Urbex v okolí Sarajeva: Bobová dráha duchů, hotel plný stínů a skok do olympijské minulosti

Sarajevo je město, které si většina lidí spojí s válkou v devadesátých letech. My jsme mimo to ale přijeli za něčím trochu jiným. Za olympiádou. Respektive za tím, co z ní po více než čtyřiceti letech zůstalo.

Byli jsme čtyři kamarádi na road tripu po Balkánu a jeden den jsme si vyhradili na urbexový výlet za olympijskými duchy Sarajeva. Čekaly nás pozůstatky bobové dráhy z olympiády v roce 1984, opuštěný hotel Igman a slavné skokanské můstky. Netušili jsme však, že z obyčejného výletu se stane jedna z nejnapínavějších částí celé cesty.

Auto necháváme na parkovišti pod horou Trebević a vyrážíme po lesní cestě vzhůru. Vzduch je příjemný, jen možná brzy začne pršet. Nad horami se pomalu začínají kupit olověná mračna. Nenecháme se však odradit a pokračujeme k betonovému hadu. Po několika minutách chůze se mezi stromy objevuje první část bobové dráhy a musíme uznat, že naživo působí mnohem impozantněji než na fotografiích. Obrovský betonový koridor se vine lesem skutečně jako zkamenělý had. Místy mizí mezi stromy, aby se o pár desítek metrů dál znovu objevil v prudké zatáčce. Na šedivém betonu jsou desítky vrstev graffiti. Některé vznikly před pár týdny, jiné už před mnoha lety.

Vstupujeme přímo do dráhy. Najednou si již dokážeme představit rychlost, jakou se zde závodníci řítili. Stěny zatáček jsou překvapivě vysoké. Když stojíte uvnitř, máte pocit, jako byste se ocitli v jakémsi betonovém tunelu bez střechy. Procházíme jednotlivé úseky a zkoumáme detaily dráhy i graffiti. Na některých místech je beton popraskaný, jinde rostou přímo ze spár malé stromky. Příroda si pomalu bere celé dílo zpět. Tam, kde před desítkami let burácely boby, dnes zpívají ptáci a šustí listí.

V půlce trasy se k nám přidává potulný pes. Je ale klidný a jen následuje naše kroky a také se pak společně s námi schovává pod cílovým mostem při naštěstí jen krátké, ale vydatné přepršce. O kousek dál nacházíme ještě zajímavější připomínku války. Ve stěnách jsou vidět stopy po střelách. Některé nenápadné, jiné zcela zřetelné. Najednou si uvědomíme, že nestojíme jen na opuštěné sportovní trati. Jsme na místě, které zažilo dvě extrémně odlišné kapitoly historie. Olympijskou euforii a válečné peklo.

Když déšť poleví, přesouváme se k další zastávce – k hotelu Igman. Už z dálky působí nepřívětivě, ale přitom majestátně. Kdysi šlo o moderní olympijský hotel, který sloužil sportovcům i návštěvníkům her. Dnes připomíná kulisy postapokalyptického filmu. Rozbitá okna, oprýskané stěny a temné otvory místo dveří. Přiznáme se, že ze všech míst toho dne jsme měli největší respekt právě tady. Vstupujeme dovnitř. První krok. Druhý krok. A najednou nás pohltí takové to nepříjemné ticho, kdy slyšíte vlastní kroky až moc hlasitě.

Chodby jsou dlouhé a tmavé. Na podlaze leží kusy betonu, skla a rezavého železa. Procházíme jednotlivá patra. Některé místnosti připomínají hotelové pokoje, ale bez výbavy, oken či čehokoliv jiného. Na zdech zůstaly jen nápisy, graffiti lidí, kteří tohle místo navštívili už po konci provozu hotelu.

Největší napětí přichází ve chvíli, kdy se vydáváme do horních pater. Schodiště už má nejlepší roky dávno za sebou. Každý krok pečlivě zvažujeme. Beton sice drží, ale některé části působí, jako by měly každou chvíli odpadnout. Jeden z nás najednou zahlédne pohyb v chodbě. Všichni ztuhneme.

Nakonec se ukáže, že šlo o holuba. Asi jediného stálého hotelového hosta. Smích postupně povoluje nervozitu, ale atmosféra budovy zůstává mrazivá. Když stojíme u rozbitého okna a díváme se na mlhou zahalené okolní hory, dokážeme si představit, jak luxusně musel hotel působit během olympiády. Dnes z něj zůstaly jen stíny minulosti.

Poslední zastávkou jsou olympijské skokanské můstky. Po hotelu Igman jsme si mysleli, že už nás nic nepřekvapí. Mýlili jsme se. Můstky se před námi objevují mezi stromy jako monument z jiné doby. Obrovská betonová konstrukce míří k nebi. Nahoře začíná nájezd, pod ním se rozprostírá dopadiště zarostlé trávou. Když stojíte pod můstkem, připadáte si neuvěřitelně malí. Snažíme se představit odvahu skokanů, kteří se odtud pouštěli dolů rychlostí přes osmdesát kilometrů za hodinu.

Vylézáme výš, přičemž se nám s každým schodem otevírá lepší výhled na okolní hory. A právě tady si naplno uvědomujeme zvláštnost celého dne. Během několika hodin jsme navštívili místa, která byla symbolem sportovní slávy. Potom symbolem války. A dnes jsou symbolem pomíjivosti. Olympijský oheň dávno zhasl. Diváci odešli. Sportovci zestárli. Ale betonové stavby stále stojí.

Možná oprýskané, prázdné a pomalu zarůstající vegetací, ale pořád vyprávějí svůj příběh. Dokonce ani betonové stupně vítězů u cíle dráhy se zubu času nepodařilo úplně porazit. Jen se změnila jejich role. Dnes na nich místo olympioniků zanechávají svou stopu současní návštěvníci, cestovatelé a dobrodruzi. Medaile vystřídaly samolepky expedic a instagramové přezdívky.

Cestou zpět do Sarajeva jsme se shodli na jedné věci. Nejlepší urbexová místa nejsou ta největší ani nejzachovalejší. Jsou to ta, kde cítíte historii. A právě olympijské areály kolem Sarajeva takové jsou.

Bobová dráha schovaná v lese, temný hotel Igman i tiché skokanské můstky vytvářejí dohromady unikátní cestu do minulosti. Nejen do historie sportu, ale i do historie celého Balkánu. A pokud budete někdy v Sarajevu, zamiřte sem. Jen si nezapomeňte přibalit pláštěnku. Nikdy nevíte, kdy vás uprostřed olympijských ruin chytne pořádný bosenský liják.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text