5000 km do Španělska a zpět s elektromobilem, který nemusí k nabíječkám. Nerozvedli jsme se

Jaké auto si vzít na 5000 kilometrů dlouhou cestu s manželkou a dvěma malými dětmi do Španělska? My jsme kvůli úplnému zatmění Slunce vyrazili rodinným SUV Leapmotor C10 Hybrid EV – elektromobilem, který si na dlouhých trasách umí vyrábět elektřinu benzinovým generátorem. Během sedmi dní jsme s ním projeli Německo, Francii, Španělsko i Andorru a zjišťovali, jestli může fungovat jako jediné rodinné auto i na opravdu dlouhé cestě.

Na podobnou cestu by si drtivá většina lidí vybrala letadlo. A když už se mořit za volantem, tak nejspíš v nějakém dieselovém kombíku. Bylo by to jednodušší. Jenže my jsme tak trochu punkeři a mě navíc baví zkoušet nové věci a technologie. S kolegou Honzou Říhou jsme už před několika lety dokázali během 24 hodin projet elektromobilem 15 evropských zemí. Elektromobilem jsme vyrazili i na fotbal do Albánie v době, kdy tam byly rychlonabíječky maximálně předmětem kavárenských debat. Takže rodinný roadtrip do Španělska byl další výzvou.

Tentokrát jsme navíc nejeli čistokrevným elektromobilem. Leapmotor C10 Hybrid EV, jak už jeho označení napovídá, je takovým hybridem mezi hybridem a elektromobilem. K pohonu využívá pouze elektřinu. Jenže ji nemusí brát jen z baterie – v případě potřeby ji vyrábí také benzinový generátor.

Primárně auto funguje jako čistý elektromobil. Baterie s kapacitou 28,4 kWh má podle výrobce vystačit na 145 kilometrů v kombinovaném provozu včetně dálnic, ve městě dokonce na 191 kilometrů. Rodině, která může doma přes noc nabíjet, by to na běžné každodenní ježdění mělo bohatě stačit a spalovací motor může většinu času odpočívat.

Na dlouhé cestě ale přichází na řadu benzinový generátor. Kombinace nabité baterie a plné nádrže má vystačit až na 974 kilometrů bez nutnosti nabíjet nebo tankovat. A právě tuhle extrémní situaci jsme chtěli během 5000 kilometrů do Španělska a zpět vyzkoušet v praxi.

Přiznám se, že ještě před cestou jsem si myslel, že Leapmotor C10 Hybrid EV funguje jako plug-in hybrid. Což znamená, že s ním člověk může jet bez omezení na plný plyn, dokud mu nedojde benzin. Z této představy mě ale rychle vyvedli zástupci importéra značky Leapmotor při předání auta. „Zapomeňte, že pojedete po německých dálnicích maximálkou 170 km/h,“ dozvěděl jsem se. Benzinový čtyřválec má totiž maximální výkon 50 kW, takže by nedokázal při takovém jízdním stylu doplňovat elektřinu do baterie, která by se rychle vybila. „Takže byste musel buď k nabíječce, nebo by se mohlo stát, že auto ztratí drtivou většinu výkonu, pojede třeba osmdesátkou a vrhne veškeré síly na dobití baterie,“ strašili mě lidé z Leapmotoru.

Každopádně jsem dostal důrazné doporučení, že mám při dlouhých cestách po dálnicích úplně zapomenout na dva jízdní režimy, při nichž Leapmotor C10 Hybrid EV funguje bez spalovacího motoru. Takže jsme drtivou většinu času jezdili s vrčícím čtyřválcem o objemu 1,5 l. Ten je ale naštěstí tak tichý, že jsem musel často hledět na ukazatel otáček, abych vůbec poznal, že běží. Pouze v případech, že točil více než 3000 otáček za minutu, o něm bylo trochu slyšet. Ale opravdu minimálně.

První den cesty do Španělska jsme vyrazili odpoledne směrem po D5 na Rozvadov, a pak dále po německé A6 na Heilbronn. A první šok přišel kousek před hranicemi, když jsem zjistil, že jsem doma zapomněl kartu od auta i s nabíjecím čipem. U většiny aut by to znamenalo otočku a tříhodinovou cestu zpět. Sice existují i jiné vozy, které zůstanou nastartované, když klíček nebo karta z jejich interiéru zmizí (stalo se nám to už několikrát, když jsme si mezi sebou v redakci předávali testovací auta a původní řidič zapomněl předat klíče tomu novému), ale když vypnete jejich motor, už je nenastartujete. Naštěstí jsem si kompletní ovládání „našeho“ leapmotoru před jízdou nahrál i do aplikace na mobilní telefon, takže se vlastně nic strašného nestalo. Jen jsem musel ve zbytku cesty hlídat, aby se mi telefon nevybil.

S plnou baterií jsem si v Německu na dálnici vyzkoušel i jízdu maximální rychlostí 170 km/h, ale rychle jsem pochopil, že tudy cesta určitě nepovede. Kapacita baterie rychle klesala, takže jsem zvolnil na nějakých 140 km/h. To už pokles kapacity baterie nebyl tak výrazný a s nižšími hodnotami navíc zpomaloval. Přesto jsem při poklesu pod 30 procent raději sjel z dálnice a dali jsme si s dětmi koupací pauzu u Happurger Baggersee u Norimberka. Mimo dálnici se díky puštěnému generátoru baterie rychle dobíjela.

Ve zbytku cesty jsem maximální rychlost omezil na 130 km/h, takže jsme přibližně s 30 procenty baterie dojeli i do Sinsheimu, kde jsme přespali. Druhý den ráno jsme pokračovali po dálnicích A6 a A5 do Francie. Kapacita baterie klesla při rychlosti 130 km/h ve stoupání do pohoří Massif Central pod 20 procent, takže jsem se pro jistotu rozhodl u Dijonu nabít na nabíječce sítě Ionity. Díky rychlému dobíjení jsme během krátké pauzy na sváču doplnili akumulátor na hodnotu přes 80 procent a pokračovali stejným tempem dál. Jenže ukázalo se, že když má auto baterii hodně nabitou, tak spalovací motor točí nižší otáčky a kapacita baterie při ustálené jízdě po dálnici klesá. A klesat přestane až někde kolem těch 20 až 30 procent. Před pátou hodinou odpolední jsme dorazili do nádherné sopečné oblasti Puy de Dôme.

Na Puy de Dôme jsme se vyvezli ozubnicovým vlakem a dolů se vydali krásnou trasou vedoucí mezi sopkami. Výlet, který začal nádhernými výhledy, nám nakonec okořenila bouřka. Jak naše návštěva jedné z nejznámějších sopečných oblastí Francie dopadla, se dočtete v článku níže. 

K autu jsme došli až večer krátce před osmou a čekaly nás ještě dvě hodiny cesty ke krásnému hotelu Logis Hotel les Collines. Přestože na Puy de Dôme bylo relativně dost turistů, směrem k dálnici A-89 jsme jeli úplně liduprázdnou krajinou, kde večer nebyla otevřená jediná restaurace, jediný obchod. Vzali jsme tak zavděk večeří v bufetu na odpočívadle dálnice A-89, kde bylo proti jiným francouzským dálnicím na trase také úplně prázdno. Na hotel jsme se dostali po jízdě úzkými silničkami s blesky v zádech až po jedenácté hodině večerní. Jen jsme zalehli, spustila se prudká bouře. Za jeden a půl dne jsme ujeli se dvěma malými dětmi více než 1500 km.

Tím pádem už můžu napsat první vsuvku k hodnocení dálkové jízdy s Leapmotor C10 Hybrid EV. Jde totiž o jedno z nejpohodlnějších aut, které jsem kdy řídil. Tlumiče jsou nastavené jednoznačně na komfort, velká dvacetipalcová kola filtrovala ve spolupráci s nimi drtivou většinu nerovností. Interiér je perfektně odhlučněný. Díky výborně hrající audiosoustavě děti většinou v klidu poslouchaly pohádky a písničky a nestěžovaly si na dlouhé hodiny v autě. Úžasně pohodlné jsou i nadýchané koženkové sedačky s vyhříváním a vpředu i ventilací, ve kterých nebolela záda.

Ráno jsme si vychutnali snídani a užili bazén s výhledem do krásné přírody Francouzského středohoří. V jedenáct hodin jsme nasedli do auta a dvě a půl hodiny jeli k Atlantiku na Duna du Pyla, nejvyšší písečnou dunu Evropy. Užili jsme si nádherné výhledy, gymnastiku na písku a báječné koupání v osvěžujícím Atlantiku. Samostatný článek jsme tentokrát nepřipravili, před námi byl ale na stejném místě kolega Lukáš z redakce. Pokud vás nejvyšší písečná duna Evropy láká, podrobné informace o Duna du Pyla najdete v jeho samostatném článku.

Od Atlantiku do Španělska jsme pokračovali až pozdě odpoledne. Původně jsme plánovali, že den před zatměním Slunce dojedeme až na místo, odkud ho chceme pozorovat a uděláme něco jako generální zkoušku. Ukázalo se to ale jako naprosto nereálné. Při západu slunce jsme byli ještě na severu Španělska za San Sebastianem a podívanou nám zkazily mraky. Zas až tolik nás to ale nevyděsilo. Právě kvůli častému výskytu oblačnosti v této oblasti jsme chtěli úplné zatmění pozorovat více ve vnitrozemí.

Až pozdě večer jsme dojeli do hotýlku Vino y Camino v Nájeře, kde jsem jako zázrakem noc před zatměním pořídil ubytování za necelých sto eur. Rezervoval jsem ho jen týden před cestou. V tu dobu přitom všude okolo stálo ubytování pro čtyřčlennou rodinu minimálně 300 eur.

Ráno se mi v Nájeře podařilo po dvou nepodařených pokusech v optikách a jednom v supermarketu pořídit v turistické kanceláři čtvery brýle na pozorování zatmění. Úplně zdarma! Slíbili jsme si, že se do Nájery určitě ještě někdy vrátíme, protože jde o krásné městečko zasunuté mezi vysoké skály. A pak už jsme jeli na první lokaci, kterou jsme vyhodnotili jako vhodnou pro pozorování zatmění. Šlo o náhorní plošinu poblíž Palencie.

Ještě jednou jsem se stavil na nabíječce a nabil baterii skoro do plna, ale poznal jsem, že to nemá smysl. Auto v tu chvíli přestane naplno využívat benzinový motor a kapacita baterie postupně klesne někam ke 20 až 30 procentům, kde se při rychlostech mezi 120 a 130 km/h ustálí. Takže to byla poslední návštěva nabíječky na naší cestě. Ve zbytku času už jsem pouze tankoval benzin. Plná baterie se nám však hodila v noci. O tom ale až za chvíli.

Na náhorní plošině Pico de las Quebradas nad Palencií jsme si totiž našli ideální místo pro pozorování úplného zatmění Slunce. Na poli na jejím okraji, takže jsme trochu otestovali i terénní schopnosti našeho SUV. Ty nejsou nijak závratné, ale krátký výlet mimo asfalt bez větších výmolů zvládne. Pak už jsme sebe i všechny natáčecí přístroje připravili na večerní divadlo s názvem Úplné zatmění Slunce. To předčilo všechna naše očekávání. S Jančou a Elenkou jsme si naprosto jisti, že desítky hodin strávených v autě za ten zážitek stály. Dokonce i dvouletý Richard vypadal zaujatě a dlouho o černém slunci vyprávěl.

Jak vypadalo úplné zatmění Slunce, kvůli kterému jsme jeli přes půlku Evropy, se podrobně dočtete v článku níže:

Večer v Palencii se nám po zatmění podařilo sehnat skvělou pivnici s chutným jídlem. A hlavně jsme poté náš Leapmotor C10 Hybrid EV i naši rodinu podrobili další těžké zkoušce. V okolí nebyla šance sehnat žádné ubytování, takže jsem kousek od centra Palencie našel díky aplikaci pro campery bezplatné parkoviště pro karavany, kde jsme strávili noc. Děti v sedačkách na zadních sedadlech, my na sklopených sedadlech předních.

Leapmotor má sice do campervanu daleko, ale potěšil dvěma vychytávkami, které v běžných SUV nenajdete. Kempovací režim umožnil mít auto zapnuté bez rozsvícených světel. A v aktivovaném autě fungovala klimatizace, která se ve třiceti stupních vedra více než hodila. Díky plně nabité baterii jsme mohli klimatizovat celou noc a její kapacita klesla jen o 15 procent - z 80 na 65 %.

I přesto jsem se v půl šesté po třech a půl hodinách spánku probudil a věděl, že už neusnu. Ostatní jsem nechal spát a vyrazil směr Andorra, kde na nás čekal příjemný horský hotýlek Xalet Verdú s bazénem. Téměř se nám podařilo i s přestávkou ve vodáckém městečku La Seu d´Urgell, kde se jely olympijské soutěže na divoké vodě, dorazit do 14 hodin, tedy na check-in. Zbytek dne už jsme strávili mimo auto prací na počítači a relaxováním. U bazénu, na hotelovém pokoji nebo na večeři ve skvělé restauraci California Grill. Malebné městečko Arinsal je plné barů a restaurací.

Druhý den ráno jsme vyrazili na výlet k Tristainským jezírkům v Pyrenejích. Do údolí vysoko nad 2000 metrů nad mořem nás vyvezla lanovka. Po tříhodinové túře nádhernou horskou divočinou jsme se vrátili na parkoviště, protože nás tlačil čas. Nejdříve jsme dotankovali suverénně nejlevnější benzin celé cesty – litr stál 1,485 eura – a pak pokračovali dál k Port d’Envalira. Podrobnosti o výletu k Tristainským jezírkům i tip, kde v Andoře levně natankovat, najdete v článku níže.

Při zdolávání horského sedla Port d’Envalira s nadmořskou výškou 2408 metrů nám v baterii zbývalo jen nějakých 17 procent. Nepocítil jsem však žádný pokles výkonu. V následných nekonečných klesáních se mi podařilo díky rekuperaci a soustavné práci generátoru kapacitu baterie téměř naplnit – dostal jsem se až nad 90 procent. Taková zásoba energie přišla vhod, protože nás čekal další časový závod. Před námi bylo Carcassonne, jehož návštěvu jsme si pro dcerku zbožňující stejnojmennou deskovku připravili jako překvapení. Do města jsme se potřebovali dostat nejpozději do osmi večer.

Carcassonne pro nás bylo velkým zážitkem. A to už první večer, když jsme bydleli v „novém městě“. Kdo hledá typické francouzské městečko s úzkými uličkami, bagetériemi, kavárnami a pouličními umělci, bude nadšen. Je to Carcassonne, kde se nežije pro turisty, ale prostě se žije. Není tak okázalé ani přelidněné jako pevnost nad řekou, ale možná právě proto má také kouzlo – působí jako město, které se nesnaží být krásné, a přesto krásné je. Sehnal jsem ubytování se soukromou garáží, což vypadalo skvěle – ale jen do té doby, než jsem byl nucen do té garáže s centimetrovými rezervami zaparkovat. Ještě že má Leapmotor C10 Hybrid EV tolik kamer a asistenčních systémů.

Druhý den mi trvalo snad čtvrt hodiny, než jsem se z úzkých uliček centra vymotal. Jednou jsem totiž musel vycouvat a jet jinou cestou, jinak bych volil mezi odřením ráfku o obrubník chodníku nebo odřením zrcátka o parkující auto. Situací, kdy o (ne)poškození auta rozhodovaly centimetry bylo hned několik.

Před návštěvou středověkého Carcassonne jsme zaparkovali zdarma u řeky a k branám pevnosti došli asi čtvrt hodiny pěšky. Procházka středověkým Carcassonne včetně okruhu po jeho hradbách byla zážitkem pro celou rodinu. Už proto, že to město a jeho okolí skutečně vypadá jako na plánu deskovky, která nese jeho jméno. 

Jak se nám skutečné Carcassonne líbilo a co všechno v něm připomíná slavnou deskovou hru, se dočtete v článku níže.

Z Carcassonne jsme se vymotali až odpoledne a spěchali ke Středozemnímu moři. Od Andorry se táhl pás bouřek, které zuřily všude okolo, ale písčitá Plage des Chalets proslulá dřevěnými domky „na chůdách“ zůstala jako zázrakem ostrůvkem slunečního svitu. Moře je tu sice čisté, ale sklonem pobřeží připomíná Balaton. Ještě sto metrů od břehu jsem dosáhl. Snad i proto si to tady děti v teplých vlnkách báječně užily.

Ještě v sobotu navečer jsme tedy byli téměř 1600 km od domova. V neděli před jedenáctou večer jsme i s přespáním poblíž Lyonu otvírali naši bránu. Smekáme před dětmi, které zvládly 5000 km během sedmi dní bez větších scén. Smekám před manželkou, měl jsem trochu obavy, že tahle punková cesta nemusí našemu vztahu zrovna prospět. Přesto, že jsme v průměru ujeli 700 km za den a ráno i večer pracovali, vůbec jsme neměli pocit, že bychom celou cestu jen seděli v autě. Naopak máme spoustu zážitků na celý život. Určitě cesta tak dobře dopadla i díky pohodlí a útulnosti testovaného auta.

Po 5000 kilometrech už můžu udělat závěr. Leapmotor C10 Hybrid EV určitě není první volbou pro lidi, kteří jezdí na dlouhé cesty každý týden. Ukázal však, že v případě potřeby je schopen takovou štreku zvládnout a být tedy jediným autem v rodině, ač jde primárně o elektromobil. Naučil jsem se s ním jezdit tak, že bych za celých 5000 km nepotřeboval zastavit u nabíječky. A to jen s minimálním omezením cestovní rychlosti. Nutnost udržovat na dálnicích rozumné tempo mezi 120 a 130 km/h se příznivě podepsala i na spotřebě, která v našem případě činila 7,1 l benzinu na 100 km. Což je u velkého a dvě tuny těžkého SUV na širokých dvacetipalcových pneumatikách velmi příznivá hodnota.

No a na úplný závěr to nejdůležitější. Když jsem se rozhodl vzít na 5000 km dlouhou cestu do Španělska a zpět s celou rodinou elektromobil, byť s pomocí v podobě benzinového agregátu, a ještě manželce sdělil, že v něm budeme muset jednu noc spát, měl jsem trochu obavy, co to udělá s naším vztahem. Výsledek? Nerozvedli jsme se a mám pocit, že některé příhody z cesty možná náš vztah dokonce upevnily.

Zdroj: autorský text