Aneta sekla s prací, dům vyměnila za obytňák a vyrazila. „Nehledejte důvody, proč to nejde,“ říká

Jedna věc mne na „cestování“ jako pojmu baví opravdu hodně. Pod tím jedním slovem se skrývá snad tisíc různých způsobů, jak k cestování přistoupit. Může to být výlet letadlem někam do hotelu, může to být cestování pouze s batohem nalehko, může to být plánované, může to být více dobrodružné neplánované... Je to prostě hrozně pestré a to je nakonec vidět i v naší rubrice Komunita, kde řada autorů z řad čtenářů popisuje své vlastní zážitky v rámci vlastního přístupu k cestování. 

No a pak můžete mít také cestování na plný úvazek, kdy člověk vlastně nedělá nic jiného, než že cestuje. Z televizní obrazovky určitě znáte samotného Fotra, ale takových lidí je mnohem více. Pro některé je to celoživotní sen, který ale obnáší určitá úskalí. Nedávno se do skupiny cestovatelů na plný úvazek přidala také naše redakční kolegyně Aneta. Během své první zhruba tříměsíční cesty najela necelých 10 tisíc kilometrů a z ČR se postupně dopracovala až do Portugalska. Po jejím návratu jsme zašli na oběd, abychom si popovídali zejména o tom, jak složité je nastartovat tento cestovatelský život a co to obnáší. 

Jak vznikla celá tahle myšlenka úplně se vykašlat na práci a odstartovat cestovatelský život na plný úvazek? 

Prosím tě, vznikla už asi před rokem, před rokem a půl. Když jsem vlastně odcházela z Česka, tak jsem chtěla cestovat, protože cestování mám prostě hrozně ráda a chtěla jsem někam jet na delší dobu než na klasický týden nebo čtrnáct dní na dovolenou. A to, že jsem chtěla koupit obytňák, to už je pro mě historická záležitost, protože jsem obytná auta nějaké roky prodávala. Tam jsem se dostala k tomuhle způsobu života a spíš šlo o finance, že jsem do té doby ještě neměla dost na to, co jsem si chtěla pořídit.

Ještě také byl problém, že jsem měla trochu specifické požadavky na půdorys. Třeba jsem v té vestavbě chtěla oddělenou sprchu, což není úplně standard. Většinou je součástí záchodu, nebo je v uličce, kde to prostě pro dlouhodobé cestování není moc praktické. Za půl roku hledání jsem našla všeho všudy dvě tahle auta. Jedno mi uteklo kvůli tomu, že jsem půjčila peníze, které se mi nevrátily a neměla jsem tedy okamžitě dost peněz. No a tohle, když jsem přijela se na to podívat, tak jsem už skoro od první vteřiny věděla, že „Zlaťák“ pojede se mnou domů. Takže vlastně tím, že jsem si splnila sen o obytňáku, tak pro mě už pak byla jenom otázka času našetřit nějaké peníze na to, abych se mohla vykašlat na práci a jet si užívat do světa. 

Takže to byl dlouhodobý sen? 

V podstatě ano. Já jsem chtěla už tak pět-šest let zpátky prostě vyrazit na déle než na nějakou běžnou dovolenou na krátkou dobu.

Co předchází takovém rozhodnutí a tak radikální změně? Připravovala jsi se na to nějak kromě toho, že je asi potřeba mít našetřené nějaké základní peníze?

Myslím si, že nejtěžší je na tom asi se připravit psychicky na tu strašnou změnu, protože musíš především sám sebe přesvědčit o tom, že to je dobrý nápad, že to bude super. Spousta lidí mi pořád pokládala dvě stejné otázky. To furt bylo, a to jedeš sama? Říkám, jedu sama, protože nemám žádného takového známého, kamaráda nebo kamarádku, který by dokázal na tři měsíce vypadnout z práce a jet. A další otázka byla, a ty se nebojíš?

A nebojíš se? 

Tak já jsem vždycky odpovídala, že kdo se bojí, nesmí do lesa, že v podstatě to beru tak, že stát se člověku může kdykoli kdekoli cokoliv. Prostě to můžu jít tady po ulici po Praze a něco se stane, vykrást auto mi tady také můžou. Prostě jsem si tyhle věci nepřipouštěla. Ale je pravda, že čím blíž ten odjezd byl, tím jsem trošku víc pochybovala, ale naštěstí mě rodina hodně podpořila. Ségra mě skoro až vyháněla, ať už jedu. Takže jsem prostě vyrazila.

No ale reálně jsi teda v rámci příprav vlastně jen pořídila auto, našetřila peníze a tím přípravy skončily? 

... a rozhodla se. To je asi to nejtěžší. Řekla bych, že pro mě je obrovská výhoda, že nemám závazky, které by mě tady držely. Vlastně nemám rodinu, myšleno děti/manžela, kvůli které tady většina lidí zůstává a takovou razantní změnu neudělá. Nemám hypotéku, dluhy a další věci, kvůli kterým, když to řeknu blbě, je nutné chodit do práce každý den a vydělávat. Takže si můžu dovolit odjet.

Co bys tak na základě vlastní zkušenosti poradila lidem, kteří uvažují o stejném kroku? Jenom se prostě rozhodnout?

Ať přestanou hledat důvody, proč to nejde a začnou hledat způsoby, proč to půjde. Ono to jde a musím teda říct, že pro mě to byly nejlepší tři měsíce v životě.

A nevadí ti, že vlastně cestuješ úplně sama? 

Já jsem na samotu zvyklá, takže pro mě není problém, že jsem v zásadě byla sama. Hele, bála jsem se krize, ale nepřišla. Nehledě na to, že člověk, když jezdí v obytňáku, tak většinou úplně sám není, protože stojíš na různých místech, kde jsou další lidi. Tím spíš, když třeba vidí samotnou holku, tak chodí i vyzvídat. A ptali se, jak to, že jsem několik měsíců na cestě, co mě živí samozřejmě, jak jsem se rozhodla a přesně, jestli se nebojím. Prostě na to se ptá úplně každý. A obdivovali vlastně to, že jsem tu odvahu našla.

Člověk si strašně vyčistí hlavu. Já jsem se dostala do psychické pohody, ve které jsem snad v životě nebyla. A nejen psychicky mi tahle cesta hrozně dala. A pochopíš prostě, že vlastně věci, které řešíme v životě, jsou maličkosti, drobnosti a že se neumíme radovat ani z věcí, jako je cestování. Takže moje rada je nehledat důvody, proč to nejde a začít hledat způsob, jak udělat, aby to šlo, i kdyby to měla být třeba čtyři týdny dlouhá cesta s rodinou.

Dovedeš si představit, že bys během cestování zároveň i na dálku pracovala třeba pro nějakou společnost v ČR? 

Jo! To by bylo úplně super, to je v podstatě mým cílem. Akorát ony se takovéto online práce ne úplně jednoduše hledají. Já nějakou drobnou brigádu mám. Dělám excelové tabulky a administrativu pro jednu firmu. Výhledově snad bude i více psaní. Mám také kamaráda, který mi chce pomoci s marketingem a propagací, protože ho zaujalo, co dělám. Aby mě to třeba živilo nebo aspoň něco vydělávalo. Ale určitě toho nechci nechat. Myslím, že jsem našla svůj svět.

Máš nějaký limit nebo konečný termín, kdy by to celé mělo skončit? 

Zatím je to to, že dojdou finance. Takže když se mezitím podaří vymyslet, jak je doplňovat, tak v tom budu pokračovat dlouho. 

A jak je vlastně takový život drahý? Dokážeš to porovnat třeba s tím, že budu bydlet někde klasicky v pronájmu a žít tradiční život? 

Tohle vyjde levněji, než někde bydlet v pronájmu, ale jako já už mám obytňák, který do toho nepočítám. Když jezdíš stylem, kterým jezdím já, takže samozřejmě nekempuju nikde, kde se to nesmí a po jedné ne dobré zkušenosti jsem pak ve Španělsku začala používat jejich oficiální místa pro obytňáky a stellplatzy, které jsou tam často úplně zdarma, tak prostě náklady na ubytování byly minimální. Když jsem to zprůměrovala, že jsem stála párkrát ve Francii na placeném místě, párkrát ve Španělsku, když jsem chtěla být přímo u moře, nebo když jsem byla ve městech, protože tam jsem se trošku o Zlaťáka bála, takže jsem ho většinou dala na nějaký placený stellplatz. Celkově mě vyšlo ubytování na 1,5 euro na den.

Jak řešíš takové ty běžné provozní věci jako třeba praní nebo úklid? Našla jsi třeba po cestě Španělskem nějaké prádelny? 

Prádelny tam jsou a umí je najít i ta aplikace Park4Night. Můžeš si je tam vyhledat a ty mě teda nadchly, protože ve Španělsku je mají skoro u každého obchoďáku. Zhruba 3,5 eur stojí vyprání a asi 1,5 eur stojí vysušení a oba ty programy trvají 20 minut. A pak, když si vyndáš z té sušičky to prádlo, tak to je jak kdybys ho úplně čerstvě vyžehlil. Prostě prádelny mě fakt nadchly.

Když jsi říkala, že vlastně pořád spíš někde tak jako mimo kempy, nebyla nějaká nepříjemnost?

Byly dvě. Jedna byla u Malagy. Našla jsem takový areál, kterých je teda po Španělsku strašně moc. Je to jako když si představíš obrovské pole a na tom kdybys chtěl postavit celé nové město. Oni začnou dělat silnice, kanalizaci, chodníky, parkovací místa. Mají tam elektriku, všechno, čouhají z toho dráty na veřejné osvětlení a tím to končí a je vidět, že už to tam takhle stojí třeba 10 let, protože tam prorůstá tráva, jsou ukradené poklopy a tak. Asi vytunelované dotace nebo tak něco. No a tenhle areál jsem našla přes Park4Night, jakože je tam možné zaparkovat. Areál to byl fakt ohromný, takže jsem zajela někam dozadu. Krásně jsem se tam zašila mezi stromy. Ještě jsem si tam užívala tu samotu.

A kolem desáté večer přijelo auto. To odjelo a za chvilku přijelo druhé. A to zaparkovalo jakoby přes ulici. Tady areál pro 1000 obyvatel a oni musí zaparkovat zrovna vedle mě. Tak jsem je chvilku neřešila. Říkala jsem si, že prostě je to nějaká mládež, která se přijela pobavit a odjedou. Jenže v jedenáct tam pořád byli, v půl 12 začali chodit venku. To jsme se začala trošku bát teda. Tak jsem udělala takové ty kroky, jakože auto připravíš na rychlý odjezd, strčila klíčky do zapalování. Já mám vždycky kurtu mezi dveřmi, takže tu jsem si tam schválně dala tak, abych skrz ní prolezla, abych ji nemusela sundávat. Zavřela jsem okna a měla jsem fakt to auto připravené. Ale říkala jsem si, že ještě vyčkám. A oni pak začali kolem auta přímo chodit. Tak to už jsem si řekla, že na to nemám. Nemám tu ani psa, ani chlapa, takže prostě jsem sedla, nastartovala jsem, aniž bych se šla vůbec někam podívat, a odjela jsem pryč. To jsem se fakt bála v tu chvíli.

A ta druhá? 

Ta byla hodně podobná. To bylo sice parkoviště pro obytňáky, ale bylo to takové zapadlé za vesnicí a přijeli tam kluci v hodně starém obytňáku, kteří na mě sice prvně mávali, zaparkovali vedle, ale později pak za nimi přijeli místňáci. To mě taky úplně neutvrdilo v tom, že tam s nimi chci spát. Jako nic nedělali. Ti mi ani nechodili kolem auta, ale už jenom to, že si tam ještě asi v půl dvanácté v noci povídali u toho auta, tak jsem se v rámci vlastního klidu a dobrého spánku sbalila a odjela jinam.

Jak sis během cesty vybírala místa, kam pojedeš, když vlastně můžeš jet úplně kamkoliv?  

Mám v mapách Google uložená místa, kam bych se chtěla podívat. Dělám to už fakt historicky dlouho a mám je rozdělené podle států, takže jsem se vždycky třeba koukla, jestli mám v okolí něco, kam se chci podívat. Vyhledávám to buď tak, že někde vidíš, že někdo někde byl a vypadá to tam pěkně. Nebo na internetu, když vidím nějakou fotku, nebo mi někdo řekne, že to tam bylo krásný, tak si to prostě pak najdu. A když cestuju, tak jsem se vždycky koukala, jestli mám v okolí něco, kam se chci podívat. A pak jsem koukala do Park4Night, jestli se tam třeba v okolí někde dá přespat. A vlastně jsem řešila takhle spoustu míst. Některá jsem ale samozřejmě objevila náhodou, třeba Antequeru a tam jsem nakonec zůstala dva dny.

To musí být super, když tě vůbec netlačí čas... 

Ano, to je na tom to nejúžasnější. Vlastně jediné, kam jsem v uvozovkách chvátala, bylo za kamarádkou v Malaze, ale to taky bylo tak, že jsem jí říkala, hele, přijedu buď za týden, nebo za měsíc, ale jsem na cestě. Tohle na tom je úžasné, že ty nemáš rezervované ubytování támhle a támhle. Když bylo někde hnusně, tak jsem se sebrala a jela jsem jinam. Nebo jsem tam naopak zůstala 2 dny, když se mi tam líbilo. Celé to bylo takové spontánní a věřím tomu, že moje cestování takové vždycky bude, protože já ty věci úplně nerada nějak podrobně plánuju.

Je tady v tom novém cestovním životě něco, co ti chybí oproti standardnímu žití všech ostatních lidí?

Když řeknu, že ne, tak mi asi nikdo nebude věřit. Ale fakt asi ne. Jako jediné, co mi asi opravdu chybí, tak to je to, že já jsem třeba s neteřemi byla vždycky i několikrát týdně a teď jsem je vlastně tři měsíce neviděla. Takže asi ta rodina, ta jediná mi fakt chyběla.

A kam pojedeš na svou další cestu? 

Původně jsem chtěla do Itálie, ale dost mě od toho odrazuje to, že poslední dobou, když trošku sleduješ dění okolo obytňáků, tak když někde někoho vykradli, tak to bylo v Itálii. Jako hodně na těch karavanových skupinách se to řeší, že jim ukradli kola, vykradli jim auto, jednou ukradli v Pise dokonce celé auto. Takže jsem teď vytvořila alternativu, že bych chtěla jet přes Maďarsko, přes Srbsko a Bosnu do Albánie a do Řecka. Ale ještě uvidím. Vyrazím někdy koncem září tak nějak do Vánoc. Na Vánoce se pak vrátím, to by mi asi rodina neodpustila.

Anetu můžete kromě článků na webu fotrnatripu.tv sledovat také na jejích profilech na Facebooku (All4caravan.eu - Cesta je cíl nebo Aneta Čermáková) a Instagramu Cesta je cíl - all4caravan.