Kliknutím na špendlík se dostanete do článku o daném místě. Pokud vás špendlík vrátí zpět do tohoto článku, o dané lokalitě se píše v tomto článku.
Na konci loňského roku jsme se rozhodli, že po mnoha letech zase vyrazíme do velkých hor. Já jsem si chtěl po opravdu dlouhé době zase trochu zalyžovat a zároveň jsme chtěli strávit Vánoce v klidu. Což prostě jaksi automaticky znamená, že musíte odjet někam pryč z toho předvánočního blázince. OK, rozhodnutí bychom měli, teď jen vybrat, kam na takovou zimní dovolenou vyrazit.
Obecně mám rád méně známé lokality, kam moc lidí nejezdí. Takže z potenciálních kandidátů vypadla střediska typu Livigno, Kitzbühel nebo Kaprun a tak podobně. Chvíli jsem koketoval s nápadem jet do Slovinska, ale trochu jsem se bál, aby tam před Vánocemi bylo dost sněhu. Nakonec jsem si vzpomněl na článek o oficiálně nejlepším evropském středisku, které se jmenuje Bardonecchia. Prý je tam 100 km sjezdovek a super ceny. Když jsem pak koukal, co je v okolí, objevila se řada dalších středisek a všude denní lyžování vychází na zhruba 1000 Kč. Pravda, není to blízko, ale někdy se vyplatí popojet někam dál. Cílem téhle zimní dovolené tedy nakonec bylo Sestriere a okolí. Můžeme vyrazit.
Zimní dovolené jsou takové řekněme prostorově náročnější. Musí se brát lyže, teplé oblečení, lyžáky... U dítěte ještě nechybí kočár, boby, fusaky a tak podobně. Na cestu jsme proto potřebovali nějaké větší auto, samozřejmě se střešním boxem, ideálně čtyřkolku a nejlépe s dieselem, protože na zimní elektrické dobrodružství s malým dítětem na palubě zatím odvahu nemám. Nakonec nám v redakci přistálo Audi Q5 Sportback 2.0 TDI quattro. Na takovou zimní cestu je to úplný ideál.
Model Q5 i sportovněji střižený Sportback (s tím jsme jeli my) před časem prodělal generační obměnu. Nová generace přijela na trh minulý rok. V pořadí to už je třetí vydání tohoto SUV a i když na pohled auto nevypadá o moc jinak než generace předchozí, stojí na nové platformě, která měla přinést více komfortu a větší efektivitu. V našem případě dvoulitrového dieselu to znamená malou elektrickou pomoc v podobě elektromotoru v převodovce. Full-hybrid to ale tak docela není, přestože už Q5 při velmi nízkých rychlostech umí jet bez spalovacího motoru. Výkon motoru je 204 koní, oficiální udávaná spotřeba 5,9 l/100 km, maximálka 226 km/h a do nádrže se vejde 65 litrů. Novinářské auto navíc dostalo vzduchový podvozek a několik dalších příplatků v čele s perfektními adaptivními dálkovými světly.
Vzhledem k tomu, že jsme nechtěli moc řešit nějaké větší nákupy (což by znamenalo nutnost vyjet z hor), vezli jsme spoustu věcí s sebou. Hodně místa zabraly třeba plíny. Objem zavazadelníku u Q5 Sportback je 515 litrů, takže kdyby tam bylo přece jen o něco více prostoru, nikdo by se nezlobil. Jako obvykle tak bylo auto narvané, co to šlo, přestože jsme jeli jen ve třech.
Před odjezdem jsem řešil ještě drobný detail v podobě až příliš krásného čalounění Audi. Bylo úplně jasné, že malé dítě natahá do interiéru hodně špíny, a protože jelo ještě v sedačce otočené proti směru jízdy, hodně té špíny předá na opěradlo. Vyřešila to podložka pod autosedačku, kterou koupíte všude možně. Je to velmi praktická věc za pár stovek, která po dvou týdnech opravdu dokázala tu krásnou alcantaru ubránit před činností našeho prcka. Zakryje opěradlo i sedák, takže jsem z toho pak vysypal drobné kamínky a sedadlo zůstalo celkem čisté.
Balení bylo poněkud komplikované, ale nakonec se to tam všechno vešlo. V kontextu střešního boxu se hodí připomenout, že věci by v něm správně měly být přivázané. Naprostá většina lidí to nedělá.
Pokud budeme brát tuhle cestu jako tip pro vás na zimní dovolenou, tak hlavní nevýhodou je vzdálenost. Kdykoliv jsem vyprávěl, kde jsme byli, vždycky dotyčný namítl, že je to na lyže prostě moc daleko. A je to samozřejmě pravda. Z tripu k 125. výročí automobilky Fiat vím, že do Turína se na jeden zátah dojet dá, i když je to náročnější cesta. Jenže v případě středisek kolem Sestriere jsou to ještě skoro další dvě hodiny navíc. V ideálním případě strávíte na dálnicích 12 hodin. S přestávkami a případnými kolonami to klidně můžete jet hodin patnáct.
Z Prahy se jede klasickou cestou na Mnichov, Memmingen, Lindau a přes San Bernardino dolů k jezeru Como, na Milán a Turín. Alternativou je cesta přes Brenner, kde se člověk vyhne švýcarské známce, jenže zase zaplatí více za italské dálnice a hlavně v Brenneru hrozí kolony kvůli rekonstrukci mostu Lueg. Jeli jsme tedy přes Švýcarsko s tím, že jsme cestu rozdělili na dvě části. Spali jsme v okolí města Lindau, což je téměř přesně polovina trasy.
Po cestě tam jsme našli apartmán za městečkem Bildstein za pěkných 80 eur na noc rezervovaný přes Booking. Parkování přímo u dveří, rychlá akce. Mimochodem, i tady by se dalo lyžovat. Nedaleko je malinké středisko Alberschwende - Brüggelekopf a trochu větší Bödele. My jsme ale druhý den ráno pokračovali dál.
Ráno jsme sjeli z kopečků zpět k dálnici a v Dornbirnu ještě dotankovali plnou za příznivou cenu. Byla to nakonec poněkud delší zastávka, protože dcerku přemohla ranní nevolnost (nebo úvodní zatáčky) a ještě byla nutná trocha čištění a převlékání. Pak už šlo všechno jak po drátkách. Na tuhle naftu jsme pak jezdili ještě několik dnů po příjezdu k Sestriere. Diesel je prostě na podobně dlouhé trasy nepřekonatelný.
Dlouhé cestování s moderními auty je super. Pokud je ve výbavě asistované řízení, řidič zvládne odřídit asi tak dvakrát více. Nemusíte se totiž řízení věnovat úplně na sto procent, protože víte, že auto sleduje provoz také a případnou vaši chybu umí napravit. Q5 tyhle systémy také má, což prozrazuje hned několik senzorů v masce chladiče (z laického pohledu to vypadá jak policejní výbava). Spotřeba s rakví na střeše se ustálila na osmi litrech, přičemž přes Německo jsme jeli kolem 140 km/h a později v Itálii také, protože jsme splynuli s tamním živelným provozem.
Navečer jsme dorazili do apartmánu v miniaturním městečku Champlas du Col pár minut od Sestriere. Místo jsem vybral kvůli dobré poloze vzhledem k lyžařským areálům, ale také proto, že jsem chtěl být na Vánoce někde, kde bude klid. To se tady splnilo stoprocentně. Champlas du Col je opravdu dokonalý zapadákov, kde není vůbec nic. Jen pár domů, několik stísněných uliček, jedna restaurace a výhled do údolí a na vysoké hory. Hlavní naší atrakcí bylo dětské hřiště, kam jsme chodili také bobovat, když napadl sníh.
Champlas du Col je miniaturní horská osada. Leží na jižním svahu hory Monte Fraiteve, což je přesně ten důvod, proč tu je méně sněhu. Z apartmánu, kolem kterého byly holé louky, jsme se dívali dolů do zasněženého údolí. Osada leží ve výšce 1750 m n. m. a do vzniku Sestriere byla samostatnou vesnicí.
Dnes spadá právě pod Sestriere. Na rozdíl od Sestriere, kde před vznikem střediska pod taktovkou šéfa Fiatu Giovanni Agnelliho nebylo nic, tady najdete řadu historických domů, mnoho z nich slouží jako rekreační ubytování. V zimě je to ideální klidné místo v těsné blízkosti lyžařských středisek, v létě je to dobrá výchozí lokalita pro pěší túry. Zajímavostí je, že svah se pomalu sesouvá. Ročně se posune o pět až deset milimetrů. O vesnici se tak někdy mluví jako o „pohyblivé“.
Přestože hlavním důvodem téhle cesty bylo středisko Bardonecchia, kvůli snaze navštívit více středisek jsme se nakonec ubytovali právě u Sestriere. Kromě tohoto vyhlášeného střediska je zde několik dalších lyžařských areálů, většinou vzájemně propojených do tzv. Vialattea (mléčná dráha). Jezdit lze lanovkami z jednoho střediska do druhého a stačí k tomu jeden skipas. Ten jsem koupil on-line, vyzvednout si ho pak můžete v automatu. Pokud byste sem třeba chtěli jezdit častěji, lze zřídit skicard, což je taková kreditka s vaší fotkou, kam si budete podle potřeby nahrávat různé skipasy. Pozor, i běžný papírový skipas by správně měl být podepsán, protože provozovatelé pochopitelně nechtějí, aby si ho lidé vzájemně předávali. Ceny při nákupu on-line a při nákupu na kase jsou prakticky stejné. Na rozdíl třeba od Špindlu.
Jako první jsem vyrazil do Sestriere, protože bylo nejblíže a protože má největší zvuk. Lidí bylo minimum, ale dost sjezdovek tu nejelo. Tohle byl obecný „problém“ předvánočního tripu. Místní mi říkali, že důvodem je nedostatek sněhu a částečně to byla určitě pravda, ale svou roli jistě hrál i nedostatek lidí. Byly dny, kdy jsem v menších areálech jezdil skoro sám. Nicméně v Sestriere bylo docela rušno. Více o tomto areálu si můžete přečíst v samostatném článku:
Další dva dny po Sestriere jsem jezdil v menších areálech Sansicario a Cesana-Claviere. Za běžného provozu se tam dá přejet na lyžích, ale během našeho pobytu to možné nebylo. Vždy ale stačilo popojet deset-dvacet minut. Všechno to je blízko u sebe.
Sansicario i Claviere byl balzám. Tohle byla místa, kde jsem jezdil prakticky sám. Přitom sjezdovky tu jsou fakt pěkné. V Sansicariu se dokonce v roce 2006 jel olympijský sjezd žen a mají tu skvělou červenou olympijskou sjezdovku. Claviere je naproti tomu ještě o něco klidnější, sjezdovky tu jsou celkem nenáročné, ale také pěkné. Návštěvu Claviere si můžete zpestřit jedním skrytým muzeem lyží a já jsem si to okořenil tím, že jsem ve spěchu zaparkoval přímo na sjezdovce a v první chvíli se zdálo, že ani quattro našeho Audi mi nepomůže. Řetězy jsem jaksi po ruce neměl. Majitel místní půjčovny hrozil policií, nicméně elektronika dnešních aut dělá divy. Ve finále stačilo zvolit správné nastavení kontroly trakce a ve správnou chvíli přidat dostatek plynu. Q5 se nakonec vyhrabala zpět. Takže test pohonu všech kol bychom měli vyřízený.
Více o střediscích Claviere a Sansicario (+vedlejší Sauze d´Oulx, kde jsem ale lyžoval velmi málo) najdete v samostatných článcích níže:
Během pobytu jsme po místních okreskách podnikli mnoho cest. Dopoledne kvůli bobování, protože v Champlas du Col první týden nebyl sníh, odpoledne kvůli lyžování. Pokud sem pojedete, počítejte s tím, že místní řidiči jsou opravdu závodníci. Osobně mám italský provoz rád, ale je fakt, že abych místním stačil a netvořila se za mnou kolona, musel jsem se trochu snažit a hlavně jsem musel jet sám. Kdybych tenhle italský styl praktikoval s manželkou a děckem na palubě, za tři zatáčky zastavujeme, protože obě dámy budou zvracet. Je dobré proto sledovat zpětná zrcátka, protože někteří to nevydrží a jsou schopní vás předjíždět celkem natěsno. A samozřejmě platí, že rychlostní omezení je jen doporučení. Když jsem v tunelech z Cesany do Claviere jel podle předpisů, okamžitě za mnou byla čtyři další auta.
Z Claviere je to pak už co by kamenem dohodil do Francie, kam jsem jeden den vyrazil lyžovat do Montgenèvre. Bylo to nejhezčí lyžování z celého pobytu. Kdybych sem jel podruhé, asi se ubytuji v Claviere a koupím skipas kombinující areály Cesana-Claviere a Montgenèvre. Claviere je totiž klidné městečko a s Montgenèvre je lanovkami a sjezdovkami propojené. Více o Montgenèvre si můžete přečíst v samostatném článku:
Pobyt jsme si rozdělili na dvě části. První týden byl celý o lyžování, druhý byl vánoční. Na závěr lyžařského týdne přišla konečně Bardonecchia coby oficiálně nejlepší evropské středisko. Z Cesany je to sem asi 40 minut a mezi oběma městy jezdí skibus, který je zdarma. Bohužel se začalo kazit počasí. Nebo teda „kazit“... V neděli byla poslední možnost lyžovat bez toho, aby něco padalo. Pak začalo sněžit a sněžilo v kuse až do pátku, kdy jsme odjížděli. Byly z toho pohádkové Vánoce, ale lyžování v Bardonecchii už co do počasí za moc nestálo. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo, chvíli byla mlha. Jen snad na hodinu se to zvedlo. Ale pořád lepší, než jezdit ve vánici.
Bardonecchia je každopádně zajímavé místo. Více si o něm můžete přečíst v samostatném článku níže:
Ubytování jsme řešili tradičně přes Booking, pak jsme ho prodloužili už napřímo po dohodě s majitelkou (ale o moc výhodnější to tedy nebylo). Při nákupu skipasu na Vialattea jsem se ale kamsi zaregistroval a na mail mi teď občas přijde nějaká lokální nabídka. A jedna z nich byla na web happy.rentals. Zatím s ním žádné zkušenosti nemám, ale ceny tam jsou velmi zajímavé. I třeba teď v únoru se tam dají najít apartmány klidně přímo v Sestriere za méně než 100 euro na noc. Booking je obecně dražší.
Po týdnu lyžování jsem získal pocit, že mi asi brzy upadnou nohy. Na lyže jsem ještě chtěl nějaký den přes Vánoce zajít, ale předpověď se naplnila a na horách fakt sněžilo celé dny v kuse velmi poctivě. Viditelnost byla mizerná, takže jsme se spokojili s bobováním a dováděním v čerstvém sněhu.
V kontextu opravdu zimního počasí jedna drobná připomínka. V Itálii často narazíte na cedule nebo nápisy „pneumatici invernali o catene a bordo“. V překladu to znamená něco jako „zimní pneumatiky, nebo řetězy v autě“. Silničáři zde jezdili od prvních vloček, takže silnice nahoru do Sestriere byla pořád alespoň protažená, přesto jsem se až divil, kolik uvíznutých aut jsme potkali. Přitom tady není úplně extrémní stoupání a i bez 4x4 se to dá zvládnout. Dotyční museli mít buď nějaké blbé pneumatiky, nebo rovnou letňáky. Určitě to není dobré podceňovat. Oficiálně za zablokování silnice hrozí i pokuty. My jsme byli v pohodě a díky čtyřkolce i bez řetězů zvládli prudší stoupání v Champlas du Col na hlavní. Ale jiní měli mnoho starostí. Osobně si myslím, že u předokolky je samozřejmostí vzít si do hor řetězy právě kvůli tomu, že se člověk může dostat do potíží někde u apartmánů, ale tady to evidentně samozřejmost nebyla. Případně jsme viděli místo řetězů jakési umělohmotné pásky, které auto postupně trousilo za sebou.
Vánoce v Itálii jsou peklo. Jestliže v Česku máte starosti o kila navíc kvůli cukroví, tak v Itálii na vás čeká celá armáda pastí a bohatě vám stačí malá sámoška. Třeba panettone tu mají na mnoho různých způsobů (hlavně tmavé s hořkou čokoládou bylo vynikající), ale to nejlepší nabízí vážené zboží. I kdyby se člověk měl domlouvat rukama/nohama, určitě se nebojte a vyzkoušejte všechno. V malé sámošce v Cesana Torinese měli vážené cannoli a řadu dalších cukrovinek, skvělé šunky, sýry nebo plněné papriky (bagna cauda). To vám bylo tak dobré! Jen tedy co nákup, to dva a půl tisíce z účtu. Ale když byly ty Vánoce...
Po necelých dvou týdnech jsme zase museli všechno sbalit a vrátit se stejnou cestou zpět do Česka. Byla to krásná zimní cesta a skvělé Vánoce. Strávit svátky v zahraničí velmi doporučuji. Blízcí příbuzní se na vás možná budou mračit, ale upřímně. Vždyť často jsou ty vánoční návštěvy z povinnosti a navštívit se můžete i kdykoliv jindy. Jen to bude více v klidu a ostatní nebudou tak nervózní. Nejlepší je všechno nechat doma a odjet pryč.
Po cestě zpět jsme vyzkoušeli apartmán ve městečku Kehlegg u Dornbirnu. Jestli hledáte tip na přespání, tak tady to bylo přímo skvělé. Nový komplex apartmánů, všechno v prvotřídní kvalitě, moderní, ale útulné. A cena za noc 109 euro. Pro úplnost, ubytování se jmenovalo Alpen Krone by Maier.
Zbytek už byla klasická cesta přes Německo, Mnichov, Rozvadov... Jak to všichni známe. Celkem jsme ujeli zhruba tři tisíce kilometrů s průměrnou spotřebou 8,4 l/100 km.
Závěr je jasný. Ano, výborně si zalyžujete i jinde a nemusíte jezdit kvůli tomu tisíc kilometrů, ale já bych řekl, že se ta daleká cesta vyplatila. Je tu klid, ceny jsou opravdu příznivé a sjezdovky jsou krásně rozmanité. Pokud to vyjde, chci se sem vrátit v létě. Na některé místní hory se totiž dá vyjet i autem a to musí být také zajímavý zážitek.
Zdroj: autorský text
