Možná se tak živil váš děda. Řemeslo dříve rozšířené i v Česku láká návštěvníky říčního ostrova

Když jsem přemýšlela, co bychom chtěli na Žitném ostrově zažít a vidět, zaujaly mě fotky historických vodních mlýnů zasazených do malebné krajiny. Nechtěla jsem ale jejich kouzlo zabít přejížděním autem od jedné zastávky ke druhé. To ve mně spíš než pocit povedeného výletu vyvolávalo představu protivných dětí a uspěchaného dne. První pohled do mapy ve mně proto odstartoval jiný plán: spojit mlýny do jedné výpravy, přidat k nim vlnící se Malý Dunaj, lužní lesy a jarní přírodu. Chtěla jsem, aby mlýny byly zaslouženou odměnou po dřině na kole a aby k nim vedla cesta, na kterou budeme vzpomínat stejně jako na ně samotné.

Při plánování mi došlo, že s dětmi zvládneme na kole objet jen tři mlýny, a to ještě v jednom směru. I tak to po proudu Malého Dunaje vycházelo na hezkých 45 kilometrů.

Vlak tentokrát nepřicházel v úvahu, takže jsme museli zapojit i auto. Plán byl prostý: nechat dodávku u prvního mlýna, dojet přes další dva až do Dunajské Stredy a pak manželovi dopřát extra porci kilometrů na kole, aby dostal auto zpět na naši základnu. V praxi jsme ale rychle zjistili, že improvizace je na cestách důležitější než přesný itinerář.

Dopoledne jsme vyrazili z naší základny v Thermalparku v Dunajské Stredě, dodávku plně naloženou bicykly a vozíkem pro dvouletého Richarda. Po půl hodině jsme zaparkovali u prvního mlýna poblíž Jelky. Na první pohled to bylo malebné místo – dřevěný mlýn na břehu Malého Dunaje, vodní kolo a k tomu malý skanzen. Za dva dospělé a šestiletou dcerku jsme na vstupném zaplatili 7,50 eura (Richard měl vstup zdarma) a ochotný průvodce Ján Csatajszky nám odemkl dveře. Společnou řeč si rychle našel hlavně s mým manželem, jehož dědeček pracoval jako mlynář. „To môj starý otec také,“ chytil se průvodce a od té chvíle byl ještě srdečnější.

„Mlynáři si vydělávali tak, že si za všechno brali desátek. Umleli metrák mouky? Pak si deset kilo nechali jako poplatek,“ přiblížil nám například ekonomiku dnes už zaniklého řemesla. Děti nejvíc zaujalo, když roztočil velké mlýnské kolo. To se rozběhlo jen díky elektrickému pohonu, původní vodní náhon dávno nefunguje.

Fascinující nebylo jen sledovat práci kola zvenčí, ale během jeho otáčení také nahlédnout dovnitř mlýna. Nadšenci do techniky a mechaniky ocení unikátní trojpodlažní konstrukci mlýna i propracovaný mechanismus uvnitř, včetně výtahu typu paternoster na dopravu mouky mezi patry. Gurmány zase možná zaujme rozdíl mezi výrobou hladké, polohrubé a hrubé mouky. Už po první zastávce nám bylo jasné, že mlýny na Žitném ostrově jsou pozoruhodnou připomínkou řemesla, které ještě nedávno živilo celé rodiny. Možná i tu vaši.

Po příjemné návštěvě vytahujeme z auta tři kola a vozík a vyrážíme na 22,5 kilometru dlouhý přejezd k dalšímu mlýnu.  Kdo chce, ten se může poblíž mlýna v Jelce i najíst, my ale máme ještě plné žaludky od snídaně. Auto necháváme na velkém parkovišti a vydáváme se na cestu, kterou jsem naplánovala tak, aby se co nejvíc vyhnula frekventovaným silnicím. O plánování výjezdů a cyklistice na Žitném ostrově se rozepíšeme v samostatném článku, ale hned v prvních kilometrech je jasné, že nás nečeká jen pohodové šlapání po asfaltu.

Povrch se mění neustále. Chvíli jedeme po asfaltu, chvíli po šotolině, jindy po prašné stezce nebo jen ve vyjetých kolejích od traktoru. Šestiletá Elenka občas úpí, že ji z hrubších kamenů brní ruce, občas se jí chce skoro brečet a občas je naopak nadšená, že to není nuda. Ostatně sama říká, že bez nadávání na začátku by si ten výlet asi ani neužila.

Proměnlivá je i okolní krajina. Míjíme pole s obilím i řepkou, ospalé vesnice i lužní lesy. Krajina je ale pořád stejně placatá, bez jediného kopce, zalitá jarním sluncem. Už dlouho nepršelo, takže místo bláta polykáme prach. I tak ale Žitný ostrov na konci dubna hraje svěží zelení a spoustou květů. Po dvou hodinách a s průměrnou rychlostí lehce nad deseti kilometry v hodině dorážíme k mlýnu číslo dvě, poblíž Tomášikova.

Okolí mlýna u Tomášikova je ještě malebnější než u Jelky, jenže to v tu chvíli nedokážeme ocenit. Po dlouhém přejezdu jsme hladoví, takže nás jako první zajímá restaurace nad mlýnem. Dáváme si specialitu ze Žitného ostrova – rybí polévku ze sumce halászlé. Vřele doporučujeme. Rybu volíme i k hlavnímu chodu. „Filet ze zubáča“ chutná výborně a sto bodů získává ten, kdo zubáča přeloží jako candáta.

Až po obědě se vydáváme do návštěvnického centra, kde platíme stejné vstupné jako v Jelce. V centru lze obdivovat modely dosud dochovaných mlýnů a brzy se můžeme rozplývat i nad původním interiérem skutečného mlýna na břehu Malého Dunaje. I tady si můžeme vychutnat klapání velkého dřevěného kola venku a vrzání dřevěných nýtů i ocelových ozubených kol uvnitř. Zatímco Jelka člověka zaujme technickou výjimečností, mlýn u Tomášikova okouzlí původním interiérem, který se tu zachoval jako nikde jinde.

Když odcházíme od mlýna zpátky ke kolům, začínáme si konečně naplno všímat i okolí. Staré vrby sklánějící se nad Malý Dunaj, klidná voda a mlýn na břehu vytvářejí pohlednicovou scenérii. Po dlouhém přejezdu je to přesně ten typ zastávky, kde si člověk říká, že by vůbec nevadilo zůstat o hodinu déle.

Příště si budu dávat pozor na to, co si přeju. Ještě před začátkem etapy k mlýnu číslo 3 zjišťuji, že mám prázdné zadní kolo. Já čekám s dětmi na břehu Malého Dunaje a manžel okamžitě aktivuje plán B. Odpojuje Richardův vozík a vyráží zpět do Jelky pro auto, kde nechal nářadí. Poté, co se musel s námi krotit, v něm bouchly saze, takže i díky volbě trochu rychlejší trasy dojíždí za padesát minut k autu. O to víc je překvapený, že autem mu to bude trvat dalších čtyřicet, protože se musí Malý Dunaj dost zeširoka objíždět.

Ukáže se, že duše nebyla píchlá, ale šlo o chybu ventilku, takže stačí kolo napumpovat a jedeme dál. V Jahodné míjíme třetí zachovalý mlýn, který mohou nejlépe obdivovat vodáci, my ho z cyklostezky nezahlédli. Třetí etapa tak končí až po devíti kilometrech v Dunajském Klátově, kde se nachází náš dnešní poslední úlovek. Mlýn už je zavřený, ale na první pohled bychom tady toho uvnitř viděli méně než v Jelce nebo u Tomášikova. O to hezčí je tady však okolí. Klátovským ramenem protéká průzračná voda plná ryb. Poblíž mlýna se rozlévá do malých jezer s nádhernou přírodou a spoustou ptactva okolo. Jestli budete mít více času než my, sedněte si na místní molo nad řekou a poslouchejte ticho lehce ozdobené šuměním tekoucí vody a zpěvem ptáků.

Zbývá nám posledních 12,5 km k naší základně v termálním parku v Dunajské Stredě a díky navigaci poznáváme luxusní cyklostezku od Klátovského ramene do Malých Dvorníků, což už je vlastně předměstí Dunajské Stredy. Cyklostezka má slušný asfaltový povrch a vede úplně mimo silnice, takže nám to v kombinaci s rovinatým okolím trochu připomíná náš oblíbený bruslařský ráj Flaeming pod Berlínem. Brusle sem ale brát nebudeme, protože při průjezdech po mostech asfalt střídá šotolinu. Sice na pár metrech, ale pro bruslaře by to bylo i tak nepřijatelné.

Těsně před sedmou projíždíme kolem cedule Dunajská Streda a jen pár stovek metrů poté zjišťuji podruhé, že mám prázdné zadní kolo. Symbolicky u hřbitova. Opět zůstávám s dětmi na místě, manžel podruhé aktivuje plán B a vrací se pro dodávku k mlýnu u Tomášikova. Teď už je jasné, že poslední čtyři kilomety na naši základnu v Thermalparku absolvujeme autem. Zatímco já jsem s Elenkou zdolala něco přes 40 km, manželovi aplikace naměřila 75 km. Ani v případě druhého návratu pro dodávku ale na kole nestrávil o mnoho déle, než následnou cestou autem. Takže doporučujeme poznávat vodní mlýny na Žitném ostrově ze sedla kola, nikoli ze sedadla vozidla. I se dvěma malými dětmi jsme objeli tři z pěti zachovalých mlýnů na Žitném ostrově a v našich cestovatelských hitparádách bude tenhle výlet i přes dva defekty viset překvapivě hodně vysoko.

Zdroj: autorský text