Jen si to představte. Projdete turniketem, zamíříte do malého tunýlku vytesaného do skály a když ho prolezete, objevíte se na plošině, pod kterou se valí stovky tisíc litrů vody během každé jedné sekundy. Všechno to temně hučí, všude létá vodní tříšť a vy si nejste tak úplně jistí, jestli opravdu chcete až na okraj toho balkonku tak blízko té obrovské masy vody, nebo jestli raději zůstanete kousek dál.
Tak přesně takhle nějak vás uvítají Rýnské vodopády, které jsou těmi největšími v Evropě. Ne co do výšky, ani ne co do šířky, ale co do objemu vody. Zastavil jsem se tady v rámci cesty „kolem světa po Evropě“ s elektrickým Fordem Explorer. V příběhu téhle světově-evropské cesty nám Rýnské vodopády sehrály roli takových menších Niagarských vodopádů. Návštěva tohoto místa je fakt zážitek.
Výška: 23 m
Hloubka: 13 m
Šířka: 150 m
Průtok v létě: 600 000 l/s
Průtok v zimě: 250 000 l/s
Rýnské vodopády najdete u městečka Neuhausen am Rheinfall, které leží nedaleko švýcarsko-německých hranic. Vodopády jako takové už jsou ve Švýcarsku, asi 40 minut jízdy autem severně od Curychu. Podobně jako Rýnská soutěska je i tohle místo snadno dostupné a může skvěle posloužit jako zpestření nějaké delší cesty, protože leží nedaleko dálnice číslo 4 vedoucí z Curychu do Německa. Pokud tudy pojedete, zajížďka je to doslova na pár minut. Od sjezdu na první parkoviště je to asi tak 500 m.
Nakonec i já jsem tohle místo využil právě jako zastávku na přejezdu z Rýnské soutěsky do francouzského města Colmar. Jenže snadná dostupnost Rýnských vodopádů je zároveň i jejich nevýhodou. Je to pohodlný výlet, takže tu můžete téměř vždy očekávat velké množství lidí. Moje návštěva proběhla začátkem dubna jednu slunnou neděli. Spodní parkoviště bylo beznadějně plné a i to horní bylo dost zaplněné. K vodopádům se dá dostat i z druhého břehu přímo z města Neuhausen, ale tam předpokládám bude trochu problém s parkováním.
Vodopády to nejsou nijak extrémně vysoké, ale titulem těch největších v Evropě se chlubí kvůli objemu vody. Běžně tu teče až 600 tisíc litrů vody za sekundu, absolutní rekord byl 1 250 000 l/s, a to v roce 1965. Místo je to celkově zajímavé a přesně tak jako řekněme švýcarsky krásné a skoro až kýčovité. Nad řekou stojí zámek Laufen, pod ním je tunel, na tunel navazuje železniční most, k tomu krásně modrá voda a masivní vodopády, uprostřed kterých ční typické skály.
Rýnské vodopády si návštěvníci mohou žít i večer za umělého osvětlení. Existuje přesný rozpis, kdy jsou vodopády osvětlené. Najdete ho v „jízdním řádu“ na oficiálním webu.
... tedy pokud nezaparkujete na placeném parkovišti. Za běžný osobní automobil se platí pět švýcarských franků za první hodinu a pak za každou další započatou hodinu dva franky. Z horního parkoviště jste u zámku za pár minut, spodní je přímo před zámkem, ale cpát se tam nemusíte. Žádná velká dálka to ani z horního parkoviště není.
V případě vodopádů se platí pouze za vstup na vyhlídkové plošiny pod zámkem, kde se k vodopádům dostanete opravdu na dosah ruky. Já jsem začal procházkou kolem, která vás zavede pod zámek na železniční most. Přes něj se dostanete na druhou stranu a následně se můžete projít po břehu naproti zámku a užít si výhled na celou tu kýčovitou scenérii. Z téhle strany je pohled hezčí, protože máte před sebou zámek. Naopak pohled od zámku kazí ošklivé obytné budovy, které trčí z města.
Na straně pod městem lze dojít až na místní promenádu pod vodopády, kde jsou různé restaurace a odkud také jezdí lodě na okružní plavby. Případně se můžete lodí nechat dovézt ke skále uprostřed vodopádů. Pokud sem půjdete od zámku, počítejte s tím, že po cestě na vás čeká poměrně hodně schodů a že chodník je místy docela úzký. Na výlet s kočárkem to úplně není.
Na straně proti zámku je také několik vyhlídek na vodopády, takže tu pořídíte spoustu pěkných fotek. Kdo si chce užít celkový pohled na vodopády, ten si přijde na své právě na promenádě. Kde, jak se asi dá čekat, je docela dost rušno.
Strávit pár chvil s výhledem na Rýnské vodopády a třeba s kávou v ruce je fajn, ale ten největší zážitek vám dopřejí vyhlídkové plošiny pod zámkem. A tak, když jsem si to všechno na městském břehu prohlédl, vrátil jsem se k zámku, v pokladně u parkoviště koupil lístek a vydal se dolů.
Mimochodem, u pokladny se tvoří fronty, ale mnoho lidí zde stojí zbytečně. Dolů k plošinám jezdí výtah, případně se tam dostanete i pěšky, každopádně dole u výtahu je automat a tam si můžete vstupenku koupit také. Fronty zde nebyly žádné. Jinak možná si říkáte, že jezdit výtahem je pro turistu otrava, ale výtah je prosklený a také nabízí pěkný výhled na celou tu scenérii.
Ať už s lístkem z poklady, nebo z automatu, následně projdete přes turniket a pak na vás čeká několik vyhlídek. Člověk se postupně dostane až do těsné blízkosti valící se masy vody, která budí respekt. Základní vstup je 5 švýcarských franků a za tuhle cenu to určitě stojí.
Abyste se dostali na ty nejbližší vyhlídkové balkóny, musíte ještě prolézt menší tunel vytesaný do skály, což zážitku ještě trochu přidá. Když ale projdete tunel, přijde vystřízlivění, protože všude stojí lidé s mobily, vzájemně se fotí, případně si fotí vodu. Na místa s nejlepším výhledem bude velmi pravděpodobně nutné si počkat. Ale znáte to, kdo si počká...
Původně jsem návštěvu Rýnských vodopádů plánoval jako malou zastávku na delším přejezdu, ale nakonec jsem tu zůstal skoro tři hodiny. Než dojdete na druhou stranu a zpět, tak to chvíli trvá. Než se dostatečně vynadíváte na vodopády z placených plošin, také to nějaký čas zabere. V rámci výletu můžete také navštívit zámek, svézt se lodí nebo navštívit skálu uprostřed vodopádů, kam vás také doveze loď. Ve finále není nejmenší problém tady zůstat celé odpoledne. A možná, pokud se tu zdržíte, se vyplatí ještě počkat do večera, protože občas jsou vodopády nasvícené, což musí být fakt pěkné.
Za vstup na vyhlídkové plošiny pod zámkem Laufen se platí. Není to žádná horentní suma a za možnost dostat se téměř na dosah ruky k té obří mase vody to určitě stojí. Když půjdete od parkoviště, podvědomě půjdete s davem k hlavní kase, kde budete stát frontu. Zbytečně. Vstupenka se dá koupit online, ale také se dá koupit jednoduše v automatu. Ten najdete u výtahu pod zámkem. Protože naprostá většina návštěvníků stojí nahoře u kasy, dole fronta nebývá. A tak lístek dostanete bez čekání a můžete vyrazit na vyhlídky.
Na večerní svícení jsem ale nakonec nečekal, protože jsem potřeboval ještě dojet do kempu u francouzského města Colmar. Z Rýnské soutěsky to znamenalo ujet 340 km a podle map nějakých 4,5 hodiny. Jenže ráno jsme si ještě dal procházku u Rýnské soutěsky, u vodopádů jsem se zasekl také na poměrně dlouhou dobu a najednou, jako už poněkolikáté, jsem to měl s dojezdem do kempu před zavíračkou recepce tak akorát.
Nastalo proto obvyklé plánování a kalkulování kolem dobíjení. Explorer jsem nabíjel během oběda ještě před Curychem. Tam jsem ho nabil do 100 %, protože jsem si chtěl v klidu uvařit hotovku z plechovky, koupit si nějakou zmrzlinu a tak podobně. Auto se dobíjí díky výkonu až 185 kW poměrně rychle. Za nějakých 30 minut tam bylo 100 procent, takže jsem ho pak přeparkoval mimo nabíječku a ještě něco tak různě řešil. Každopádně s dojezdem odsud do kempu to bylo tak akorát. Bylo nutné rozhodnout, zda zvolním a dojedu bez nabíjení, nebo zda udělám ještě jednu zastávku na nabíjení.
Zvolil jsem první možnost a to se mi stalo osudné. Kousek za švýcarsko-německými hranicemi jsem ve stoupání kvůli spotřebě jel relativně pomalu, čímž jsem si před sebou udělal větší mezeru a za mnou vznikla menší kolona. A když jsem tedy dojížděl k jednomu kruháku, kde číhali němečtí celníci, měli spoooooustu času si z dálky naložený Explorer prohlédnout a rozmyslet si, jestli bude kontrola, nebo ne. Nechtělo se jim, ale nakonec mne zastavili. Vznikla z toho peripetie s pepřákem a potenciální značná pokuta.
Kontrola od celníků zabrala další dobrou hodinu, takže jsem nakonec stejně musel do kempu volat, že přijedu pozdě. To nebyl problém, ve schránce u recepce byla obálka s kódem pro vjezd, mimo sezonu jsem si mohl vybrat místo na stanování úplně kdekoliv.
Musím přiznat, že do Francie jsem nepřijel v dobrém rozpoložení. Jednak kvůli celní kontrole, jednak kvůli dobíjení u zavřeného nákupáku, kde nepříjemně opruzovalo několik mladistvých, přičemž pepřák mi zabavili asi hodinu před tím celníci. Ale i takové věci k cestování patří. Pěkné klidné prostředí kempu kousek od Colmaru spolu s vínem bylo ideálním balzámem na moje nervy. Beztak jsem v kombinaci s únavou z pětihodinové cesty rychle usnul a další den už přinesl zase hezčí zážitky.
Zdroj: autorský text
Vstupné na zámek Laufen s historickou expozicí, panoramatickou stezkou a přístupem na vyhlídkové plošiny:
Tenhle trip navazuje na odhalení elektrického Exploreru, v rámci kterého cestovatelka Lexie objela se stejně modrým exemplářem celý svět. A stejně tak navazuje na jednu v našich končinách zcela zapomenutou cestu, kterou zhruba před sto lety podnikla s Fordem T Aloha Wanderwell. I ta jela kolem světa a samozřejmě to bylo daleko větší a delší dobrodružství. My bohužel tolik času nemáme, takže jsme se vypravili hledat místa podobná těm světovým, která jsou v Evropě. Celý trip měl skoro 6500 km a kromě „Afriky“ jsme našli také třeba sochu Svobody, duny, za které by se nemusela stydět ani Sahara, našli jsem i kousek Číny, Japonska nebo Vietnamu a úchvatný byl třeba také švýcarský Grand Canyon. Bylo toho fakt hodně. Téměř celou cestu jsme navíc kempovali a vařili si z konzerv. Bylo to super! Všechny články z této cesty se budou postupně objevovat na stránce, kam se dostanete kliknutím na tlačítko „další články“.
