Kam se ve Španělsku vypravit? Na visuté lávky, do městského parku, na La Concha nebo do bílé vesnice

Každý, kdo Španělskem kdy projel, vám asi doporučí pár podobných míst obvyklého turistického zájmu. I mezi našimi TOP 8 jich několik je, stejně tak jsme si ale oblíbili i taková, kam vás cestovka jen tak nevezme. Nejsou to wow destinace, ani tam nenajdete pět michelinských restaurací na 1 km². Prostě nám přirostla k srdci konkrétními vzpomínkami na místa nebo lidi, které jsme na cestě potkali.

Náš způsob cestování není typický. Nejsme dovolenkáři, kteří se v rámci jednoho dvou týdnů logicky snaží stihnout všechny ty top destinace z celého území té které země. Ani nevozíme na zadních dveřích obytňáku kola, abychom v každém místě, kde spíme, objeli skryté zátoky, hrady a vinice.

Milujeme přírodu a rádi chodíme pěšky. Doporučení od kamarádky, která ve Španělsku žije už nějaký ten rok, na „must see“ atrakci celého Pyrenejského poloostrova nemohlo být lepší. Skalnatou soutěsku s visutými lávkami ve výšce mnoha desítek metrů nad korytem řeky Guadalhorce jsme si náramně užili v covidovém roce 2021. V té době tam nebyla skoro ani noha a nebyla tak potřeba ani rezervace, obvyklá v běžné sezóně.

Zvolili jsme parkování a spaní v El Chorro, vesnici, kterou je 8 km dlouhá stezka zakončená. Odtud jezdí pravidelně kyvadlový bus za pár eur na osobu do výchozí stanice El Kiosko. Odtud jsme krátkou procházkou zatím ještě nohama pevně na zemi došli k pokladnám a místu pro vydávání přileb pro případ, že by někde na trase padalo kamení. Pak už jsme jen zírali na supy vysoko nad skalami a dolů do čeřící se průzračné vody.

Normální městský park na kraji Málagy, andaluské metropole. Přesně tohle je jeden z případů, kdy takové místo turistu neohromí, nás ale přitom okouzlilo. Strávili jsme tu jednu zimu celý měsíc společně s kamarády z ALLinVAN, Markétou, Michalem, Majdou, Kubíkem a Tondou. Únorová rána jsme se budili do sluníčka a teplot kolem 18 °C, brali kraťasy, triko, míč na fotbálek a za deset vteřin hráli bosí v trávě.

Na nákupy do Lidlu nebo Carrefouru to odtud máme 5-7 minut pěšky, do veřejné prádelny asi 15. Na pláž a předlouhou krásnou promenádu, která vede až do staré části Málagy, taky co by kamenem. V krásně udržovaném parku je dost vyžití pro prťata i velké kluky a holky. My kromě krátce střižené travičky nejčastěji využívali basketbalové hřiště a vysoké skluzavky.

Už jsme si mockrát potvrdili, že velká města nejsou prostředí pro nás. Máme mnohem raději útulnější místa nepřeplněná auty a uřvanými mopedy. Výjimku tvoří centrum Říma a právě Sevilla. Ta má pro obytkáře výhodu v možnosti parkování téměř na dostřel od nádherných památek, zahrádek restaurací a romantických uliček. Kromě toho bývá v Seville i tepleji než na pobřeží, což právě zimní cestovatelé ocení.

Vyhlášené místo, kam se sjíždí rodiny praktikující homeschooling – tedy domácí učení dětí namísto školní docházky – z celé Evropy i světa. Za covidu, kdy jsme v Herraduře strávili měsíc poprvé i my, byly bohužel aktivity místní domškolácké komunity scházející se jinak přímo na pláži pozastaveny. Coworkingové centrum Tropi, kde najdou zázemí rodiče pracující na cestách, ale fungovalo pořád.

Bohužel se popularizací tohoto místa a rostoucím počtem cestujících domškoláků postupně mění i přístup místní samosprávy. Stání obytných aut přímo na pláži už je teď méně tolerované než v letech 2021 a 2022, kdy jsme tam ještě parkovali bez potíží. I tak je ale pořád Herradura takovým mementem našeho cestování pro Španělsku a minimálně na pistáciovou zmrzku a procházku po oblázkové pláži nebo na kopec ke smuteční síni s výhledem na Almúňecar se tam stavíme vždycky rádi.

Marbella je takový Špindl Andalusie. Bohaté město, luxusní vily a velký podíl turistů i trvale žijících seniorů z Anglie, Dánska nebo Německa. Spousta golfu v okolí, málo příležitostí pro volné stání obytňáku. Na první pohled nic, co by člověka toužícího po svobodě a harmonii, lákalo. Na ten druhý ale taky moc příjemná mořská promenáda, uvolněná atmosféra, spousta dobrého kafe a krásná architektura staré části.

První rok, kdy jsme trávili zimu ve Španělsku ještě bez obytného auta, jsme byli měsíc ubytovaní v podnájmu nedaleko historického centra. Náměstí pomerančů (Plaza de los Naranjos) je zvlášť večer dokonalé místo na víno, tapas a procházku. A vlastně jakákoli boční ulička je zážitek, hlavně za večerního osvětlení. Pro našince v lednu a únoru jen v košili nebo svetříku zvlášť.

Nad Marbellou se tyčí hora La Concha. Krásnou túru jsme tam absolvovali v roce 2019. Výchozím bodem byl začátek trasy Sendero Cruz de Juanar a 4. března jsme si tam užili horký letní den s teplotami přes 30 °C. Výhledy jsou krásné, příroda taky, jen si musí český turista zvyknout na to, že náš systém značení tras je opravdu špička. Tady se nám cestou dolů podařilo i krátce zabloudit.

Taková evropská zajímavost, která patří právě mezi místa, která nevynechá žádný návštěvník Andalusie. Místo, kde se přímo potkávají vody Středozemního moře a Atlantského oceánu, je známé předlouhou pláží se zlatým pískem. Nás při první návštěvě překvapilo, že teplota vody v oceánu byla podstatně příjemnější pro koupání než o pár metrů vedle šplouchající moře. Hranici tvoří kamenná hráz na jejímž konci je (při naší návštěvě nepřístupná) vojenská pevnost.

Samotná Tarífa je mimo jiné přístav, odkud je možné se přepravit i s autem do Tangeru na území afrického Maroka. To jsme zatím nevyužili, ale v dalších plánech to je. Už jen to, že je z tohoto místa Afrika pohodlně vidět, je pro člověka z Polabské nížiny, ze které se do 40 let skoro ani nehnul, pocit minimálně na úrovni Kryštofa Columba…

Španělská klasika – Pueblo Blanco, tedy bílá vesnice, pro místní hornaté části vnitrozemí charakteristická barvou i architekturou. Za její objevení vděčíme navigaci od Google. Ta nás nedbaje na rozměry obytného auta a jeho schopnosti jízdy do kopce se stoupáním (a pak hlavně klesáním) v řádu desítek procent poslala zužující se jednosměrkou do centra. Opoceni až na zádeli jsme to nakonec projeli zase ven, zaparkovali jako normální lidé na parkovišti pod kopcem a prošli si všechny uličky pěšky.

Od té doby se sem vracíme pokaždé, kdy můžeme. Pohled z hradu nad vesnicí na hory a pod nimi vodní nádrž s tyrkysovou vodou se nám neomrzel. V roce 2021 jsme sem zatáhli i zmíněné kamarády z ALLinVAN, užívali si s nimi koupání i procházky k vodě a u místního stánku oslavili i Michalovy narozeniny.

Poslední profláknutá atrakce, kterou jsme ani my nemohli minout a rádi se tam vracíme. Jo jasně, Rock of Gibraltar, tedy ta samotná skála, na níž a kolem níž se oficiálně britské území rozkládá, je impozantní. A ano, jasně, jediná evropská kolonie volně žijících přidrzlých, někdy agresivních, opic je taky raritka. Ale ten pravý důvod, proč máme výlety na Gibraltar rádi, je atmosféra.

Z trochu ušmudlané španělské pevniny La linea přejdete přes celnici a letištní dráhu (na červenou na semaforu doporučujeme nechodit, mohlo by vás tady „líznout“ něco vcelku velkého) a jste v Anglii. Regulérně. Červená telefonní budka, všude anglické nápisy, viděli jsme i střídání vojenské stráže. Líbil se nám výlet na kopec do obrovských jeskyní sv. Michala a taky na jižní cíp Point of Gibraltar k majáku a novému národnímu fotbalovému stadionu.

Za ty čtyři zimy strávené tady na jihu jsme si Španělsko prostě oblíbili. Zjišťujeme stále víc, že ať se člověk hne kamkoli, vždycky si tady najde nějakou tu krásu. Ze začátku se středoevropan nemůže nabažit pobřeží a nádherné tyrkysové barvy moře. Jakmile se ale osmělíte a přičichnete k těm ukrytějším místům ve vnitrozemí, zjistíte, že tady je co objevovat donekonečna. Vítejte ve Španělsku…