Benzin za dvacku, občas spící obsluha a někdy platba jen v hotovosti. Takhle se tankuje v Kanadě

Když se řekne Kanada, většině lidí se vybaví hory, medvědi, javorový sirup nebo hokej. My jsme ale strávili celé léto na cestě od Atlantiku po Pacifik a zjistili jsme, že jedna z nejdůležitějších disciplín každého roadtripu je… tankování. Zní to banálně, ale v zemi, kde mezi jednou a druhou pumpou bývá klidně dvě stě kilometrů prázdné silnice, se z tankování stává malý rituál a často i dobrodružství.

Jeli jsme Fordem Expedition, takže spotřeba byla taková, že každá zastávka měla svou váhu. Navíc třetinu cesty jsme táhli přívěs, což z našeho auta dělalo ještě většího žrouta. Zatímco doma je pumpa jen rychlá zastávka na cestě, v Kanadě se nám benzinky staly výletními destinacemi.

Na východě, v Novém Skotsku a na Newfoundlandu, jsme zjistili první velký rozdíl: benzínky tu byly nejen drahé, ale často i s atmosférou z minulého století. Malé obchůdky, pumpy na klíček a obsluha, která se přišla podívat, odkud že to vlastně jsme. Cena se tady v létě pohybovala kolem 1,80 až 1,90 kanadského dolaru za litr (tedy zhruba 32–34 korun).

Pumpy na Newfoundlandu často nabízely kromě paliva i humra, domácí koláče nebo alespoň obří balíky chipsů. Překvapilo nás, že v některých zapadlých místech jsme nemohli platit kartou, jen hotově. A tak jsme museli mít vždy pár bankovek bokem, jinak bychom zůstali stát na prázdných silnicích.

Ve chvíli, kdy jsme přejeli do Quebecu a pak dál do Ontaria, začali jsme si všímat, že Kanada není v otázce tankování jednotná. V jedné provincii si musíte nejdřív dojít dovnitř, zaplatit a až pak vám pustí benzín, jinde natankujete a pak teprve jdete platit. Někde to jde jen přes kartu přímo u stojanu, ale ta naše česká Revolutka ne vždy fungovala, takže Pepa musel běhat dovnitř a vysvětlovat, že opravdu nechce natankovat celou nádrž za 200 dolarů.

V Ontariu jsme našli jednu z nejhezčích pump celé cesty, s výhledem na jezero, s posezením a s obrovským kávovým barem. Cena benzínu se tu držela kolem 1,60 až 1,70 CAD za litr. Byla to příjemná změna po drahém Atlantiku.

Čím víc na západ, tím víc jsme chápali, co znamená kanadská prázdnota. Pumpa se tady stávala majákem uprostřed nekonečné roviny. Někdy jsme jeli desítky minut a jediné, co se měnilo, byla barva oblohy. A pak najednou u křižovatky malý domek, dva staré stojany a cedule, že tady natankujete.

V Manitobě jsme se smáli, když jsme zastavili u pumpy, kde pán nejdřív musel nastartovat generátor, aby nám pustil benzín. V Saskatchewanu jsme zase objevili pumpu, která zároveň prodávala traktory, živý dobytek a náhradní díly na kombajn. Ceny se pohybovaly kolem 1,50 CAD za litr, což už bylo o poznání příjemnější.

Když jsme dorazili do Alberty, měli jsme pocit, že nám auto najednou začalo méně žrát. Ne, nezázračně se nezlepšila spotřeba, prostě tam byl nejlevnější benzín v celé Kanadě. Ceny padaly i pod 1,40 CAD za litr, což je v kanadských poměrech skoro zadarmo.

Pumpy tu byly moderní, velké a často spojené s rychlým občerstvením. V Calgary nebo Edmontonu se tankovalo úplně stejně jako v Evropě. Ale když jsme zamířili k Jasperu nebo Banffu, začala divočina: pumpy s jedním stojanem, kde frontu tvořila tři obrovská pick-upová monstra a jeden karavan, zatímco obsluha klidně řešila kávu a koblihy.

Na Yukonu jsme pochopili, co znamená „mít plnou nádrž je jistota“. Tam totiž opravdu nikdy nevíte, kdy přijde další možnost natankovat. Silnice jsou nekonečné, provoz minimální a pumpy se objevují spíš jako fata morgána. Občas jde o jediný stojan připojený k obchodu se suvenýry, jindy o malý barák s cedulí „Gas – open maybe“.

Ceny byly o dost vyšší než ve zbytku Kanady, většinou kolem 2,00 CAD za litr, někdy i víc. Ale upřímně, tam to člověk neřeší. Když už pumpu najdete, natankujete všechno, co hadice dovolí.

Jednu noc jsme spali u kempu, kde byla benzínka otevřená jen od 10 do 18 hodin. Přijeli jsme tam večer s téměř prázdnou nádrží a museli jsme čekat do rána. Ráno se zjevil chlapík s kávou v ruce, odemkl dveře a pustil nám benzín. Nikam se nespěchalo, Yukon má svůj rytmus.

A samozřejmě nechyběly ty legrační momenty: třeba pumpa, kde nám obsluha kromě benzínu prodala i domácí borůvkový koláč. Nebo jiná, kde jsme natankovali a pak jsme se šli podívat na výstavu paroží, kterou měl majitel hrdě vystavenou v garáži.

Na Yukonu si člověk uvědomí, že benzínka není samozřejmost, ale malý zázrak. A že když vám někdo poradí „vemte kanystr navíc“, není to rada do větru. My jsme nakonec dojeli bez kanystru, ale s respektem k téhle zemi, kde se každé natankování mění v malý adrenalinový zážitek.

A pak přišla Britská Kolumbie, cíl naší cesty a zároveň místo, kde jsme tankování proklínali i milovali. Ceny byly nejvyšší v celé Kanadě, kolem 2,00 až 2,10 CAD za litr, tedy víc než 35 korun. Ale zároveň jsme tu zažili ty nejzvláštnější pumpy.

Jedna byla v kempu, kde jsme museli obsluhu vzbudit. Jinde jsme natankovali přímo u pláže, kde se pumpa tvářila jako stánek na limonádu. A jedna z nejvtipnějších situací nastala na severní silnici číslo 37, kde byla pumpa uprostřed lesa, bez signálu a s cedulí: „Pokud nikdo není uvnitř, zatrubte.“ Pepa zatroubil, vyšel pán v teplákách, pustil benzín a ještě nám doporučil, ať si dáváme pozor na losy.

Možná to zní zvláštně, ale právě benzínky nám ukázaly Kanadu z té nejcivilnější stránky. Zatímco turisté míří do národních parků, na vyhlídky a k vodopádům, my jsme během tří měsíců poznali stovky malých pump, které dohromady vyprávějí příběh téhle obrovské země. Pumpa je místo, kde se potká místní farmář s kamioňákem, kde si koupíte kávu za dolar a kde zjistíte, že vám chybí půlka hotovosti, protože bankomat je až za dvě hodiny jízdy.

Tankování napříč Kanadou pro nás nebyla jen nutnost. Byla to součást cesty, která nám ukázala, jak odlišná, legrační a občas i zvláštní tahle země je. A i když nás naše Expedition někdy pěkně potrápila svou žíznivostí, dnes na všechny ty benzínky vzpomínáme s úsměvem.

Zdroj: autorský text