Pohádkové lesy, jeskyně, srny i vlk. Chození po národním parku Shenandoah má spoustu lákadel

V mém minulém vyprávění jsem vás vzal na naši cestu po New Yorku, Washingtonu D.C. a Harpers Ferry. Dnes spolu navštívíme poslední místo, národní park pojmenovaný po nám už známé řece Shenandoah.

Z Harpers Ferry nás čekají dvě hodinky jízdy. Jako základnu k objevování parku jsme si zvolili městečko Luray ve státě Virginia. Park Shenandoah je tvořen listnatými lesy a je přímo stvořen pro milovníky chození, jako jsme my. Napříč celým parkem po hřebeni hor vede silnice Skyline Drive, která umožňuje pomalý, ale pohodlný pohyb po parku. Podél silnice jsou vyhlídky na krásné zelené kopce, ze kterých se park skládá.

Do parku vjíždíme u města Front Royal, které leží u jeho severní hranice a pohodovým tempem dorazíme do Luray, které se stane na příští tři dny naším domovem.

Odpoledne jedeme objevit místní klenot Luray Caverns. Jedná se o krasové jeskyně. Cestou sem jsem si podél cest všiml mnoha billboardů upozorňující na další jeskyně v této oblasti. Luray Caverns jsou v soukromém vlastnictví.

Při příjezdu mám pocit, jako bychom se řítili do turistické pasti. Vstup do jeskyní vede přes prodejnu se suvenýry. Celý areál je poměrně rozlehlý a za lístky z jeskyní můžete navštívit ještě muzeum aut a skanzen s historickými domy a školou. Když pominu ten Disneyland na povrchu, tak jsem se nemohl více mýlit. Jeskyně jsou nádherné. Určitě stojí za návštěvu. Prohlídka trvá hodinku a jsem překvapen rozlehlostí podzemního prostoru. Večer nás hlad zažene do jediné otevřené restaurace ve městě. V lokále hraje živá kapela.

Dovolte mi, abych vám trošku objasnil, jak se v USA stravujeme. Cestujeme po levných hotelích, kde většinou žádnou snídani nedostaneme. Pokud ano, tak jen velice základní a to v podobě pečiva a kafe. Nakupujeme si tedy den dopředu a snídáme na pokoji. Pokud z nějakého důvodu nestihneme nakoupit, tak se dá posnídat i na benzinových pumpách, kde se většinou formou samoobsluhy prodávají párky a různé smaženiny. Ovšem to se nedá jíst věčně. Popravdě se to dá jíst tak jednou nebo dvakrát za cestu.

Velmi dobrou volbou jsou proto supermarkety typu Walmart, kde bývají pulty s normálním vařeným, pečeným a pro nás dobře stravitelným jídlem. To si nandáte do krabičky a berete si ho s sebou. Podobné obchody s hotovým jídlem jsou ale i běžně v centru New Yorku. Pokud chcete cestovat s nízkým rozpočtem, můžete si pro jídlo dojít do večerky, kde seženete třeba rýži s masem za zlomek ceny oproti restauraci.

Vyrůstal jsem v 90. letech, kdy se v Česku začaly objevovat fastfoody různých světových značek a pro mnohé lidi to byl symbol luxusu. Ve Spojených státech amerických se jedná o levný způsob stravování se vším všudy. Mnohokrát jsem byl překvapen, jak odporné bylo jídlo a celkově v jakém nepořádku se provozovna rychlého občerstvení nacházela.

Pokud to jde, tak si jednou denně zajdeme do normální restaurace. Má to svá specifika. Při vstupu do restaurace musíte počkat na obsluhu, která vás usadí ke stolu. Jídla v restauracích bývají dobrá. K jídlu normálně dostanete maximálně dvě piva a pak účet. Je to běžná praxe, nic proti vám. Když chcete jít na pivo, tak musíte na bar.

Platí pravidlo, že čím dál od velkých měst, tak tím je levněji. Pokud jíte v restauraci, kde vás usadili, musíte nechat spropitné. V cestovatelském rozpočtu se v součtu může jednat o poměrně velké částky, a tak je proto třeba se spropitným předem počítat a rozhodnout se, jaký styl stravování zvolit. Nedat spropitné je pro Američany stejné, jako u nás odejít bez placení.

V paměti mi utkvěl zážitek z bufetu z Las Vegas. Platilo se před vstupem do restaurace pomocí automatu. Ještě jste si nic nedali, ale už vám počítač bez diskuze naúčtoval 20 procent spropitného pro obsluhu. Spropitné se nedává pouze v případech, kdy jste čekali hodinu, než si vás někdo všiml a v jídle byl něčí ukousnutý nehet. Pokud spropitné nedáte, připravte se, že budete obsluhou konfrontováni a požádáni o vysvětlení problému.

Ani samotné placení v restauracích v USA není pro Evropana úplně jednoduché. Pokusím se vám vysvětlit několik základních možností, se kterými se můžete setkat. Vždycky si před placením pečlivě přečtěte účet, abyste se právě v případě spropitného sami neošidili. Pokud jste ve větší skupině lidí, může být spropitné už naúčtováno a připsáno v celkové útratě.

Pokud to tak je, platíte jen výslednou částku. Většinou ale na účtence najdete navrhnuté spropitné v řádech procent. Na venkově to bývá 10, 12, 15 procent. V New Yorku je dráž a spropitné, které platíte, je vyšší. Někde nebývá navrhnuto nic. Nezbývá tedy, než si vzít telefon a počítat.

Rozhodnu-li se platit kartou, musím se připravit na dvě možnosti. Restaurace je vybavena terminálem, který obsluha přinese ke stolu a vy před placením zmáčknete tlačítko s procentuální výší spropitného a to se samo naúčtuje k finální platbě. Přenosný terminál je v USA okrajová záležitost a musíte mít vysloveně štěstí, abyste na něj v restauraci narazili. Nejběžněji se kartou v restauraci platí tak, že ji dáte do desek nebo na tácek, na kterém vám byl přinesen účet. Číšník nebo číšnice ji odnesou mimo váš dosah a na pokladně provedou autorizaci vaší karty.

Poté vám kartu vrátí společně s účtem, kde bývá vytištěno vaše jméno. Vy na tento účet označíte výši spropitného a dolů napíšete celkovou částku společně s útratou. Je třeba nezapomenout účet podepsat. Účet necháte na stole a máte zaplaceno. Obsluha pak jde a znovu do pokladny už bez vaší přítomnosti a bez vaší karty zadá částku i se spropitným, co jste uvedli a podepsali na účtence. Při nedávné návštěvě jednoho velmi obsazeného podniku na Manhattanu se nám dokonce stalo, že jsme si objednali jídlo a číšnice si hned řekla o mojí platební kartu. Tu si s sebou odnesla dozadu, kde jí měli po celou dobu naší návštěvy jako zálohu.

Pokud platíte účet hotově, tak opět pečlivě zkontrolujete, zda už není spropitné naúčtováno. Na tácek nebo do desek dáte bankovky. Pokud platba vyšla i se spropitným tak, že nechcete vracet, řeknete „keep the change please“. Pokud neřeknete nic, tak vám vrátí do centu přesně. Vy si z drobných vyberete, kolik si odnesete a kolik peněz navíc obsluze necháte.

Návštěva restaurace je předem daná hra, která má svá neměnná pravidla. Hra, kde personál předstírá, že je z vaší prosté přítomnosti v restauraci naprosto nadšený i bez spropitného, které ale samozřejmě musíte zaplatit.

Při cestování je třeba akceptovat kulturní odlišnosti dané země. Odnášení karty a pozdější účtování ve vaší nepřítomnosti považuji pro Evropana přinejmenším za nezvyklé. Nicméně se mi ale nestalo, že by mi někdo kartu zkopíroval nebo si strhnul o cent navíc, než jsem napsal na účtenku. Nevím, jak v případě placení na starých pokladnách, kterých je v USA plno, fungují virtuální karty třeba na hodinkách. Rád si v komentářích vyslechnu vaší zkušenost.

Personál se i na sebezapadlejším místě umí chovat profesionálně a snaží se vám návštěvu restaurace zpříjemnit. Pokud vám při platbě 15 dolarů spropitného za oběd pro dva trnou zuby, tak je třeba si uvědomit, že nikdo na americkém pracovním trhu jako číšník nebo číšnice nezbohatne. Život v USA je velice tvrdý a tito lidé si většinou nemohou dovolit platit ani základní zdravotní pojištění, které v Evropě bereme jako samozřejmost.

Následující dny trávíme v národní parku Shenandoah. Mimo jiné jsme se rozhodli pro vycházkovou trasu Stony Man Trail. Po pěti minutách chůze od silnice se ocitneme v pohádkovém světě plném listnatých stromů a hustého kapradí. Les nás úplně pohltí.

Je na co se koukat. Musím ale zmínit, že park Shenandoah je znám pro výskyt medvědů. Přiznám se, že při prvních pár kilometrech chůze jsem na ně myslel. Ptám se tedy první turistky, co ráno potkáváme, jestli nějakého neviděla. Se smíchem mi odpoví, že ne. Park je tak rozlehlý, že by medvěd musel být přinejmenším blázen, aby se promenádoval někde po stezce a nechal se rušit od turistů. Nicméně k setkáním dochází, a to zejména při kempování nebo spaní ve volné přírodě, což je v některých částech parku dovoleno. Po půlhodině pohodové chůze se nám otvírá krásný výhled do krajiny. A tak se to několik dní v kuse opakuje.

V celém parku je jediná vycházková trasa, na kterou je třeba se z kapacitních důvodů předem registrovat. Jmenuje se Old Rag Trail. Vše lze vyřešit jednoduše online před cestou. My tento trail ale nejdeme. Jednak se chceme vyhnout davovým záležitostem a také je třeba počítat s tím, že na trase je třeba překonat úzkou skalní římsu a to se nám moc nechce.

Předposlední den našeho putovaní necháváme auto u návštěvnického centra v Big Meadows. Jak sám název napovídá, lesy zde ustupují a krajina je podobná spíše stepi. Jdeme po staré požárnické cestě, která nás z louky brzy zavede zpět do pralesa. Z dětství si pamatuji na scénu z jedné animované pohádky od Disneye, kdy pravděpodobně Sněhurka utíká ztracená v hustém lese, kde jí všechno děsí.

Takový les jsem jako dítě nikde doma neviděl. Až tady jsem ale pochopil, že to nebylo zas tak daleko od pravdy. Jdeme s přítelkyní sami a člověka jsme nepotkali asi už hodinu. Sami tady ale rozhodně nejsme. Pozorujeme různé druhy ptáčků, veverky a hlavně se nám podařilo přiblížit se ke stádu vysoké zvěře. Popravdě jsme se k nikomu přiblížit nesnažili. Prostě jsme jen šli po pěšině a oni tam stáli. Nevěděli o nás.

Z divokých zvířat máme respekt. V návštěvnickém centru se dozvíte, že pokud zvíře, co pozorujete, změní kvůli vám své chování, tak jste příliš blízko. Dle mého názoru jsme právě příliš blízko, ale zvířátka se v klidu dál pasou. Civíme na ně asi pět minut a já se rozhodnu vyndat z kapsy telefon a vyfotit si je. Do srnek jako když střelí. Uslyšeli nás a už jsou v trapu.

Stezka několik mil sestupuje k potoku, který musíme přebrodit. Jdeme a nemluvíme. A když přece chceme mluvit, tak šeptáme, abychom přírodní divadlo nerušili. Doufáme, že ještě nějaké zvířecí herce potkáme.

Blížíme se ke křižovatce s Apalačskou stezkou, která parkem také prochází. Plánujeme po ní stylově projít posledních pár mil. Zdravíme se s jezdci na koních. Potkáváme rodinu, kdy rodiče mají ověšený baťoh rolničkami, které mají zahánět medvědy. Čím blíže k cíli naší cesty, kterým je opět návštěvnické centrum na Big Meadows, tím více potkáváme lidí, na kterých je vidět, že jdou do přírody prvně v životě.

Na Američanech si mi líbí jedna věc. Neodsuzují se navzájem. Prostě každý má právo žít si tak nějak podle sebe. To samé platí i o poznávání přírody. Potkáváme hispánskou rodinu, kdy otec s sebou táhne bezdrátový reproduktor a hlasitě vyhrává temperamentní jižanské písně.

Potkáváme chodce, co právě jdou svoji životní pouť po několika tisících kilometrů dlouhé trase napříč východem USA. V parku potkáváme i autobus plný Amišů, kteří mají ze všeho kolem stejnou radost jako my. Udivuje mně, že přijeli autobusem, ne povozem. Zřejmě patří do méně ortodoxní náboženské větve. Mají chytré telefony a fotí se jako o závod. V podstatě jediné, co je odlišuje od ostatních, je jejich oblečení a určitá organizovanost v pohybu.

Cestou zpátky do Luray, kde nocujeme, nám těsně před autem proběhne vlk. Dny strávené v parku Shenandoah, jsou nesmírně krásné a na to si rychle zvyknete.

Naše putování se chýlí ke konci. Do New Yorku, odkud večer odlétáme do Česka, to máme šest hodin jízdy. Vyrážíme ráno a okolo jedné hodiny odpoledne jsme v přírodní rezervaci Fire Island, která je kousek od mezinárodního letiště JFK v New Yorku. Letiště JFK nyní prochází opravou, takže doprava je hustější než obvykle. Proto jsme si nechali velkou časovou rezervu, kterou využíváme k pobytu v přírodním parku.

Procházíme se po pláži Atlantiku, navštívíme maják a prostě relaxujeme a snažíme strávit mnoho zážitků, které jsme v uplynulých dnech prožili. Je zajímavé pozorovat Newyorčany, co zde tráví odpoledne. Fascinuje mně množství věcí, co si s sebou na pláž přinesou. Lednička je standard. Mnohdy to vypadá, že na pláži mají nastěhovaný celý obývák. Areál Fire Island je hlídaný a platí se do něj 10 USD za vjezd. Je to bezpečné místo, kde je pravděpodobnost, že vám vykradou auto a vy to budete muset řešit těsně před odletem, minimální.

A jsme u problému každého pěkného výletu, a tím je jeho konec. Po tolika intenzivních zážitcích mívám pocit, že se mi to celé zdálo.

Přeji vám všem úspěšné naplnění vašich cestovatelských snů!

Zdroj: autorský text