Jordánský trek kaňonem Wadi Mujib: Čekaly nás překrásné vodopády i smrtelné nebezpečí

Prakticky ihned po složení batohů slézáme z příkrého kamenitého svahu směrem ke stále klesající hladině Mrtvého moře. Po cestě potkáváme opuštěné sprchy, které kdysi stávaly hned na břehu a zajišťovaly okamžité smytí rozpuštěné soli z povrchu těla. Salinita tohoto bezodtokého jezera je více než desetkrát vyšší, než je tomu u běžných moří. V litru vody z Mrtvého moře tak naleznete hned jednu třetinu soli.

Před samotným vstupem do vody jsme se inspirovali místní rodinou a stejně jako oni jsme vyhrabávali léčivé bláto z pod solí potažených kamenů a mazali ho na sebe. Když začalo zasychat, bylo dobré už do vody vlézt, abychom neztuhli jako sochy. Vysoké procento soli v Mrtvém moři dá o sobě vědět prakticky ihned. Slaná voda totiž více nadnáší, má větší hustotou, a tak v ní nelze prakticky plavat, ale ani se potopit. Nejjednodušší je si lehnout na záda a nedělat vůbec nic. Pokud jste se po cestě na nějakém místě těla mírně odřeli, nebo jste si šikovně jako my sáhli do očí, šílené štípání vás bude doprovázet několik minut. Nejlepší záchranou je skočit po sladké vodě a místo řádně vypláchnout. Při výstupu z vody je dobré moc neotálet, jelikož sůl na vás zasychá a vaše tělo tuhne. Sprchy jsou vysoko, a tak je dobré k nim dojít, než se z vás stane socha, či si při té cestě odrbete stehna.

Po důkladném odsolení jsme při sledování západu slunce nad Mrtvým mořem a Palestinou plánovali další den. Čekal nás trek proti proudu říčky, která během staletí vyplavila poloostrov, na kterém jsme měli toho dne přenocovat.

Ráno vstáváme časně, už v pět hodin, jelikož nás vzbudil silný vítr. S kávou v ruce obdivujeme pomalu se rozednívající oblohu nad mořem a s vycházejícím sluncem v zádech balíme věci a chystáme se na opuštění chatky. V místní restauraci dostáváme v rámci ubytování snídani skládající se z vajec, sýra, rajčat, humusu a samozřejmě arabského chleba., Ještě před odchodem s vděkem přijímáme možnost schovat batohy za mrazák s nanuky. Věříme, že tam budou, až se vrátíme, vždyť z nich vesměs stejně není co vzít. Techniku a doklady si bereme s sebou do voděvzdorných obalů a posíleni snídaní vyrážíme k řece.

Síla říčky Mudjib nebyla jedinou překážkou k dosažení konce soutěsky. Na cestě jsme museli překonat i několik vodopádů. Ty však byly vždy řádně označeny výstražnými páskami a místa výlezů zpevněna žebříky. První vodopád se nám podařilo zdolat bez větších obtíží, ovšem další o pár metrů dále proti proudu byl o poznání horší. Museli jsme se chytnout lana a zapřeni nohama proti skále vyšplhat přímo po vodopádu vzhůru. Naštěstí vodopád nebyl nijak strmý ani vysoký, voda valící se proti nám však celý výstup ztěžovala.

Na třetím vodopádu jsme se trochu zasekli. Museli jsme opět vylézt po žebříku a pak pokračovat po úzké kamenné římse na okraji načeřené vody. Stezka vedla pod skalním obloukem zpět do běžného proudu říčky Mudjib. Zrovna ve stísněném úseku jsme se ale sešli s větším počtem osob. Lidé si vzájemně překáželi a hned několik z nich spadlo do rozbouřené vody, kde se špatně plave a zůstat zde déle by bylo smrtelně nebezpečné. Naštěstí si v těchto situacích lidé umí vzájemně pomoci, a tak topící se kolegy vždy někdo vytáhl zpět na souš.

Pak už zbývalo jen posledních sto metrů pohodové chůze k cílovému místu. Tím je asi desetimetrový vodopád, který však bez výstroje nejde překonat. Voda říčky si tady razí cestu skrz několik obrovských balvanů a pokud se chcete dostat co nejdál, můžete jako my zalézt i přímo do vodopádu, kde je mezi balvany mezera zhruba pro tři osoby. Tady si připadáte, jako když jste pod vodou a zároveň můžete dýchat bez přístroje.

Zpáteční cestu jsme museli projít stejným korytem, avšak po proudu už byla cesta mnohem snadnější. V místech s hlubší vodou a silným proudem jsme si mohli jen lehnout a záchranné vesty nás nesly zcela bez námahy.

Po návratu na přehradní val jsme vrátili vesty a mokré věci jsme si díky síle slunce ihned usušili na zábradlí. Batohy schované za zmrzlinovým boxem nám nikdo nesebral, a tak jsme po chvilce oddychu mohli vyrazit dál. Přešli jsme jižním směrem most a stopnuli si milý pár Španělů, který nás dovezl až na odbočku k naší další zastávce, hradu Karak.