Ukradli ho dvakrát. Slavný Výkřik má v Oslu vlastní krimi příběh, který člověk zažije v muzeu

Oslo má spoustu míst, která stojí za to. Jenže Munchovo muzeum je přesně ten typ zastávky, kam nejdete jen něco „odškrtnout“. Tady člověk rychle pochopí, že Edvard Munch nebyl jen autor jednoho slavného obrazu, který se tiskne na plakáty, hrnky a trička. Byl to umělec, který do obrazů rval vlastní strachy, ztráty, nervy i posedlost životem.

A právě to je na návštěvě muzea nejlepší. Nevidíte jen Výkřik. Vidíte i člověka, který za ním stál.

Edvard Munch se narodil v roce 1863 a zemřel v roce 1944. Dětství neměl zrovna idylické. Když mu bylo pět, zemřela mu matka na tuberkulózu. Později přišel i o sestru. Nemoci, úzkosti, smrt a psychické napětí se pak do jeho tvorby vracely pořád dokola. Právě proto jeho obrazy působí tak silně i dnes. Nejsou to hezké obrázky do obýváku. Spíš vizuální záznam toho, co se člověku honí hlavou, když je mu úzko.

Munch přitom nebyl jen malíř jednoho motivu. Experimentoval s malbou, grafikou, kresbou, fotografií i filmem a dnes je považovaný za jednu z nejdůležitějších postav moderního umění.

Výkřik je dnes jedna z nejslavnějších podob moderního umění vůbec. Jenže když ho člověk vidí v souvislostech, začne fungovat ještě jinak. Není to jen „ten obraz s panáčkem, co si drží hlavu“. Je to motiv úzkosti, paniky a vnitřního napětí, který se lidem dostal pod kůži tak moc, že z něj vznikla globální ikona.

Zajímavé je i to, že neexistuje jen jedna jediná verze. Munch vytvořil více verzí Výkřiku a právě i to je jeden z důvodů, proč kolem něj panuje tolik zmatků. Když někdo řekne, že „ukradli Výkřik“, je dobré dodat: ano, ale záleží který. Jedna verze byla ukradena v roce 1994 a jiná v roce 2004.

Tohle je přesně ten moment, kdy se z dějin umění stává skoro krimi seriál. První velká krádež přišla v roce 1994. Tehdy zloději ukradli verzi Výkřiku z Národní galerie v Oslu. Stalo se to ve stejný den, kdy začínaly zimní olympijské hry v Lillehammeru. Zloději po sobě dokonce nechali vzkaz, ve kterém si dělali legraci ze zabezpečení. Obraz se naštěstí podařilo po několika měsících získat zpět.

Jenže tím to neskončilo. V roce 2004 přišla ještě drsnější verze. Dva ozbrojení muži vešli za bílého dne do Munchova muzea v Oslu a přímo před návštěvníky ze stěny strhli nejen Výkřik, ale i Madonu. A zmizeli. Tohle už nebyla nenápadná krádež, ale regulérní loupež, o které psal celý svět. Obraz byl pryč dva roky a vrátil se až v roce 2006. Restaurátoři pak řešili i jeho stav po návratu.

A přesně tohle dává návštěvě muzea další rozměr. Najednou nekoukáte jen na slavné dílo. Koukáte na obraz, který přežil vlastní legendu.

My jsme si k tomu pustili i dokument o krádeži Výkřiku a bylo to strašně zajímavé. Člověk najednou nevnímá obraz jen jako kulturní ikonu, ale i jako předmět obrovské posedlosti. Proč zrovna tenhle obraz? Proč se kvůli němu riskovalo? A jak je možné, že někdo ukradne něco tak známého, co vlastně nejde normálně prodat?

Právě tady je na tom všem nejlepší ten kontrast. Výkřik je jeden z nejznámějších obrazů planety. Pozná ho skoro každý. A přesto se opakovaně stal terčem zlodějů. Možná právě proto. Protože není cenný jen penězi, ale i symbolem.

Dnešní MUNCH stojí v nové budově v Bjørvice, otevřené od roku 2021. Muzeum spravuje obrovské dědictví, protože Munch odkázal své zbývající práce městu Oslo. Sbírka zahrnuje desítky tisíc děl a materiálů a patří k největším souborům jednoho umělce vůbec. V muzeu navíc platí, že nějaká verze Výkřiku je vždy vystavená, což je pro návštěvníky docela podstatná informace.

Na tom místě je fajn i to, že nepůsobí jako zaprášený chrám pro znalce umění. Je moderní, přehledné a funguje i pro lidi, kteří si normálně do galerií úplně nechodí. A to je za mě velké plus.

Munchovo muzeum v Oslu není jen povinná zastávka pro milovníky umění. Je to místo, kde se potkává silný lidský příběh, slavná díla a skoro neuvěřitelná historie jednoho obrazu. A když pak stojíte před Výkřikem naživo, nepůsobí už jen jako známý motiv z plakátů a hrnků. Najednou je to obraz, který má za sebou mnohem víc.

A právě proto stojí za to ho vidět tam, kde je doma.

Zdroj: autorský text