„Kačena“ či „Píšťala“ se zásadním způsobem lišila od svých těžkých terénních tatrováckých vrstevníků. První myšlenky na lehký plněpohonný automobil jedno- až dvoutunové nosnostní kategorie vznikly během roku 1948, kdy začalo být jasné, že údržba a nové dodávky vozidel, původně příchozích v rámci akce UNRRA, už nebudou realizovatelné. Tím pádem byly všechny Morrisy Commercial, kanadské CMP, malé bedfordy a podobné speciály odsouzené k vyřazování a postupnému zániku, nehledě k tomu, že některé modely neměly takovou průchodnost terénem, jaká by v našich podmínkách byla žádoucí.
Výchozím zadáním nové koncepce se stal vývoj lehkého dvounápravového nákladního vozidla primárně v provedení valník, s pohonem 4x4, redukcí a pokud možno s uzávěrkami diferenciálů, které zahraniční vozy neměly.
Vývoj, soustředěný do národního podniku Tatra a kooperující s komisemi ministerstva národní obrany a československé armády, připravil několik projektů. Z nich se do zkoušek dostal především model osobního terénního vozu Tatra 803 a 804 (ale nikoliv do sériové výroby), ale poté vykrystalizoval v dodnes populární náklaďáček Tatra 805.
Původně se předpokládala užitečná hmotnost (nosnost) 1000 kg, ale už během výpočtů došli vývojáři k faktu, že nová Tatra si hladce poradí s patnácti metráky a na zpevněné vozovce uveze dokonce o půl tuny více.
Tvar malé Tatry 805 je dodnes notoricky známý, tak se jej dotkneme jen v náznacích. Vozidlo celkové délky 4722 mm je bezkapotové koncepce, což se dá optikou přelomu čtyřicátých a padesátých let hodnotit jako průkopnický čin. Výhodou je bezesporu menší délka a případně obsažnější ložná plocha. Dvoumístná kabina má na střeše obvyklý průlez, protože T 805 byla koncipovaná jako čistě vojenský speciál a v době vývoje nikdo nepředpokládal, že by se mohla dodávat civilnímu sektoru.
Utilitární interiér se vyznačuje základní přístrojovou výbavou a téměř nulovou protihlukovou izolací, takže krytem motoru mezi řidičem a spolujezdcem proniká typický jek vzduchem chlazeného zážehového osmiválce, díky němuž dostalo vozidlo jednu ze svých přezdívek (Píšťala).
Vozidlo má typickou tatrováckou koncepci s nosnou rourou a výkyvnými polonápravami. Převodovka disponuje čtyřmi dopřednými stupni s redukcí, řidič může pákou zapnout i uzávěrky obou diferenciálů. Pohonný agregát je totožný s motorem, pohánějícím pozdější Tatru 603. Jedná se o vzduchem chlazený vidlicový osmiválec o objemu 2545 cm3, označený kódem 603A. Výkon motoru je omezený na 75 koní, nemá dvojici karburátorů, jeho kompresní poměr je snížený, vystačil si s méně kvalitním palivem a má upravené mazání, aby bylo možné zabezpečit bezproblémový chod motoru i ve stoupání a při velkých náklonech.
Může se objevit dotaz, proč Tatra, známá svými vznětovými mnohaválci, volila k pohonu vojenského speciálu netradiční zážehový agregát. Odpověď je jednoduchá: Tatra sice ještě po válce vyráběla vznětové čtyřválce, vycházející z původní motorizace Tatry 27 (objem 4720 cm3, 60 koní), ale po válce se podobný – jen lehce modifikovaný – agregát montoval do výběhových sérií malé dvounápravové Tatry 114 a 115 a v době náběhu výroby „osmsetpětky“ už nebyl k mání. Tatra tedy musela vzít zavděk tím, co bylo k dispozici, a to byl právě a jen motor do osobních automobilů.
Volba motoru se samozřejmě projevila i na hospodárnosti automobilu. V 50. letech a v tehdejší Československé lidové armádě to jistě nebyl prvořadý požadavek, ale realitou byla silniční spotřeba okolo 25 litrů, která v terénu vzrostla až na dvojnásobek.
Základní modifikací se stal běžný valník, používaný nejen k přepravě menších nákladů, ale i k tažení lehčích děl. Dále se vozidlo dodávalo s několika verzemi skříňových nástaveb, později i jako velmi sympatická, ale dnes již téměř zapomenutá cisterna pohonných hmot.
Podobně jako další československé náklaďáky a autobusy nebyla ani Tatra 805 zbavená „porodních bolestí“. Na vině byly příkazy, udělované nadřízenými orgány od psacího stolu, lidmi bez kompetencí a znalosti skutečných potřeb a výrobních nákladů. Proto se produkce tohoto sympatického vojenského pomocníka stěhovala jako kukaččí vejce z Kopřivnice do Mladé Boleslavi (podobný osud postihl i Tatru 600), odsud do Plzně, aby se ke konci výrobního cyklu vrátila zpět do mateřského závodu, kde se samozřejmě kompletovaly i pohonné jednotky.
Nic z toho vozidlu neprospělo, zaměstnanci Škodovky neměli k vozu žádný vztah a jestliže jej přímo nesabotovali, byli k němu lhostejní, bez fandovství a hrdosti na svůj výrobek, které cítili jen pravověrní Tatrováci.
Tatra 805 se dostávala z 95 % do provozu v československé armádě. Malé množství obdržely i ozbrojené jednotky Lidových milicí, jimž se říkalo „Ozbrojená pěst dělnické třídy“. Další odcházely rovnou z výroby do vybraných útvarů požárníků (dříve a nyní hasičů), ale většina tamních 805 se do sborů dostala z výřadu armády.
Pak existovaly speciality, například verze pro výsadkářská komanda, které měly pouze látkovou stříšku. Podle pramenů se jich vyrobilo mezi 20 a 25 exempláři, dnes se mezi historickými vozy pohybují jejich repliky. K zapomenutým speciálům patří i několik zametačů v elegantní bílé barvě, určených pro historická centra, kam se velké a těžké stroje nedostaly. Tyto užitkové vozy byly vytlačeny až po nákupu německých Mercedesů-Benz Unimog.
Snad nejelegantnějšími „osmsetpětkami“ se staly minibusy, stavěné ovšem v naprosto nedostačujícím počtu a určené přednostně pro Filmové studio Barrandov jako nosiče zvukové aparatury. Jednoprostorový minibus dodala v počtu pěti kusů vysokomýtská Karosa, a přestože tehdejší Československý rozhlas i nově vzniklé televizní studio nárokovalo podobné modely, žádná velká série se už na silnice nedostala, pouze hrstka individuálních staveb, vzniklých iniciativou jednotlivých podniků, nikoliv centrálně. Z nich můžeme jmenovat dva cestovatelské minibusy dvojice H+Z, ale vrátíme se k nim za okamžik.
Nosiče aparatury projely několik evropských zemí v zimě i v létě, vozy dokázaly spolehlivost i při teplotách kolem 50°C. Jejich výkony se nedají srovnat s podobnými a dřívějšími vozy, které měl Československý státní film a rozhlas k dispozici, ať už to byl americký Autocar, válečné kanadské CMP či furgon Renault.
Vraťme se k našim nejznámějším cestovatelům: pánové Hanzelka a Zikmund si pro svou druhou expedici vybrali právě zakázkové Tatry 805. „Vybrali“ ovšem není ten správný pojem: ono nic jiného nebylo k dispozici než výběhové Tatry 805, přetížené až za mez únosnosti, a navíc vybavené jednoosými přívěsy. Přes všechny nástrahy cesty oba vozy obstály a dnes je můžete vidět v expozici nákladních vozidel značky Tatra.
Druhý život „osmsetpětek“ přišel po jejich vyřazení z armádních složek. O hasičích jsme hovořili, ale Tatry 805 se dostaly i do podniků, které s nimi původně nepočítaly. Důvod? Absolutní nedostatek vhodných lehkých vozidel, které Československo přestalo vyrábět.
Poměrně žíznivý terénní speciál tedy zabezpečoval zásobování pečivem, dokonce masem, průmyslovými výrobky, rozvážel uhlí, sloužil jako pojízdná dílna, ve vyšších oblastech (než jej nahradily Pragy V3S) i jako malá pojízdná prodejna a zásoboval horské chaty i hotely. Autor článku byl ještě koncem 70. let svědkem, jak jedna skříňová 805 vozila amatérskou kapelu.
Podniky a později soukromí majitelé (výhradně stavebníci) si už v šedesátých letech malou Tatru 805 upravovali, existují například snímky amatérských sklápěček. Barrandovské studio vlastnilo několik „osmsetpětek“, z nichž nejméně dvě nesly hydraulickou výsuvnou plošinu pro kameru. Jednu z nich viděl téměř každý, hrála tažný vůz soupravy se samočinným počítačem v úvodních sekvencích komedie Oldřicha Lipského „Jáchyme, hoď ho do stroje“ (1974). Vykřikuje z ní brilantní Miroslav Homola…
Tatry 805 sloužily v naší armádě ještě mnoho let po svém zařazení, u dobrovolných hasičských jednotek poslední exempláře dosluhují dodnes a mnoho dalších je svědkem veteránské aktivity hasičů, kteří vysloužilý speciál zrenovovali jako oldtimer.
Světlo světa spatřilo více než 13 600 Tater 805, dodnes jsou ozdobami veteránských, vojenských i dalších historických akcí. Jejich fanouškům se typický zvuk jejich osmiválcového srdce navždy vryl do paměti a pojem „Píšťala“ či „Kačena“ bude patřit k jejich posvátným…
Autor článku děkuje dr. Janu Tulisovi za laskavé poskytnutí materiálů z osobního archivu
Zdroj: archiv autora, Tatra
