Fairmonty jsou pro Kanaďany něco jako Škoda pro Čechy. Noc v drážním luxusu ale stojí 20 tisíc

Když se řekne Kanada, většina lidí si představí hory, jezera a medvědy. Ale kdo ji projíždí napříč, dřív nebo později narazí i na něco úplně jiného: obří hotely, které vypadají jako z pohádky. Říká se jim Fairmont, i když oficiálně jsou to „Fairmont Hotels & Resorts“.

My jsme jich během naší cesty Fotr na tripu 10: Od Atlantiku po Pacifik potkali několik. A i když jsme v nich nebydleli (upřímně, jedna noc za 700 dolarů je mimo naše možnosti), stálo za to zastavit, koukat a přemýšlet, jak vlastně tyhle stavby vznikly.

Historie Fairmontů je úzce spojená s železnicí. Na přelomu 19. a 20. století stavěla Canadian Pacific Railway hotely u svých tratí, aby přilákala turisty. Byla to strategie: když už někdo přijede vlakem do hor, potřebuje i někde spát. A tak vyrostly hotely, které měly vypadat jako evropské hrady. Mělo to evokovat luxus, stabilitu a tradici.

První z nich, Château Frontenac v Quebec City, se otevřel v roce 1893 a brzy se stal ikonou. Dodnes je to asi nejfotografovanější hotel na světě. Těžko najdete pohlednici z Quebecu, kde by se nevypínala jeho věžičková silueta nad řekou sv. Vavřince.

Po celé Kanadě stojí desítky těchto hotelů, většina pod značkou Fairmont. Najdete je v Quebecu, Ontariu, Albertě i Britské Kolumbii. Jsou ve velkých městech, ale i na místech, kde byste je možná nečekali, třeba uprostřed Skalistých hor.

My jsme během tří měsíců natáčení viděli několik z nich: obrovský Château Frontenac v Quebec City, Banff Springs Hotel v Albertě a i Fairmont u Lake Louise. Všude stejný dojem: připadáte si, jako by někdo postavil disneyovský hrad uprostřed Kanady a pak ho obsadil movitými turisty.

Fairmonty nikdy nebyly levné a dnes to platí dvojnásob. V létě se ceny pohybují od 500 do 1200 kanadských dolarů za noc (tedy 9 až 22 tisíc korun). Pokud chcete výhled přímo na jezero Louise nebo apartmá v Quebecu, připravte si i víc.

Není divu, že jsme v nich nakonec nespali. Ale upřímně, ani to nebylo potřeba. Zážitek začíná už u vchodu: masivní kamenné schody, uniformovaní portýři, kteří otevírají dveře, a turisté, co se fotí úplně stejně jako my.

Když se staví obří hotel na začátku 20. století a během sto let jím projdou tisíce lidí, je skoro povinnost, aby se k němu vázaly historky o strašení. A Fairmonty jich mají požehnaně.

V Banff Springs Hotelu se prý objevuje duch nevěsty, která se zabila na schodech cestou ke svatebnímu obřadu. Někdy ji hosté vidí, jak v bílých šatech bloudí chodbami. Jiní zas mluví o duchu bývalého zaměstnance, který stále pomáhá hostům s kufry a pak se prostě rozplyne.

V Quebecu se vypráví o vojácích a historických postavách, kteří se prý stále vracejí do Château Frontenac. Vtipné je, že hotely tyto historky nepopírají, naopak je s úsměvem vyprávějí, protože přitahují turisty.

Fairmonty nejsou jen o strašení, ale i o celebritách a politice. Ve Frontenacu spal Churchill, Roosevelt i královna Alžběta. V Banff Springs zase natáčeli hollywoodské filmy. A v Torontu, v Royal York Hotelu, se dodnes říká, že tam kdysi slavily rockové hvězdy koncerty o něco hlučněji, než by se slušelo.

Jedna z nejpikantnějších historek pochází právě z Quebecu: když tam natáčeli film Catch Me If You Can, Leonardo DiCaprio si objednal celé patro jen pro sebe. A zaplatil za to částku, za kterou byste v Kanadě pořídili menší chatu.

My jsme ve Fairmontech nespali. Ale když jsme stáli pod Banff Springs, když jsme koukali na věže Château Frontenac nebo na kulisu Lake Louise, bylo nám jasné, proč se jim říká „paláce Kanady“. Na chvíli jsme si připadali, že cestujeme v čase. A to i bez toho, že bychom za to museli vysypat celý rozpočet.

Kdo chce, může si dovolit noc uvnitř. Kdo nechce (nebo nemůže), stačí se zastavit, projít se kolem a dát si kávu v nejbližším bistru. Fairmont totiž není jen hotel. Je to kus kanadské historie, která se nebojí trochu přehánět.

Zdroj: autorský text