Nazujte brusle, šlápněte do pedálů. Cyklostezka v alpském údolí láká na romantiku mezi vinicemi

Na mapě vypadá cyklostezka v alpském údolí podél řeky Adige naprosto dokonale. V severní Itálii mezi vysokými horami vede dlouhá, téměř nepřerušovaná čára značící stezku bez přístupu aut, podél níž se navíc táhne železnice. Pro bruslaře ideální situace: můžeš si podle směru větru nebo sklonu trasy vybrat jen jeden směr, ujet desítky kilometrů a vlakem se vrátit k autu.

Přesně to jsme udělali a během jediného dne otestovali dvě části cyklostezky v údolí Adige. Nejprve jsme vyrazili z Trenta do Rovereta a skončili tedy na jihu poblíž jezera Lago di Garda (i u Lago di Garda máme tip na zajímavou cyklostezku na brusle). Potom jsme se vlakem přesunuli na sever až do Bolzana a pokračovali na bruslích znovu směrem na jih, tentokrát do Salorna. Přestože obě trasy vedou podél stejné řeky a jde vlastně o dvě části jedné cyklostezky zařazené do mezinárodní sítě EuroVelo 7, bruslařsky se od sebe liší víc, než jsme čekali.

Vzhledem k tomu, že tento článek patří do projektu, v jehož rámci mapujeme nejzajímavější inline stezky, budeme se převážně věnovat trase mezi Bolzanem a Salornem. Ta měří přibližně 34 kilometrů a nabídla nám bruslařský zážitek, který bychom si rádi ještě někdy zopakovali. Nezapomeneme ale ani na cyklisty, vždyť i v naší rodinné výpravě jsme měli šestiletou Elenku na kole. Dvouletý Richard se vezl ve speciálním bruslařském kočárku Cybex. No a my s manželem jsme tradičně obuli brusle.

Když vystupujeme z vlaku v Bolzanu, máme v nohách už 27 kilometrů. Z vlakového nádraží se na cyklostezku dostáváme snadno, brusle nazouváme hned před budovou. Jen Elenka nadšená moc není. Už ráno se jí na kolo moc nechtělo, pak se ale rozjela. Cesta vlakem ji znovu uspala a po příjezdu do Bolzana by dalších 34 kilometrů nejraději vynechala úplně. Chvíli tedy přemýšlíme, jestli jsme toho na jeden den přece jen nenaplánovali moc.

Po dopoledním drncání na výrazně horším asfaltu mezi Trentem a Roveretem působí první kilometry skoro jako odměna a i Ela po chvíli šlape jako o život. Asfalt je krásně hladký, stezka široká, okolí zajímavé a kolem nás je spousta míst k občerstvení i odpočinku. Máme pocit, že jsme konečně našli přesně to, co jsme při pohledu do mapy očekávali.

Je sobotní podvečer a hladký městský úsek přitahuje spoustu lidí. Potkáváme sportovní cyklisty, rodiny, děti i výletníky. Samotný povrch dovoluje jet velmi rychle, provoz kolem nás však připomíná, že jsme pořád ve městě. Především v podjezdech a na kříženích je potřeba dávat pozor.

Za Bolzanem lidí rychle ubývá a údolí se otevírá. Podél stezky se střídají vinice a jabloňové sady, nad nimiž se po obou stranách zvedají hory. Není to dramatická alpská podívaná jako na Alpe Adrii, spíš dlouhá kulturní krajina, která se mění pomalu a nenápadně. V horkém vzduchu voní snad všechno, kolem čeho projíždíme. Asfalt tady nemá chybu, stezka je příjemně široká a pozvolna klesá spolu s pomalým proudem řeky Adige.

V okolí Ory, německy Aueru – jsme v dvojjazyčné části Itálie – přibývají podjezdy. Některé mají prudší sjezd, dole ostrou zatáčku a následuje zase výjezd nahoru. Pro jistějšího bruslaře nejde o zásadní problém, ale je potřeba umět včas zabrzdit a projet oblouk bez paniky.

Asfalt zůstává převážně dobrý. Na několika stovkách metrů se zhorší, potom se zase vrací hladký povrch. Právě tohle střídání nás provází i v dalších kilometrech. Stezka není nikde rozbitá tak, že bychom museli sundávat brusle, kvalita povrchu ale postupně přestává být tak předvídatelná jako na začátku.

Po kilometrech v letním vedru nám vhod přijde bistro Bar Imbiss Castelfeder přímo u cyklostezky. Doplňujeme kalorie i pitný režim a děti, které normálně moc burgery nejedí, se nám tady na jeden sesypou jako piraně. V tu chvíli bychom podniku určitě dali lepší hodnocení než 4,2, které má na Google Mapách.

Do Salorna nám zbývá ještě zhruba dvanáct kilometrů a podle mapy už by před námi nemělo být nic složitého. Jenže právě poslední část se ukáže jako nejnáročnější.

Za Egnou, německy Neumarktem, se povrch zhoršuje. Asfalt není plný výmolů, ale je hrubý a kolečka po něm výrazně hůř jedou. Zároveň se přidává protivítr. Stezka vede otevřenou krajinou po vyvýšeném náspu, kde není téměř nic, co by před větrem chránilo. Kombinace dlouhé roviny, hrubého povrchu a vzduchu tlačícího proti nám začíná připomínat loňskou výpravu z Bratislavy do Gabčíkova. Člověk před sebou vidí kilometry stezky, ale cíl se přibližuje zoufale pomalu.

Profil je přitom téměř rovinatý a za příznivých podmínek by se tady dalo jet rychle. V protivětru ale ani mírné klesání skoro necítíme a každý kilometr je potřeba poctivě odpracovat. Ani za hůlky bych se tentokrát nezlobila.

Za mostem v oblasti San Floriano se povrch konečně zlepšuje. Údolí se tu sevře mezi prudké skalní stěny s výraznými světlými a tmavými pásy a cesta najednou působí mnohem dramatičtěji. Přibližně kilometr a půl před cílem přijde znovu krásně hladký asfalt a po předchozím trápení působí závěrečný úsek jako odměna.

Do Salorna dojíždíme večer unavení, ale spokojení. Pro dnešek už máme kilometrů dost. Tedy alespoň tři z nás. Elenka, kterou jsme ještě v Bolzanu museli přemlouvat, aby vůbec vyrazila, nás u nádraží přemlouvá, abychom pokračovali ještě dál.

To už zamítáme. Začíná se stmívat a vůbec netušíme, jaký povrch by nás na dalším úseku čekal. Ela se s rozhodnutím smíří po svém – než přijede vlak, krouží alespoň na kole po parkovišti, aby ještě nahnala pár kilometrů.

Nastupujeme do osobního vlaku, který nás zaveze zpět k autu odstavenému v Trentu. Je to courák, takže pro kola má jen vyhrazené místo v běžném vagónu, ale i tak se sem bez problémů vejdeme s Elenčiným kolem i kočárkem. Odpolední přesun z Rovereta do Bolzana byl ještě pohodlnější – rychlík měl celý vagón určený cyklistům a místa na kola v něm bylo opravdu hodně. Právě možnost kombinovat cyklostezku s vlakem je jednou z velkých výhod celé trasy podél Adige.

Cestou zpátky už máme čas celý úsek trochu zhodnotit. Trasa mezi Bolzanem a Salornem nám nabídla dlouhé pasáže výborného asfaltu, krásnou krajinu mezi vinicemi a sady i dost kilometrů na svižnou jízdu. Není bezchybná – v Bolzanu je potřeba dávat pozor na provoz, některé podjezdy vyžadují jistotu na bruslích, v poslední třetině kolísá povrch a na otevřeném náspu může jízdu výrazně zkomplikovat vítr. Přesto jde o cyklostezku, na kterou bychom se na bruslích rozhodně vrátili.

Zdroj: autorský text