Tkaničky do Montvernieru, aneb výjezd na jeden z nejzajímavějších kopců Tour de France

Moje přání je jedna věc, reálné časové možnosti pak věc druhá, a tak trvalo dlouhých osm let, než jsem nakonec do končin v údolí Maurienne zavítal. Mezitím si Lacets de Montvernier střihl peloton Tour de France ještě jednou, a to v roce 2022, když tudy vedla 11. etapa.

Už při domácím plánování poměrně krátkého okruhu jsem se musel usmívat – pohled na mapu, kde se jako had vine silnička a jednotlivé serpentýny se dotýkají, mi působí nedočkavé mrazení. Není tedy divu, že výjezd do Montvernieru byl jedním z prvních cyklistických úkolů, který jsem si v dané lokalitě stanovil. Jak už to tak bývá, nejsou zajímavá místa úplně za rohem a člověk musí být připraven strávit za volantem nějakou tu dobu. Kdo se chce tedy projet po vyhlášených „tkaničkách“, musí se ve francouzských Alpách vydat po dálnici A43, která spojuje francouzské Chambéry s italským Turínem, což je zhruba 200 kilometrů vedoucích masivním a poměrně opuštěným údolím. Z Prahy je to tedy zhruba 1100 km nejkratší cestou přes Švýcarsko.

Je to však cyklistický ráj, především po vrchaře. Není tu totiž jen tenhle „sranda“ kopec, ale také spousta dalších legendárních stoupání – třeba Col de la Madeleine (1993 m n.m.) nebo Col de la Croix-de-Fer (2068 m n.m.), o něco dále pak Col du Galibier či výjimečné Alpe d´Huez, ale o těch až někdy příště.

To, že se pohybuji v cyklistickém teritoriu, si uvědomuji hned po našem odpoledním příjezdu do kempu ve městě Saint-Jean-de-Maurienne, které jsem si zvolil za ideální výchozí bod. Samotný kemp se totiž jmenuje Camping des Grands Cols, většina ubytovaných jsou cyklisté a prostředí kolem recepce dává jasně najevo, že šlapáním do pedálů to tu žije.

Druhý den ráno vyrážíme, k úpatí „tkaničkového“ kopce je to pár pohodových kilometrů a v Pontamafrey začíná stoupání. Jak jsem už zmínil, parametry kopce nejsou nijak vražedné, takže je přijatelný i pro méně natrénované jedince. Délka stoupání, které se sedmnáctkrát zakroutí, je zhruba 2,5 kilometru s průměrným sklonem 8 % a převýšením 250 metrů. Člověk tak cestou nahoru zastavuje spíše kvůli focení, než že by mu vyloženě docházely síly. 

Ve vesnici je pak možnost pokračovat dál až k průsmyku Col du Chaussy (1533 m n.m.), odkud se dá dojet do Saint-Martin-sur-la-Chambre a pak třeba zpět do kempu. Druhou variantou je cesta na Hermillon a vrátit se do kempu, což dá celkově jen 20 km, nebo si trasu dále prodlužovat dle libosti silničkami vetkanými do strmých kopců. Vždy je ale nutné dobře odhadnout svou výkonnost – tady se člověk utaví hodně rychle a skončit nedopatřením „o údolí vedle“ taky nemusí být příjemné. Já tedy poté, co vyjedu Lacets, tak nějak opatrně kroužím kolem, užívám si výhledy a hlavně hlídám čas, protože kolem 12 hod už bychom chtěli zase vyrazit z kempu na další cestu…směrem na Galibier.