Z Barcelony do Leónu a přes Pyreneje zpět. Protáhli jsme Cupru napříč Španělskem a byl to zážitek

Na vymýšlení hloupostí by nás užilo. Jednou jsme si takhle sedli a vymysleli, že pojedeme cestu na šest tisíc kilometrů, během které si budeme hrát na to, že jedeme kolem světa. Pak jsme teda vymysleli i nějaké klasické cesty, ale v případě Španělska se opět podařilo pustit fantazii trochu více z uzdy. Španělsko je obrovské a nabízí nespočet zajímavých lokalit. Jak takovou španělskou týdenní cestu pojmout, aby to bylo trochu netradiční? A co třeba že bychom vyslyšeli marketing? 

Konkrétně marketingová oddělení značek Seat a Cupra, která už tradičně od pradávna uděluji svým autům názvy odkazující na konkrétní španělská místa. Takže vlastně stačí projít nabídku dnes už značky Cupra a máme itinerář hotový. Cože to tam teda mají? Born, Raval, León, Tavascan, Terramar nebo Formentor. Jasně, Formentor je na Mallorce, to je trochu z ruky, ale jinak je to všechno relativně dobře dostupné. Takže plán, i když trochu nevšední, by byl. Co z toho asi vypadne...

Tahle cesta byla trochu jiná v tom, že jsem nejel z Prahy autem. Letěl jsem do Barcelony a tam si převzal jednu novinářskou Cupru Formentor. Takže to byl takový režim ve stylu „dovolená s autem z půjčovny“. Výhody jsou jasné, leteckým přesunem ušetříte dost peněz za jinak dlouhou cestu a hlavně ušetříte dost času. Jen je potřeba se sbalit do kufru standardizovaných rozměrů, a to byl u mne trochu problém. Konzervy, stan, matrace, oblečení... To vše něco váží a to vše také zabere dost místa. Nakonec jsem svou výbavu zredukoval na minimum a hned po příletu vyrazil do krámu dokoupit věci, které se mi do kufru už nevešly nebo do letadla nesmí. Takže to byl vařič, plyn a prodlužovák. První dvě věci jsem koupil v „dekáči“, prodlužovák jsem koupil v obchodě Leroy Merlin. Jde o velký hobbymarket, takže kdybyste potřebovali třeba do obytňáku nějaké šroubky nebo nářadí, tady to určitě najdete. 

Následoval přesun do kempu HolaCamp Barcelona hned vedle letiště. Je to obrovský kemp, na který přímo navazuje obrovská pláž. Už v květnu byl kemp dost plný, protože má výbornou polohu. Blízko to je do města i na letiště a ta pláž je navečer vyloženě kouzelná. Nečekejte úplně nejvyšší luxus, sociální zařízení jsou taková jednodušší, ale jsou čistá. Je také dobré vědět, že přípojky na elektřinu tu sice mají všude, jenže někde si musíte natáhnou kabel přes dvě parcely a to by mohl být problém. Můj 10m prodlužovák už na to nestačil. A ještě jedna rada. Na pláž se z kempu dostanete přes kovovou branku. Pro cestu zpět je nutné zazvonit a pokud máte zelenou pásku na ruce, tak vás buzčákem pustí recepční zpět. Tak tu pásku neztraťte. Na recepci vás na to neupozorní. 

Já jsem v tomto kempu poprvé vybalil stan a vyzkoušel samonafukovací karimatku. A šel spát. Druhý den měl být dlouhý. 

Na tuhle cestu jsem dostal Cupru Formentor s plug-in hybridem a poctivým výkonem 272 koní. Během týdne jsem si tohle auto velmi oblíbil, protože je to zajímavý univerzál. Elektrická část pohonu se hodí právě ve městech, kterých jsem měl na programu celkem dost. Rozjezdy plynulé, spotřeba nízká. Mimochodem, barcelonský provoz je celkem divoký. Hlavně ty obrovské kruháky stojí za to. 

Formentor je jinak takový Leon ve verzi crossover. Není to úplně největší auto, ale není ani úplně malé. Spalovací motor je krásně tichý a na dálnici o něm člověk ani neví. Výborným bonusem se ukázal být podvozek, který je naladěný na přiměřený sport a na rychlých okreskách funguje fakt skvěl. Auto mělo i sportovní brzdy a adaptivní tlumiče. Takže cestovní komfort vynikající. No a konečně vyšší podvozek se na podobných cestách hodí. Občas je potřeba někde sjet ze silnice, někde se otočit, někde v kempu přejet větší kořeny. 

Bonusem hybridního španělského Formentoru byla ještě modrá eko-plaketa. I ve Španělsku mají ve městech emisní zóny. Třeba v Leónu. Já jsem se na to tedy moc ohlížet nemusel. 

Celou cestu jsem odstartoval dvojicí barcelonských čtvrtí, které jsou velmi blízko u sebe, ale které jsou zároveň extrémně rozdílné. Poznáte to nakonec i na parkovištích. Čtvrť El Born je pěkná, civilizován, turistická. Auto jsem tu nechal v jedné z podzemních garáží. Standardní parkování, standardní placení. Atrakcí jsem tu navštívil celou řadu od bývalé tržnice přes údajně nejkrásnější kostel v Barceloně až po úchvatný palác hudby. 

Více o čtvrti El Born najdete v samostatném článku níže: 

Následně jsem přejel do čtvrti El Raval, která je hodně velký punk. Autem jsem chtěl zajet až přímo do Ravalu s tím, že bych si tu udělal nějaké fotky, jenže to se nepovedlo. Většinou nebylo místo a když jsem našel pěkné street arty, před kterými by se snad i zastavit dalo, postávala tam početná skupinka divných lidí. Nakonec jsem byl rád, že jsem tady vůbec zaparkoval v garáži. Ale také punkově. Auta se tu parkovala za sebe a klíčky bylo nutné nechat u obsluhy garáže, která naproti tomu vydávala takové pochybné papírky. Nejsem si jistý, jestli z toho nebude ještě pokuta. Vjezd do Ravalu je zakázán s výjimkou parkování. Takhle to funguje i v jiných městech (třeba v Neapoli) s tím, že by se registrační značka auta měla nějakým způsobem dostat do systému, který by ji měl vyřadit z pokutovaných aut. A fakt si nejsem jistý, zda obsluha téhle garáže něco někam zadávala. 

Ale jinak byl Raval velký zážitek. Více se o něm, dočtete v článku níže: 

Po návštěvě Barcelony a dvou nocích v kempu u letiště přišel čas se posunout. Vyrazil jsem směr León. Spousta lidí, kterým jsem tuhle cestu vyprávěl, říkala, že vlastně neví, kde ten León je. I já sám jsem si to takhle naplánoval, ale pak jsem se nestačil divit, jak je to z Barcelony daleko. Autem to je zábava na zhruba osm hodin a nějakých 800 km. Ve Španělsku se ale jezdí hezky. Dálnic je spousta a když už nejedete po dálnici, jedete po velkých širokých okreskách, kde se dá v klidu jezdit stejně rychle jako na dálnici. 

Cestu jsem si chtěl něčím zpestřit, takže když jsem viděl cedule směřující na Montblanc, vypravil jsem se tam aspoň podívat. Se slavnou evropskou horou tohle nemá nic společného, pouze jméno víceméně prý vzniklo stejně. Spojením slov „mont“ a „blanc/blanch“. V Alpách šlo o bílou horu, tady údajně „blanc“ znamená nejen bílý, ale také neúrodný nebo pustý. Místo celkem pustě působí, ale má krásně zachovalé historické centrum s velkými hradbami. Uvnitř hradeb je řada památek, palác, kostely a dokonce tu jsou i jeskynní malby. Je to hezká zastávka a ještě navíc člověk může říkat, že navštívil Montblanc. 

Jinak Montblanc je přímo vedle dálnice AP-2, zajížďka to je na pár minut. 

Další zpestření cesty přišlo o něco později, V podstatě omylem jsem sjel ve městě Logroño a vydal se po silnici N-120 na západ směr Burgos a León. V těchto místech okresku často lemuje prašná cesta a často se tu objevuje symbol mušle. Čím více jsem viděl lidí s batohy, jak pochodují po té prašné cestě, tím větší jsem měl pocit, že právě tady vede ta ONA ikonická pouť. A ano, bylo tomu přesně tak. 

Podél silnice N-120 vede trasa Camino de Santiago. Tahle pouť má více tras, přičemž toto by měla být ta nejslavnější. Vede z Francie přes Pyreneje a pak severní částí Španělska v podstatě rovně na západ právě přes León. Tam jsem se dozvěděl (a je to logické), že původně poutníci šli prostě za sluncem. Na Camino de Santiago upozorňují různé nápisy, různé cedule, sochy nebo malby na budovách. Je to velký fenomén. Dokonce existuje i aplikace pro účastníky a občas někde dostanou nějakou slevu. 

Já jsem z města Burgos pokračoval dál zase po dálnici, abych do kempu u Leónu dojel alespoň za světla. Po cestě pochopitelně bylo nutné tankovat, přičemž se ukázalo, že benzin tu mají celkem levný. V přepočtu se litr vešel pod 40 Kč za litr. Spotřeba Formentoru se ustálila na 7,5 l/100 km. Na nabíjení jsem tak nějak předem rezignoval. 

U Leónu jsem našel hezký kemp Camping Ciudad de León. Má sice na Google hodnocení jen 3,7, ale to vyplývá spíš z toho, že dnešní lidé jsou rozmazlení. Kemp je skrytý v lesíku, vede k němu prašná cesta a evidentně to je rodinný podnik. Kromě dcery nikdo anglicky neumí, ale člověk se vždycky nějak domluví. Mimo sezonu se navečer asi na dvě hodiny otevřela restaurace. Působilo to tiše, zapadle a autenticky. Jinak kemp je na kopci nad Leónem. Stačí popojít (nebo popojet) pár stovek metrů a budete mít celé místo jako na dlani. 

Oproti očekávání tu bylo dost chladno, v noci tak pět stupňů. Takže to nebylo úplně na vysedávání venku před stanem. Ale jinak tu byl klid, pár obytňáků a několik poutníků, kteří pěší chůzi vyměnili za kola. V létě by tu měl fungovat i bazén. 

Popravdě jsem ještě na poslední chvíli zvažoval, jestli do Leónu jet, protože v rámci týdenní cesty to znamenalo 800 km kvůli jednodenní prohlídce města. Ale nakonec mohu říci, že tohle město za to stálo a rád se sem vrátím. Stejně jako Barcelona nabízí mnoho atrakcí, spoustu památek, ale je to přece jen v trochu menším měřítku a o malinko klidnější. Dá se sem samozřejmě dostat i letecky, pravděpodobně z Česka poletíte s přestupem v Barceloně. 

V Leónu jsem si našel na jeden den až moc bohatý program. Katedrála, Gaudí, muzea, divné věci a nakonec návštěva restaurace, kde dělají nejlepší burger ve Španělsku a mají na to i oficiální potvrzení.

Více o Leónu i o návštěvě té restaurace se dozvíte v článcích níže: 

Druhá noc v kempu u Leónu nebyla dlouhá, protože z večerní prohlídky města jsem přijel před půlnocí a ještě jsem se nemohl dostat do zavřeného kempu. Ráno jsem to proto rychle všechno pobalil a vyrazil zkoumat úplně jinou tvář Španělska - opuštěné divoké hory. Na programu byla vesnička Tavascan, která je v Pyrenejích kousek vedle Andorry. Znamenalo to dalších zhruba 800 km a nějakých 9 hodin. Tentokrát už jsem se dálnicím úplně vyhnul a snažil se jet po zajímavějších trasách. Opět jsem jel po N-120 a hodně zajímavé to začalo být od města Tudela. 

Tady jsem odbočil na silnici NA-125, která se vlní po náhorní plošině a chvílemi to vypadá, že jedete v úplné pustině. Okolí je nádherné a řidiči si tu užijí rychlé průjezdy nepříliš ostrými zatáčkami na široké okresce s výborným povrchem. Právě tady se sportovní naturel Formentoru velmi hodil. Ten podvozek funguje skvěle. Klikaticemi jsem se postupně dopracoval do města Ayerbe a pak to vzal směr Huesca, kousek po dálnici a nakonec jsem naskočil na N-123. Tohle je další skvělá okreska vedoucí řadou tunelů, která vás vyveze až k přehradě Embalse de Barasona-Joaquín Costa. Jsou tu hluboké kaňony a v nich různé adrenalinové stezky a mosty. Kdybych měl více času, tak tady se určitě zastavím. 

Absolutní TOP pak ale byla silnička C-1311 z Puente de Montañana do města Tremp. Je to klasický přejezd menší hory plný zatáček a nádherných výhledů. Chvílemi to připomíná motokárovou trať. Na motorce nebo i na kole to bude skvělý zážitek. 

Odtud už to bylo celkem blízko do městečka Alins, kde jsem spal v horském hotelu. Byl nejlevnější v okolí, byl obyčejný, ale po několika nocích ve stanu mi to přišlo jako luxus. K tomu krásně horský vzduch a nekonečný šum místní říčky. Tady jsem zůstal dvě noci, abych obhlédl Tavascan. 

Tavascan je název dalšího modelu Cupry a v praxi je to místo doslova na konci světa. Je to vesnička na konci údolí, kdy dál už jsou jen hory. Je to slepá ulička. Nic moc tu nenajdete, největší atrakcí je komplex hydroelektráren ukrytý uvnitř hory, ale tam jsem se bohužel nedostal. Tavascan ale slouží jako výborná základna pro výpravy do okolních hor. Jsou tu ledovcová jezera, vysoké masívy a totální klid. Je tu také jedno malé lyžařské středisko, kde jsem se byl podívat a po sjezdovce vylezl až do nějakých 2500 m n. m.

Více o Tavascanu se dočtete v článku níže: 

Pokud byste byli někde kolem Barcelony a chtěli si pobyt zpestřit, tak tyhle hory mohou být výbornou volbou. Z Barcelony to totiž není zas až tak daleko. Autem zhruba kolem tří hodin. Dostanete se do naprosto jiného a o poznání klidnějšího světa. Já jsem ale po dvou nocích v hotelu vyrazil opačným směrem. Opět hodně po okreskách, opět to bylo hodně zábavy. Oběd proběhl kdesi v polích a kolem třetí jsem parkoval v Terramaru. 

Tohle byl poslední bod programu. Klasické mořské letovisko, které je součástí Sitges. Váže se k němu příběh o stavbě luxusního rekreačního rezortu z dvacátých let minulého století. Aby sem byla přilákána smetánka té doby, vznikl tu dokonce i automobilový závodní okruh, který tu stojí dodnes. Je tu také parádní promenáda, luxusní vily z 20. a 30. let, golf nebo park, který si bral inspiraci ve Versailles. Hezkým příběhem je pak také Bacardí, protože zakladatel této značky se v Sitges narodil. 

Více o Terramaru a Sitges si můžete přečíst v samostatném článku níže: 

Nakonec jsem skončil opět v kempu u Barcelony, pak jsem ráno vyzvedl člověka z automobilky, na letišti mu předal auto a tím to mělo být vyřízené. Nakonec se ale ukázalo, že můj let byl zrušen a že letím nikoliv v úterý, ale až ve středu. Takže jsem narychlo hledal ubytování v Barceloně, abych všechny ty krámy pracně narvané do kufru nemusel zase vybalovat, popojel kousek autobusem a druhý den jsem se vrátil na letiště. I to se občas stává. Alespoň jsem si ověřil, že apartmány v Barceloně opravdu levné nejsou. Vzal jsem to nejlevnější a platil jsem zhruba 3,5 tisíce za noc. Levnější už byly jen hostely. 

Tenhle trip byl celkem náročný a dlouhý, ale tak už to prostě u těchto redakčních „zájezdů“ chodí. Kdybych to měl zopakovat v rámci vlastní soukromé cesty, vzal bych si na to týdny dva, ale program bych si dal podobný. Původně jsem to nečekal, ale tahle cesta měla všechno. Města, pláže, hory, jídlo, zážitky. Bylo to pestré, zábavné a fakt jsem si to užil.

Zdroj: autorský text