Tohle bude vaše děti stoprocentně bavit: Bojujte na kajaku s krokodýly v džungli poblíž Gabčíkova

Vodní dílo Gabčíkovo známe z našich předchozích výletů po jižním Slovensku dobře. Na jeho hrázi se dá na některých místech moc pěkně zabruslit, loni jsme ho celé na inlinech objeli. Ve velké části jde však o poměrně fádní podívanou. Z jedné strany velká vodní plocha, z té druhé pole a louky. Netušili jsme, jaká perla se skrývá ve stínu monstrózní stavby na její jižní straně mezi Gabčíkovem a původním tokem Dunaje. Přitom nás oblast Chráněné krajinné oblasti Dunajské luhy, z výšky připomínající lidskou žilní soustavu, už dříve na mapě zaujala. Mysleli jsme si ale, že reálně to bude jedna velká masa bahna chráněná miliardami komárů.

Jak hodně jsme se spletli, jsme poznali letos na prvního máje, kdy jsme se zúčastnili prvního splavu sezóny S Vesnou na vodu. Ještě, že jsme se přihlásili včas. Vypsaných 50 míst z Vojky nad Dunajem se totiž zcela vyprodalo. Sraz byl v devět ráno na fotbalovém hřišti ve Vojce. Dorazili jsme s vyplazeným jazykem na minutu včas – jako vždy poslední. Manžel zapomněl peněženku na naší základně v Thermal Hotelu Campino, takže jsme se trochu báli, jestli nejedeme zbytečně. Účastnický poplatek za dva dospělé a dvě děti ve výši 50 eur (15 eur za dospělého a 10 eur za dítě) jsme ale naštěstí mohli uhradit kartou v telefonu.

Sympatický vedoucí výpravy Zoli (Zoltán Jankó) nás přivítal s tím, že si budeme tykat. „Na vodě jsme si všichni rovní, protože jsme vodorovní,“ vysvětlil to. Následovalo focení s Vesnou, bohyní jara, přesun na nedaleké přístaviště a krátký vtipný bezpečnostní brífing spolu s popisem trasy. „Poplujeme pohromadě, protože na dunajských ramenech je 800 kilometrů splavných tras, takže není úplně nejlepší nápad se ztratit,“ postrašil nás trochu Zoli. A na velké mapě nám ukázal přibližně sedm dobrodružných kilometrů, které bychom měli absolvovat.

Přibližně polovina posádek nastoupila do žlutých katamaránů – dvou jednoduše spojených kajaků. Naše rodina obsadila standardní masivní čtyřmístný červený kajak. Dvouletý Richard už absolvoval několik podobných výprav na kajaku na moři v Malajsii a v džungli na Borneu, takže je stejně jako šestiletá Elenka zvyklý na záchrannou vestu. Přesto jsem měla trochu strach, jestli se nám ho podaří udržet tři hodiny na lodi.

Naštěstí jsou lužní lesy na Žitném ostrově tak podobné džungli na Borneu, že Ríša začal okamžitě hledat opice a krokodýly. Tuto jeho myšlenku jsme rádi přijali my i Elenka, a tak se rozjela hra na hledání krokodýlů. Některé plovoucí kmeny jim byly opravdu hodně podobné. Navíc kdykoliv se chtěl Richard postavit nebo vyklonit z lodi víc, než je zdrávo, stačilo mu připomenout, že krokodýli umí skákat a on hned svoje všetečné ručičky zasunul zpět do kajaku. Všudypřítomným plazům jsme se museli vyhýbat, ujíždět jim a ty nejdotěrnější manžel likvidoval úderem pádla do hlavy. Richard byl nadšen.

Nadšeni jsme ale byli i my. Podobnost s džunglí na Borneu opravdu není vůbec přitažená za vlasy. Však také pořádající agentura některé výpravy po dunajských ramenech označuje jako džunglové splavy. Bujná vegetace v místech s dostatkem vláhy připomíná živý, zelený labyrint. Zoli nám ukázal i některá skrytá ramena, do nichž se proplouvá vysokým rákosím a která bychom bez jeho průvodcovství neměli šanci vůbec objevit.

Svět tajných tůní je vlhký, zarostlý, neposedný. Nad hladinou se sklánějí vrby, topoly a olše, jejich větve se dotýkají vody a kreslí do ní chvějivé stíny. Člověk má pocit, že neproplouvá říční krajinou, ale pod její kůží. Břehy jsou často husté a neproniknutelné, popadané kmeny leží napůl ve vodě – pro Ríšu jako krokodýli, pro nás jako staré kosti pralesa. Mezi nimi se otevírají úzké průplavy, které si řeka v průběhu času sama vyšlapala.

A všude slyšíme život, i když ho většinou ani nemáme šanci zahlédnout. Za zákrutou šplouchne ryba, z větví se ozve pták, v rákosí cosi zašustí. Spoustu zvířat ale spatříte i na vlastní oči. Neohrabané labutě plácavě a těžkopádně vzlétají nebo přistávají, velké volavky v protikladu k nim připomínají vodní baletky.

A ta voda… Jak jsme se spletli, když jsme čekali kalnou řeku a bahno. Dunajská ramena jsou plná průzračné čisté vody, která navíc dost často nečekaně silně proudí. Takže pádlování po ramenech není jen jízda po oleji, ale občas pohoda (po proudu) a občas pěkná makačka (proti proudu). Problém jsme měli hlavně v těch chvílích, kdy si obě naše děti usmyslely, že nám musejí jejich malými pádly za každou cenu pomáhat.

Přibližně uprostřed plavby naštěstí Zoli vyhlásil přestávku s vyloděním a my se pěšky vydali k původnímu toku Dunaje. Krátká procházka nás převedla z jednoho světa do druhého. Za zády jsme nechávali úzká, klikatá ramena sevřená lužním lesem a před námi se otevřel pohled na silný a majestátní Dunaj. Překvapilo nás, jak široká a mocná řeka paralelně vedle vodního díla Gabčíkovo teče. Ve srovnání s rozlehlou nádrží nebo zeleným labyrintem ramen to byl zase úplně jiný svět.

Ale znovu do lodí. Cestou zpět hra na krokodýly postupně přestala Richarda bavit. Naštěstí jsem vzala na cestu spoustu proviantu a v závěru plavby jsem ho uplácela kapsičkami, křupkami nebo piškoty. Během tříhodinové plavby spořádal asi desetinásobek obvyklé týdenní dávky jinak téměř zapovězených pochutin. I tak jsme ale měli namále. Závěr plavby se nesl v módu „boje o přežití“. Richardův jindy bezedný žaludek se konečně naplnil a další zábavu v podobě jídla začal odmítat, jeho únava dosáhla maxima a my v tu chvíli měli dost práce s pádlováním proti silnému proudu u přístaviště. Ale zvládli jsme to, hysterák vybublal až po vytažení kajaku z řeky. Uff!

Odpoledne jsme si zážitek z CHKO Dunajské luhy prohloubili na kolech. Přestože oblastí nevedou žádné značené cyklostezky, pohyb bicyklů tam zakázaný není a byli jsme překvapeni, jak krásné cesty na kola tam vedou. Byť s jednou zásadní překážkou. Ale o tom zase v dalším článku ze Žitného ostrova…

Zdroj: autorský text