tak blízko, že se skoro dotýkají. Nahoře jsme potkali skupinku Slováků, co tam dělali sezonní práci, a další Čechy s batůžky Decathlon a výrazem „Tady jsme doma“.

Když jsme vyšli na vyhlídku, město Banff se pod námi smrsklo na hračku. Lidé dole byli jen tečky, vlaky nitky, a nám došlo, že tohle všechno, ty obrovské pláně, silnice, kempy a hotely, jsou jen drobnosti na kůži obrovské hory.

Kdo nezažil jízdu po ledovci v obřím autobusu s koly většími než auto samotné, ten neví, jak moc se dá v jednom dni kombinovat turistika a sci-fi. Columbia Icefield je kus živého ledu, který se pomalu, ale jistě zmenšuje.

Autobus nás vyvezl přímo na led, a tam se teplota během pěti vteřin změnila z „léto v Banffu“ na „zima v Kanadě“. Fotr samozřejmě okamžitě zkoumal motor autobusu, zatímco my jsme se snažili nefotit jen sebe, ale i ten neskutečný prostor. Lumi šla s námi a vypadala, jako by se vrátila domů, sníh, klid, mráz, ideální kombinace pro fenku, která se jmenuje podle finského slova pro sníh.

Ledovec praskal pod nohama, kapky vody se třpytily na slunci a člověk měl zvláštní pocit viny, že se prochází po něčem, co mizí.

Banff je pro Čechy a Slováky něco jako poutní místo. V každé kavárně někdo mluví naším jazykem. „Čau, odkud jste?“ slyšíte častěji než „Where are you from?“ Na lanovce jsme potkali pána z Pardubic, co tam pracuje už šestou sezonu. V obchodě s mikrovláknovými ponožkami zase holku ze Žiliny.

Ať se otočíte kamkoli, máte pocit, že jste na opačné straně planety a zároveň trochu doma.

Kávu si v Banffu dělají dobře. Možná proto, že vědí, že ji po ránu potřebuje i los. Naše srdce si získala Whitebark Café – malá, jednoduchá, ale s dokonalou atmosférou. Příjemná hudba, pohled z okna na hory a pes, co tam zjevně patřil k inventáři. Lumi s ním okamžitě navázala vztah a my jsme měli poprvé za dlouho pocit, že nikam nemusíme spěchat.

Každý večer končil stejně. Seděli jsme u řeky, popíjeli čaj, Lumi chytala komáry (úspěšněji než repelent) a Fotr si zapisoval poznámky pro scénář. Slunce mizelo za vrcholy a krajina se měnila z ostrého HD obrazu do měkkého filmu.

V tu chvíli jsme pochopili, že Banff není o tom, kolik míst stihnete vidět. Ale o tom, jak dlouho dokážete jen sedět a nic nedělat.

Na odjezd jsme se těšili i netěšili. Čekala nás ještě dlouhá cesta na západ, ale Banff nám přirostl k srdci. Lumi ležela v kufru a koukala z okna, Fotr nadšeně mluvil o spoustě milých setkání s našinci a já si říkala, že i kdybychom se sem někdy vrátili, nebude to stejné.

Banff je totiž přesně ten typ místa, které se neprožívá dvakrát stejně. Jednou vás ohromí, podruhé vás rozbrečí. Ale pokaždé vám připomene, že svět je pořád větší než vaše plány.

Je to turistická past. Ano. Ale past, do které stojí za to spadnout. Banff je dokonalý mix přírody, pohodlí a chaosu, kde se potkávají batůžkáři, influenceři i medvědi.

A pokud vás někdy napadne, že krásy světa jsou přeceňované, dojeďte sem. Stačí jeden pohled na hory nad Lake Minnewanka, jeden doušek kávy z Whitebarku, jeden úsměv místního Čecha za barem – a všechno vám dojde.

Takhle totiž vypadá Kanada, když se zrovna nechce přetvařovat.

Zdroj: autorský text