Ban Kok Phung Tai: Vesnice, kde žijí duchové a děti se tu nechávají napospas pralesu

Při naší cestě jihovýchodní Asií jsme také zavítali na Bolavenskou plošinu v Laosu. V Pakse jsme si půjčili skútry, nahodili na ně naše batohy a vyrazili jsme směrem na oblíbený loop, jak se tomu zde říká mezi cestovateli. Trasa vede kolem vyzdvihnuté plošiny obklopené plantážemi kávy, vodopády a pro nás netradičními vesnicemi se spoustou zajímavých lidí.

Po návštěvě pěti úžasných vodopádů a místní pražírny kávy v Paksongu vyrážíme směrem na sever, kde po pár kilometrech narážíme na malou vesnici Ban Kok Phung Tai, jež je domovem kmene Katu, kteří zde udržují animistické tradice staré stovky let. Tato komunita věří, že ve stromech, kamenech, vodě i ve starých botách na verandě (zkrátka ve všem, co je okolo), žijí duchové, kteří si zaslouží respekt i občasné dobré slovo.

Na skútrech zabočujeme z hlavní silnice na prašnou cestu a najednou nás obklopují dřevěné domky postavené na dřevěných kůlech. Noříme se hlouběji a hlouběji do středu vesnice. Dáváme přednost volně pobíhajícím slepicím, prasatům ale i dětem, které na nás zírají, ale po chvilce se usmějí a stydlivě zamávají. Parkujeme u anglicky psané cedule Homestay Captain Hook. Sundáváme si helmy a brýle. Ihned u nás stojí samotný kapitán Hook a anglicky nás zdraví. Jako jeden z mála odtud umí anglicky a provozuje tu i velice netradiční ubytování. A ano, skutečně se jmenuje takto prapodivně, jelikož jména v této vesnici dává všem šaman – a to až v době, kdy má o narozeném dítěti sen a v něm se dozví, jak dotyčného pojmenovat. Někdy se klidně prý stane, že dítě nemá jméno až do sedmi let věku.

Kapitán nás zve dál na dřevěné lavice do stínu mezi kůly pod domem. Jeho snacha nám už nese čaj vypěstovaný v této vesnici. Místo keramických hrnků zde používají bambusové kalíšky. Čaj je výborný, na oplátku rozdáváme dětem bonbóny a psací potřeby. Pouštíme se do dalšího hovoru a s úžasem posloucháme, co vše neuvěřitelného se ještě o této vesnici dozvíme. Když už jsme u těch dětí, ptáme se dál, jak že to tu s nimi je. Rodí se zde totiž v pralese.

Když žena dostane porodní bolesti, odejde sama do pralesa, kde porodí. Pokud se porod nepovede, bylo to prý přání duchů. Tak to berou i místní. Když je dítě v pořádku, přinese ho žena z pralesa do vesnice, kde zasedne rada starších a ti rozhodnou, zda má dané dítě právo žít s nimi ve vesnici, nebo ne. Pokud rozhodnou, že nemá, žena ho musí bez dohad ihned odnést zpět hluboko do pralesa, kde ho nechá svému osudu. Uf, z toho se nám všem udělalo až slabo.

Když se rozhlížíme kolem, zjišťujeme, že místní závislostí není káva, ale kouření tabáku ve velkých bambusových dýmkách. Muži, ženy i děti bafají směs tabáku a bylin celý den. Místní věří, že kouř je skvělý repelent proti komárům, a ještě lepší proti zlým duchům, kteří by se mohli pokusit ukrást jejich boty nebo dokonce i duši!

I když je vesnický život na Bolavenské plošině jednoduchý, rozhodně není nudný. Katu pěstují plodiny, tkají krásné textilie, vyrábějí dřevěné nástroje a vedou hosty s humorem a otevřenou myslí. Je čas na kávu. Nebudeme ji ale pít, měli jsme přeci výborný čaj. Půjdeme se teď s kapitánem Hookem projít po jejich plantážích, kde nám ukáže, jaké druhy kávy pěstují. Kapitán má výklad dobře naučený a při jeho odborných anglických výrazech někdy ani nevíme, o čem mluví. Tři druhy kávy jsme ale pochopili: Typica, Catimor a Robusta. S nadšením nám vysvětluje rozdíl mezi nimi a dále povídá o tom, jak dlouho trvá, než strom vyroste, jaké potřebuje podnebí a že každý rok je úroda jiná. Chuť kávy potom také záleží na množství deště, škůdcích, teplotě daný rok a dalších vlivech.

S chutí ochutnáváme právě jednoho škůdce s názvem limetkový mravenec. A proč limetkový? Protože tak chutná. Jen je potřeba utrhnout mravencovi hlavičku nebo do ní nejdřív kousnout, aby on nekousl do jazyka vás. A pak už si vychutnáváte příjemnou štiplavou limetkovou chuť. Jeden je ale málo, chtělo by to celou hrst. Tam byste ale zase už nedokázali zabránit jejich kousnutí a jazyk byste měli celý poštípaný.

Procházíme se dál plantážemi a napadlo nás, zda tu můžou být hadi? Ptáme se kapitána a on s naprostou jistotou říká, že ano. Ale nemáme se prý bát, protože kdyby tu nějaký byl, tak už by ho dávno snědli. No tak tomu jsme se nahlas zasmáli, ale on moc nechápal, co je na tom vtipné. Hadi jsou tu prý naprosto běžná potrava.

Míjíme několik krav volně procházejících plantáží a nořících se z nedalekého pralesa. Prý je hlídat nemusí, nic jim tu nehrozí, duchové je ochrání. Při tom povídání si kapitán všiml mého hnisajícího kolena, které jsem si odřel během pádu ze skútru nedaleko Luang Prabang před několika dny.

Vyzkoušeli jsme na to veškeré léčebné masti, tablety i zábaly, ale v tom teple a vlhku se to nelepšilo, a tak jsem se rozhodl to nechat dýchat a vždy jen čas od času vymačkávat hnis zpod strupu. Kapitán řekl, že to není dobré a sáhl na okraji pralesa po pár listech nějakého stromu. Říkal, ať si to vezmu s sebou a až půjdu spát, mám ty listy rozžvýkat v puse a naplácat si ten špenát na tu ránu. Ráno to prý bude zahojené. No nebudu vám tu lhát, nevěřil jsem tomu, ale listí jsem si vzal.

Odcházíme nabití zážitky z této vesnice, všechny zdravíme a těšíme se na další dobrodružství. Ten den jsme už však moc štěstí neměli a zpátky do Pakse jsme museli jet i po tmě s velice slabými světly.

Zážitků z této vesnice jsme ale měli tolik, že se nám o tom ještě i zdálo. No a díky tomu jsem si vzpomněl na ty zázračné listy. Vzbudil jsem se, vytáhl je z kapsy a rozžvýkal. Byly takové nijaké, jako když žvýkáte list od břízy. Ten vzniklý špenát jsem si napatlal poctivě na ránu a pokusil se znovu usnout. No a ráno, světe div se, strup byl tvrdý a pod ním žádný hnis. Zázrak, říkal jsem si, a ještě na dálku jsem kapitánovi Hookovi děkoval.

Zdroj: autorský text