Takhle vypadá španělský konec světa. Medvědi, historické domky a nekonečné Pyreneje
Místa popsaná v článku
- Tavascan je miniaturní vesnička na konci údolí Cardós nedaleko Andorry. Je to vstupní brána do Pyrenejí a naprostý konec španělského světa.
- Samotná vesnice nabídne několik zajímavostí, ale předně jde o místo, kde se člověk může ubytovat a vyrážet odsud na horské túry.
- Největší atrakcí je komplex hydroelektráren, kam se občas pořádají exkurze. Kdy přesně, to jsme na místě nezjistili, protože tu bylo v půlce května úplně všechno zavřené.
- V Tavascanu je také kemp a nad ním malé lyžařské středisko.
- I v Tavascanu jsme se zastavili během tripu s Cuprou Formentor po Španělsku, protože i tohle jméno automobilka použila pro jedno ze svých aut.
Kontrast to nemohl být větší. Po městských výletech do čtvrtí Raval a El Born v Barceloně a do Leónu jsem vyrazil mnohahodinovým přejezdem na další plánované místo. Do vesnice Tavascan. Hlavním motivem byl příběh tohoto tripu, kdy jsem jel po místech, která automobilka Cupra použila jako názvy svých aut. Co přesně od Tavascanu čekat, to jsem do poslední chvíle netušil. Jeden kamarád to zhodnotil slovy „je to díra“ a ani nikde jinde se toho moc o tomto místě nepsalo. Ale v tom je kouzlo těchto trochu bláznivých cest. Dostanete se někam, kam byste asi za normálních okolností vůbec nejeli. A někdy ta místa překvapí.
Hlavní atrakcí Tavascanu je místní komplex hydroelektráren, který je také důvodem, proč Cupra tohle jméno vybrala. Tavascan je totiž elektrický crossover. Takže v tom marketingové oddělení asi vidělo spojení hor a elektřiny. Ideál. Jenže já jsem se do elektrárny nedostal. Přesto mohu rovnou říci, že tohoto výletu vůbec nelituji.
Jízda na konec světa celé dlouhé hodiny
A to navzdory skutečnosti, že jsem sem musel jet z Leónu asi osm hodin. Chtěl jsem vidět i něco trochu více z krajiny a chtěl jsem také protáhnout auto po skvělých španělských okreskách, takže jsem jel celou dobu mimo dálnici. A když se silnice začala více klikatit a navigace pořád ukazovala asi čtyři hodiny cesty do cíle, říkal jsem si, že jedu fakt do opravdu poctivé „díry“.
Mimochodem, ty okresky jsem si hodně užil. Plug-in hybridní Formentor pochopitelně není zrovna nejlepší verze pro sportovní svezení, ale podvozek auta funguje výborně. Nesmíte jet totální kudlu v podobě brzda/plyn, ale pokud pojedete svižně a plynule bez většího brzdění, je to krásné svezení. Často po krásných místech. Parádní byla jízda po NA-125 přes horskou pustinu a pak cesta po velké silnici kolem přehrady Embalse de Barasona-Joaquín Costa a následný přejezd přes Coll de Montllobar.
Po dlouhém okreskovém řádění jsem skončil v malém horském hotýlku ve vesničce Alins a byl to jiný svět. Angličtina k ničemu, v restauraci hotelu jezdily děti na elektrických autíčkách, případně skákaly ze stolů na matraci a místní starý pán jen líně vyměnil klíče od pokoje za občanku s tím, že jakože Booking a OK. Oproti městům nekonečný klid (pokud zrovna neřvaly ty děti) a úplně jiné tempo života.
Tavascan je fakt konec světa
Ráno jsem dorazil na snídani, která byla výborná. Jídlo jsem si objednal stylem, že jsem ukázal na vajíčka, která měli lidé vedle u stolu. Byla sobota a evidentně přijeli víkenďáci. Všeobecné veselí nad vajíčky korunovalo asi osm starých pánů, kteří si také dali vajíčka se slaninou, k tomu kafe a víno. Když jsem po snídani odjížděl, tito pánové tam stále seděli. Žádný spěch. Ale ta vajíčka byla vynikající a slanina byla spíše hodně tence nakrájené maso. Energii mi to dodalo až do tří odpoledne.
Menším přejezdem jsem se dostal do vedlejšího údolí do Tavascanu. Konec světa není hodnocení úplně mimo mísu, protože označení Tavascan prý v překladu znamená něco jako „konec údolí“. Je to poslední vesnička a dál už není nic. Jen Pyreneje, další údolí a někde za horami Francie. Hučí tu říčka, všechno je vydatně zelené, plné energie.
Samotná vesnice vznikla někdy kolem 11. století, ale dnešní domy původnímu Tavascanu neodpovídají, protože stál trochu jinde. Traduje se, že při jedné povodni byla vesnice kompletně smetena a zůstaly jen tři domy. Svědčí o tom mimo jiné i fakt, že nejstarší dům v dnešním Tavascanu pochází až ze 17. století. Stával tu také hrad, který byl vstupní branou z hor do údolí a zajímavostí je středověký most ze 13. století, který je z hlavní silnice dobře vidět, takže ho asi nepřehlédnete.
Dnešní Tavascan je jinak v první řadě místo, kde se můžete ubytovat a vyrážet kolem do hor. Je tu spousta apartmánů v historických domcích, místo pro stání s obytňáky i kemp. Dokonce tu mají i bazén. V půlce května tu ale nebylo nic. Jen já, kočka, jeden místní a šum potoka.
Elektrárna nebude, co se dá dělat
O tom, že s exkurzí do elektrárny asi bude problém, jsem nepochyboval. Exkurze se tam pořádají a i samotná Cupra přímo v elektrárně fotila oficiální fotky modelu Tavascan, jenže před mou cestou oficiální web nefungoval. Trochu jsem doufal, že se na exkurzi probojuji přes informační centrum, nicméně to také bylo zavřené, jako vlastně všechno. Evidentně byl květen ještě příliš velká mimosezona a čekalo se na větší množství turistů.
Je to škoda, protože zvenku toho na elektrárně moc obdivovat nemůžete. Uvidíte elektrické vedení a velká plechová vrata, to je vše. Přímo v Tavascanu a pak před elektrárnou připomínají výrobu elektřiny také vystavené turbíny a informační cedule. Jinak je všechno ukryté uvnitř hory a je tam toho k vidění asi skutečně spousta. Pokud se nedostanete na exkurzi, pak si o tom můžete počíst leda tak na informační ceduli (viz samostatný box).
Komplex hydroelektráren Tavascan
V 60. letech 20. století začala výstavba rozsáhlého hydroelektrického komplexu v Alt Cardós. Systém tvoří tři elektrárny – Tavascan superior, Tavascan inferior a Montamara – vybudované uvnitř hory. Využívají vodu z jezer a přehrad, například Certascan, Romedo de Baix, Naorte a dalších. Komplex zahrnuje podzemní síť asi 75 km tunelů, potrubí, kanálů a akvaduktů. Do provozu byl uveden v roce 1974. Zvláštností je přečerpávací systém, který v době nižší spotřeby vrací vodu do výše položených jezer, aby ji mohl znovu využít k výrobě elektřiny.
A protože jsem tento zádrhel tušil, měl jsem připraven záložní plán - skiareál. Ano, i ten tady najdete. Není to žádné obrovské středisko, ale právě proto je zajímavé. Leží na skvělém místě. Od elektrárny se sem jede uzoučkou silničkou řekněme čtvrt hodiny. Nechybí ostré vracečky, popadané kamení nebo mostky přes divokou říčku. Už tenhle výjezd je celkem zážitek. Dostanete se totiž poměrně vysoko do hor. Cesta to je ale jinak asfaltová, takže žádné velké dobrodružství. Velké parkoviště pod lanovkou je zároveň dobrým výchozím bodem pro horské túry. Takže právě tady jsem auto nechal a vypravil se vzhůru.
Malý výstup přes sjezdovku
Co jsem tak četl (a pohled do mapy to potvrzuje), oblast nad Tavascanem nabízí možnost udělat výpravu k řadě ledovcových jezer v čele s Lago de Certascan, což je největší jezero Katalánských Pyrenejí. Z Tavascanu to jsou ale poměrně dlouhé túry klidně na pět hodin, které mohou být i vícedenní.
Rozhodl jsem se proto nic nevymýšlet a vzít to po sjezdovce ve skiareálu Tavascan nahoru s tím, že pokud to budu stíhat, tak od horní stanice lanovky vylezu ideálně na vrchol Tuc de la Cima ve výšce 2456 metrů nad mořem. Druhým otazníkem ale byla ještě schůdnost celé trasy, protože zhruba od poloviny sjezdovky byl v polovině května pořád ještě sníh.
Skiareál Tavascan má jen jednu dvousedačkovou lanovku a horní část je poměrně prudká. Začátečníci mohou vystoupit na mezistanici, kde je také ještě jeden malý vlek. Oficiálně je tohle středisko spíše pro skialpy a freeride. Spodní část není zas tak prudká, takže i pěšky to celkem jde. Od mezistanice nahoru už to ale začalo být celkem zajímavé a místy trochu problematické, protože jsem neměl sněžnice. Sníh byl ale vespod tvrdý a nahoře bylo asi deset čísel čerstvého a napůl roztátého sněhu, takže se to nebořilo a zároveň to zas tak moc neklouzalo.
S mnoha přestávkami jsem se nakonec dostal až na horní stanici, kde je otevřená bouda, kam se člověk případně může schovat. Dal jsem si svačinu a rozhodl se, že to nahoru zkusím. Však je to přece „támhle kousek“.
Španělsko: Místa, která dala jméno
Vypravili jsme se do Španělska, abychom objeli místa známých jmen. Konkrétně jde o barcelonské čtvrti El Raval, El Born, město León, horskou vesnici Tavascan nebo přímořské letovisko Terramar. Že vám tahle jména jsou povědomá? Není to náhoda, protože všechna tato místa si automobilka Cupra vypůjčila pro označení svých aut. Výsledkem byla cesta po Španělsku na zhruba 2000 km, která měla všechno. Města, památky, muzea, hory i přímořské letovisko. Pokud vás zajímá více, všechny články z tohoto tripu najdete na samostatné stránce, kam se dostanete kliknutím na tlačítko „Další články“.
Na sněhu nakonec lepší než bez něj
Zhruba od poloviny sjezdovky vede i turistická trasa, která vás přivede až do sedla a následně na vrchol Tuc de la Cima. Jenže trasa byla zavátá sněhem a posledních pár stovek metrů už byla poctivá střecha. Nakonec jsem se tam nějak vyškrábal, ačkoliv místy to vypadalo, že zase sjedu po zadku zpět k lanovce. Celé to ovšem trvalo déle, než jsem předpokládal a obloha se začala zatahovat. Na odpoledne předpověď slibovala déšť. Nakonec jsem to už v sedle proto radši otočil, abych nešel dolů za špatného počasí. I sedlo je ale ve slušné výšce (2429 m n. m.) a nabízí úchvatný výhled na okolní hory, které se odsud zdají být nekonečné.
Cesta zpět byla o poznání snazší. Vzal jsem to v podstatě rovně sněhem dolů, což bylo určitě o dost jednodušší, než když člověk půjde v létě mezi většími kameny po úzké pěšince zaříznuté do strmého svahu. Dole u auta jsem byl snad za hodinu, možná ani to ne. Celé to byla akce zhruba na čtyři hodinky, během kterých jsem jednou v dálce zahlédl nějakého skialpinistu, jinak jsem nepotkal nikoho. Byl to absolutní útěk mimo civilizaci. Signál tu samozřejmě také nečekejte. Ale můžete narazit na medvědy.
Medvěd v Pyrenejích
Medvěd hnědý (Ursus arctos) je v některých pyrenejských údolích označován jako ossa. Je ohroženým druhem, protože v Pyrenejích na konci 20. století téměř vyhynul, především kvůli lovu. Díky projektům na posílení populace se však v oblasti opět narodila mláďata. Samci mají hmotnost až 200 kg, samice 125 kg a délka života bývá 25 až 30 let. I když se medvěd dokáže přizpůsobit různým biotopům, dává přednost jehličnatým, listnatým a smíšeným lesům. Vyskytuje se hlavně na francouzské straně Pyrenejí, ale pohybuje se také v oblasti kolem Tavascanu nebo Andorry.
Co zajímavého nabízí vesnice Tavascan?
Na závěr jsem si ještě prošel Tavascan jako takový. U infocentra najdete mapku ukazující zajímavá místa. Není jich mnoho a není to na dlouho, ale když už tu budete, není špatné si dát menší procházku úzkými ulicemi. Nad tou hlavní je farní kostel z 18. století a nedaleko už zmíněný kamenný most. Je sedm metrů vysoký a do roku 1960 to byl jediný most přes říčku Tavascan. Mimochodem, ten spojuje čtvrti Raval a Vila. Ano, stejně jako Barcelona, i Tavascan má čtvrť Raval.
Krátkou procházkou se dostanete k nejstaršímu domu (je ze začátku 17. století) a pokud dojdete nad Tavascan, uvidíte další zbytky starých budov a nakonec tu mají i vyhlídku na celou vesnici.
Tohle byla moje první návštěva Pyrenejí vůbec a musím říci, že to byl zážitek. Je to úplně jiné Španělsko, než většina lidí zná, protože skončí buď někde na pobřeží, nebo rovnou v Barceloně. Tohle je část odříznutá od světa, kde si člověk vyčistí hlavu na naprosto svěžím horském vzduchu. Hodně se tu jezdí na kole a samozřejmě také na řekách. Z Barcelony to do těchto míst trvá autem něco přes tři hodiny, takže to není zas až tak strašně daleko. A může to být velmi osvěžující zpestření delšího pobytu někde u moře.
Čím jsme jeli: Cupra Formentor e-Hybrid
Na tuhle cestu jsme si v Barceloně vyzvedli Cupru Formentor. I Formentor je mimochodem konkrétní španělská lokalita, jde o mys na Mallorce a tam jsme v rámci téhle cesty zajet nezvládli. Testovaný Formentor měl plug-in hybridní pohon o výkonu 200 kW, což je pro cestování po Španělsku výhoda, protože i španělská města mají emisní zóny, kam mohou někdy vjet jen ekologická auta opatřená modrou nálepkou a tu náš Formentor měl. Jinak hybridní pohon má solidní výkon a auto jako takové má naprosto skvělý podvozek. V rámci cesty se mnoho stovek kilometrů jelo po prázdných okreskách a takhle dobře jsme se nesvezli už fakt hodně dlouho. Vyšší podvozek crossoveru se pak hodí pro různé popojíždění po prašných cestách. Spotřeba celé cesty se zastavila na průměru 7,5 l/100 km, ale je pravda, že jsme prakticky vůbec auto nedobíjeli. Více podrobností o cenách a technických datech najdete v katalogu u našich kolegů z Autosalonu.
Zdroj: autorský text