100 km na bruslích a dvě Bečvy na jeden zátah? Narozeninový plán narušil roční syn a rozkopaná trasa

Letos jsem si k narozeninám nadělila trochu neobvyklé přání – ujet 100 kilometrů na bruslích za jeden den. V hlavě jsem měla jasný plán: spojit dvě beskydské trasy podél Rožnovské a Vsetínské Bečvy, projet je v obou směrech a zapsat si stovku jako pomyslnou narozeninovou medaili.

Pětiletá Elenka tentokrát zůstala i s bicyklem u babičky – věděli jsme, že by to na ni bylo moc. Vyrazili jsme jen s nejmladším členem posádky, sedmnáctiměsíčním Richardem v kočárku Cybex. Ríša se ale brzy ukázal jako klíčový faktor, proč z ambiciózního cíle nakonec zbylo „jen“ 72 kilometrů.

Dopoledne patřilo Rožnovské Bečvě. Auto jsme nechali na bezplatném parkovišti u bazénu ve Valašském Meziříčí přímo na cyklostezce. Začátek směrem k Rožnovu nás nijak neoslnil – úzká, porézní asfaltka, poměrně dost listí, a hlavně velký počet lidí na stezce. Cyklisté převažovali, ale občas se objevil i nějaký bruslař, koloběžkář nebo skateboardista. Šířka stezky je přibližně dva a půl metru, což v kombinaci s mokrým povrchem a množstvím listí vyžadovalo zvýšenou opatrnost.

Hned po několika stovkách metrů jsme narazili na poměrně nebezpečný podjezd pod mostem – prudký sjezd, úzký průjezd a dvojitá zatáčka bez zábradlí. Obdobně vypadala i většina dalších podjezdů na trase. Pro začátečníky rozhodně nedoporučujeme. 

Na dalších kilometrech se stezka stáčí do lesa. Povrch je tu zcela nový, na první pohled kvalitní, ale katastrofálně znečištěný od listů, květů a plodů stromů. Po nedávném dešti vzniklo mazlavé blátíčko, na němž se prakticky nedalo odrazit. A když už se trasa odklonila z lesa do obce Veselá, opět přišel ke slovu tradiční hrubý asfalt, navíc v kombinaci s provozem aut, byť mírným.

Za Veselou jsme se naštěstí znovu napojili na cyklostezku, která byla čistější a jelo se po ní lépe. Podle toho, co jsme zjistili, se o údržbu starají jednotlivé obce samy – a je to znát. Jednotlivé úseky se dost dramaticky liší.

Ale abych jen nekritizovala, prostředí v této části trasy trochu připomíná bruslení na Šumavě. Díky vyšší nadmořské výšce je tady vzduch svěží a příjemný. Ondra si užíval výhledy na panorama hor, mně se líbily členité zatáčky a různorodost terénu.

Celá cyklotrasa kolem Rožnovské Bečvy se dá označit jako „cesta mostů“. Přejíždí a podjíždí se jich spousta, což je bezesporu zajímavý zážitek. Mosty mají různý design, jsou vyrobené z rozličných materiálů a velmi se liší také jejich sjízdnost pro bruslaře. U těch nejlepších jsme nemuseli ani moc zvolnit, ty nejhorší byly úzké, ztrouchnivělé a na bruslích sjízdné jen obtížně. Možná, že kdybychom se zrovna nevrátili z bruslařského ráje ve Flaemingu, tak by nás stav stezky tolik nebouchnul do očí. Jenže dřevěné mosty, které by v Německu měly hladké nájezdy a mezi jejich prkny by byly minimální spáry, tady působily jako velmi špatně řešené překážky.

Kolem Zubří se kvalita povrchu výrazně zhoršila – brzdily nás výmoly, záplaty, vyvýšené kořeny. Zatímco v předchozím úseku byly boule od kořenů odfrézované, tady už se na ně nesáhlo. Lesní pasáž byla plná mokrého blátíčka, takže jsme museli zpomalit a nechali se předjíždět i seniory na kolech. Šlo o jednu z nejnepříjemnějších pasáží, které jsme letos projeli.

Příjemné zpestření přišlo až v Rožnově. Bruslí se tu po široké promenádě podél řeky s relativně hladkým povrchem. Projížděli jsme kolem městského parku, minuli skanzen, kemp i řadu stánků. Bylo znát, že lokalita je turisticky vytížená, potkávali jsme spoustu lidí. V kempu jsme zahlédli nafukovací atrakce, skákací hrady, vodní koule i šlapací motokáry. V duchu jsme si říkali, že je vlastně dobře, že Elenka tentokrát zůstala doma – tady bychom jinak strávili půl dne.

Pro pokročilé bruslaře bude průjezd městem pravděpodobně zábavný, začátečníci ho ale budou popisovat spíše jako stresující. I tady jsme se totiž setkali s nebezpečnými zužujícími se podjezdy pod mosty s poměrně prudkým klesáním bez zábradlí v nejkrizovějších místech. Příkazovou značku „cyklisto, sesedni z kola“, která se pravidelně objevovala u všech podjezdů, tady žádný z kolařů nerespektoval. 

Na závěrečné pasáži mezi Rožnovem pod Radhoštěm a Dolní Bečvou jsme si zabruslili asi nejlépe. Cyklostezka tady dlouho vede i kolem golfového hřiště, její uživatelé jsou proti míčkům chráněni vysokými sítěmi. Až v samém závěru přišlo nejprudší stoupání na trase a vzápětí i prudké klesání. Pro středně pokročilé bruslaře ale nejde o nic nebezpečného. Jinak je profil celé trati pozvolný a z tohoto pohledu vhodný i pro začátečníky.

Cesta zpět nám připadala o něco lepší nejen kvůli tomu, že vedla z kopce. V kluzkých pasážích nebylo potřeba tolik odrazů a i asfalt od rána v lesních úsecích přeci jen trochu vyschl. Ani nekvalitní povrch nebyl ve vyšší rychlosti taková otrava.

Shodli jsme se, že pokud bychom měli stezku ještě někdy absolvovat, nechali bychom se vlakem vyvézt z Valašského Meziříčí do Rožnova pod Radhoštěm a úsek mezi oběma městy absolvovali pouze po proudu Bečvy. Na závěr jsme si ještě zajeli ve Valašském Meziříčí od koupaliště směrem do centra. Dá se tam jet na bruslích ještě asi kilometr a půl.

Stezka podél Rožnovské Bečvy je z našeho pohledu vhodná spíše pro cyklisty nebo koloběžkáře. Rodiny s dětmi tu sice najdou spoustu zábavy a možností k odpočinku, potěší výhledy na krajinu a většinou se hezky kouká i na bezprostřední okolí trasy. Pro bruslaře jde z hlediska povrchu a hustoty provozu o velmi podprůměrný zážitek. Na lesních asfaltových úsecích zoufale chybějí kořenové zábrany a investice do pravidelného čištění. Po návratu z německého Flaemingu to pro nás byl docela šok. Přitom místní turistická sdružení trasu kolem Bečvy pro inline bruslení vyloženě doporučují. My se k jejich doporučení ale přidat nemůžeme.

Přes zklamání z povrchu jsme dopoledních 42 kilometrů kolem Rožnovské Bečvy zvládli poměrně rychle a měli pocit, že z hlediska úbytku sil i docela zadarmo. Zkrátka jsem si věřila na odpoledních šedesát kilometrů ze Vsetína do Velkých Karlovic podél Vsetínské Bečvy, s čímž ale kategoricky nesouhlasil Richard, kterého už pobyt v kočárku, ale i v autě prostě přestal bavit. Poslední hřebík do rakve zatloukl rozkopaný úsek v necelé polovině stezky mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi, kvůli kterému jsme se rozhodli vrátit. Nakonec ze stokilometrového přání zbyl menší dárek v podobě osobního rekordu 72 km na bruslích během jednoho dne.

I když narozeninový plán úplně nevyšel, tenhle bruslařský den si budu pamatovat ještě dlouho.

Zdroj: autorský text