Tohle se bude bruslařům líbit. Na hranicích s Rakouskem se jezdí po bývalé železnici a je to super

Při plánování jednoho z našich tripů jsme narazili a následně i zavítali do příhraničního městečka Slavonice, kde nás zaujala zrušená železnice, na jejímž místě vznikla docela dlouhá cyklostezka. Tato cyklostezka je značená jako Thayarunde Radweg a v příhraničí namotaná a značená v úctyhodné délce asi 120 kilometrů, z nichž se my zaměříme na tu vyasfaltovanou první část.

Parkujeme bezplatně u vlakového nádraží ve Slavonicích a jdeme prozkoumat zdejší podmínky a nástupní místo na cyklostezku. Vzhledem k tomu, že jsme stále začátečníci a fotr neholduje kopečkům, neboť se nenaučil brzdit, zavrhujeme nasazení bruslí hned u auta. Přezouváme se proto do ťapek, brusle bereme do ruky, svačinku a pití do ledvinky a vyrážíme k druhému přístřešku, od kterého je již cyklostezka po rovině, nebo v to aspoň doufáme…

Konečně máme kolce na nohách a vyrážíme po bývalé železniční trati směrem k rakouskému městu Dobersberg. Právě toto město je pro nás metou, kde se plánujeme otočit a vrátit zpět k autu. Vzhledem k tomu, že letos na kolcích stojíme poprvé, není 25 kilometrů zrovna málo. Po kilometru na nás čekalo první překvapení v podobě menšího dřevěného oblouku, přes který fotr za pomoci zábradlí ladně přeručkoval.

O pár metrů dále jsme na hranicích a po celkem slušném asfaltu míjíme první odpočívadlo i s parkovištěm, kde byla dříve zastávka u obce Fratres. Pokračujeme k vesničce Gilgenberg, kde je pro fotříka připravena další výzva, a to v podobě přemostění silnice zakončené docela slušným sešupem. No, nějak jsme to dali, ale koukatelné to moc nebylo, a aby toho nebylo málo, o pár metrů dále nás čekalo ještě jedno podobné přemostění a následně dva přejezdy přes silnici.

Jedeme dál, sluníčko svítí, lehce pofukuje a nikde nikdo, prostě klídek a odpolední pohodička, kterou podtrhuje i příroda, skrz kterou cyklostezka vede. Blížíme se do okrajové části městečka Waldkirchen an der Thaya, kde v prostorách bývalé vlakové stanice narážíme na raritku v podobě vlakového hotelu, kde je odstaveno několik vagónů sloužících k ubytování. Docela zajímavé a originálně využitý prostor opuštěného nádraží, jen ceny ubytování jsou skutečně rakouské.

Zbytečně se nezdržujeme a podél rakouské řeky Dyje za chvilku míjíme zemědělskou usedlost Hanftal a následně vesničku Lexnitz. Začínáme postupně potkávat cyklisty různých věkových kategorií, kteří si tuto rovinatou cyklostezku užívají zcela bez námahy, povětšinou na svých elektrokolech. Vzájemně se zdravíme a užíváme si pohledů do krajiny z bývalého železničního náspu. Cesta nám pod kolečky ubíhá a my se dostáváme na bývalé nádraží Dobersberg, kde si dáváme svačinu. Po krátkém odpočinku jedeme prozkoumat, jak vypadá cyklostezka směrem za městem, neboť si zbytek trasy necháváme pro další den.

Zhruba na třináctém kilometru se otáčíme a vracíme se zpět k hranicím. Zpět je to pocitově více z kopečka a tak cesta ubíhá. Jen místa, která jsme zmínili cestou tam, překonáváme s rozvahou a hodně opatrně, přece jen, i když máme chrániče a přilby, tak si fotřík „prdelku“ obrazit nechce. Blížíme se k hranicím a víme, že za dřevěnou obloukovou lávku je před námi poslední kilometr k „přezouvacímu“ přístřešku. Jsme znavení, ale spokojení, tento výlet stál za to a těšíme se na druhou část trasy. Přezouváme brusle za ťapky a vracíme se k autu, převlékáme se do suchého a jdeme do Slavonic na jídlo.

Druhý den ráno se po snídani přesouváme autem k bývalému nádraží Dobersberg, za kterým jsme předchozí den náš in-line výlet přerušili, abychom jej nyní mohli dokončit. Před námi je 30kilometrová porce bruslení. Brusle tentokrát nasazujeme už na parkovišti, které sousedí s cyklostezkou a vyrážíme do města Waidhofen an der Thaya, kde má asfaltová část cyklostezky končit. První kilometry stezky vedou mezi poli a loukami až k podjezdu silnice, který byl sice z kopce a do kopce, ale fotr jej zdárně zvládnul. Cyklostezka se dále klikatí dlouhými oblouky až k bývalé stanici Edlitz, kde je pěkný stylový přístřešek vhodný k odpočinku a s řadou fotografií, jak to na trati dříve vypadalo.

Asi nejsložitější část stezky nás ovšem teprve čekala. Zhruba 9 kilometrů od startu je mezi obcemi Niederedlitz a Thaya vytvořen podjezd silnice ve tvaru dvojitého S a je tedy nutné ve sjezdu odbočit vlevo a následně do podjezdu vpravo. No, co si budeme namlouvat, tohle prostě pro fotra již nebylo. Proto zvolil raději přímou cestu trávou až k silnici, kterou přejel na druhou stranu a následně trávou a po šotolinové cestě došel (s bruslemi stále na nohou) zpět na cyklostezku. Prostě starého psa novým kouskům nenaučíš.

Na dohled od domů obce Thaya překonáváme Dyji po dlouhém železném obloukovém mostě, na kterém na nás dýchla nostalgie doby dávno minulé, kdy tudy jezdily ještě vlaky, dost možná i ty parní. Kousek za mostem přijíždíme na odpočívku vybudovanou na ploše bývalého nádraží, která sousedí s menším pumptrackem pro pobavení cyklistů. Dáváme si banán a převazujeme si brusle, které se nám cestou trochu povolily.

Opět roztáčíme kolečka a za chvilku pod dědinkou Jarolden překonáváme Dyji na druhou stranu po dalším železném obloukovitém mostě. Čeká nás mírnější stoupání, které je z větší části ukryté v lese, nebo na jeho okraji, což je docela příjemné, neboť sluníčko začíná docela topit. Míjíme vesničku Kleineberharts, za kterou na nás již čeká okrajová část Waidhofen an der Thaya, kde asfaltová část cyklostezky končí. V nohách máme 15 kilometrů a stejná porce na nás ještě čeká cestou zpět, ale již víme, co nás čeká. Cesta utíká, jedna nástraha střídá druhou, až se dostáváme zpět k našemu autu.

Musíme uznat, že jsme byli mile překvapeni a obě trasy jsme si náramně užili. Není to jen nudné dupání do asfaltu, protože i okolní krajina dává této bývalé trati určité kouzlo. Zajisté nám dáte za pravdu, jestli se vydáte v našich stopách poznat zdejší příhraničí. Zdatnější bruslaři by měli zvládnout obě trasy v jeden den, ale i návštěva Slavonic stojí za to a určitě si k tomu vyhraňte čas.

Zdroj: autorský text