Barcelonský Žižkov není pro fajnovky. El Raval je mimořádně zajímavý, ale rebelie je tu někdy až moc

Vzpomínáte, jak jsme si minule říkali o krásné turistické čtvrti v Barceloně, která se jmenuje El Born? Stačí se posunout o necelé dva kilometry vedle a rázem okusíte úplně jiný svět. Tenhle svět se jmenuje El Raval a představuje dlouhodobě problémovou čtvrť, která má úplně jinou atmosféru. Je plná moderního umění, tráva se tu kouří vesele na ulici, je zde spousta barů, ale také hodně řekněme divných lidí. Moje procházka skončila o něco dříve, než jsem plánoval, protože toho rebelství už tu bylo prostě moc. Ale popořádku. 

Podobně jako ve čtvrti El Born jsem si i v Ravalu brousil zuby na nějaké pěkné fotky s naší Cuprou Formentor. Však i Raval dal jméno jednomu autu této značky, jenže podobně jako v El Born jsem tady rychle pochopil, že toho moc nevyfotím. Místa málo, provoz hustý a všude mnoho lidí. Nakonec jsem byl rád, že jsem tu auto vůbec zaparkoval. Všechny podzemní garáže totiž byly po obědě plné. Jen jedna ukazovala nápis „volno“. 

V garáži byla auta naskládána pěkně za sebou a pán mi naznačil, že i já mám auto postavit přímo před jeden bílý Ford. Udělal jsem to a přišla další žádost. „Klíče tady nech“, sdělil pán. Moc se mi nechtělo, ale zjevně to tady prostě tak funguje. Tak jsem mu tam nechal Formentor se všemi věcmi na týdenní cestu i s klíči. 

Můj itinerář zahrnoval jeden žhavý tip na historickou památku v podobě staré nemocnice Antic hospital de la Santa Creu de Barcelona. V mapách se psalo, že za půl hodinky zavírají, takže jsem to vzal nejrychlejší trasou podle navigace. Ta mne zavedla do úzkých bočních uliček. Byly to ty stejné uličky jako v El Born, jenže tady byly tmavší, ošuntělejší a lidé zde působili o dost méně sympaticky. Přidal jsem do kroku, abych v nemocnici zjistil, že atrakce možná je, ale pokud chci na prohlídku, mohu leda tak na tu lékařskou. Je to stále funkční nemocnice a veřejně přístupný je zdejší park. Kde polehávali různí bezdomovci. Už bylo jasné, že Raval je fakt úplně jiný příběh než Born. 

Raval je hodně o moderním umění a dokazuje to také poměrně velký areál kolem muzea moderního umění. Hned vedle je kulturní centrum Centre de Cultura Contemporània de Barcelona nebo umělecká scéna Teatre CCCB či filozofická fakulta. Takže to tu žije. Mladí lidé zde debatují, v malém parku pobíhají psi a je to celé takové free. V průvodcích se dočtete, že návštěva tohoto místa stojí za to i tehdy, pokud přímo do muzea jít nechcete. Má zajímavou architekturu a hned vedle je významná nástěnná malba Todos juntos podemos parar el sida. 

V překladu znamená „Společně můžeme zastavit AIDS“ a malbu vytvořil severoamerický umělec v roce 1989 na náměstí Salvadora Seguího v Barceloně. V roce 1992 byla budova, na které se nacházela, zbořena v rámci zvláštního plánu vnitřní reformy čtvrti Raval. Barcelonská radnice a Muzeum současného umění v Barceloně (MACBA) vytvořily tuto reprodukci v roce 2014 v rámci projektu Raval Cultural. Malba znázorňuje boj lidí s AIDS a různými démony. Zlo tam symbolizuje had nebo stříkačky, zobrazené postavy se téhle hrozbě snaží uniknout. Sám autor malbu nakreslil poté, co mu byl AIDS diagnostikován a rok na to zemřel. 

Malba je dlouhá zhruba 30 metrů a fakt stojí za to se zastavit a na chvíli se zadívat do detailů, které zachycuje. Na první dobrou je to prostě dlouhá malůvka, ale když trochu znáte kontext a víte, co tam hledat, zjistíte, že je to působivá záležitost. 

Od muzeí jsem šel zpět směr přístav. Uličky mezi muzeem moderního umění a náměstím Rambla del Raval jsou fakt živé. Plné barů, obchodů a různých malůvek. Už odpoledne to tu žilo, večer to tady musí být pořádný šrumec. Na náměstí to také hodně žije a také tu je spousta restaurací. Ale na rovinu musím přiznat, že jsem takovou koncentraci divných lidí už dlouho neviděl. Člověk tak trochu bloumá očima po okolí a hle, támhle si dva předávají podezřelý balíček, támhle se čtyři hádají, támhle je jeden úplně na kaši odložený na lavičce. Tady je to prostě free. 

Na náměstí je velkou atrakcí bronzová kočka od umělce Fernanda Botera. Z fotek to není úplně zřejmé, ale je fakt obrovská. Na výšku má tak dva metry. Pokud do Barcelony přiletíte letadlem, podobnou sochu uvidíte hned na letišti. Je přesně v tom stejném stylu a je od toho stejného autora, akorát je to kůň. 

Z náměstí jsem si to namířil trochu bokem do kláštera. Musel jsem se až smát, jak obrovský to je kontrast. V uličkách Ravalu to byl obrovský blázinec a pak najednou klášter. Na pokladně jsem od znuděného brigádníka dostal vstupenku za pár eur a pak jsem zmizel v sice malé, ale dokonalé oáze klidu. Tahle zapadlá památka přitom má svůj velký význam. Je z devátého století a je to nejstarší kostel v celé Barceloně. Na prohlížení toho tady zas až tolik není, ale jako úkryt před ruchem funguje dokonale. 

Návrat do ravalské reality nemohl být větší. Když jsem vylezl z kláštera zpět na ulici, byla slyšet nějaká hádka/počínající šarvátka. Na ulici jsem ale nikoho neviděl, tak jsem šel dál. Hlasy sílily, až jsem šel kolem veřejné prádelny, kdy vířilo několik pánů kolem praček, přičemž asi tři tam běhali ve slipech a různě se pošťuchovali. Chtěl jsem zde zůstat do večera, abych zažil otevřený bar Marsella. Je to snad nejstarší bar v Barceloně, kam chodil samotný Gaudí, Picasso nebo Dalí. Ale tahle událost způsobila jisté pochyby o tom, jestli se mi tady opravdu chce čekat, než bar otevřou. 

Definitivní změna plánu přišla asi o pět minut později, kdy se hrnul jeden policajt za druhým na jeden místní dvůr na schodiště, kde byl nějaký pobuda a zpoza skleněných dveří koukali další lidé. Co přesně se tam dělo, netuším. Ale podle počtu policistů to asi nebyla úplně obyčejná šarvátka. Jakmile jsem se zastavil, policajti do mne strkali, ať tam nečumím a pokračuji. Tak jsem pokračoval s tím, že toho rebelství už je až moc. 

Došel jsem k baru Marsella, který byl bohužel zavřený. To znamená, že byla zatažená masivní železná roleta a z baru koukal jen horní nápis. Před barem polehávali další bezdomovci. Vrátil jsem se tedy do garáže, tam jsem trochu s úlevou dostal zpět auto i se všemi věcmi a s další úlevou jsem Raval opustil. 

Jeden můj kolega v narážce na problémy, které tu mají, prohlásil, že je to „barcelonský Žižkov“, ačkoliv bych řekl, že Žižkov zdaleka taková jízda nebude. A stejně jako na Žižkově, ani do Ravalu někteří raději vůbec nepůjdou a najdou si restaurace nebo jiné podniky jinde. Pro fajnovky tohle místo prostě není. Ještě jsem se pro jistotu zeptal několika místních lidí na recepci v kempu, co si o Ravalu myslí. A všichni říkali, že večer se tam nechodí.

Každopádně čtvrť Raval zanechala i tak dojem. Někdy působí moderně, někdy působí až moc rebelsky, ale celkově je to vlastně docela přitažlivé. Mám rád takováto místa mimo hlavní turistický zájem a fakt bych chtěl vidět, jak to tady žije večer, protože to musí být slušná jízda. Asi to někdy i vyzkouším, ale raději bez batohu s foťákem a objektivy za desítky tisíc. Co kdyby náhodou...

Zdroj: autorský text