36 kilometrů na běžkách v perfektní stopě. Okruh Dachstein Runde nám nabídl skvělé svezení

Přijměte naši osobní zkušenost jako pozvání do jednoho z nejznámějších středisek v Alpách, které by mělo být rájem pro všechny milovníky běžkování či bruslení na lyžích. Vzhledem k tomu, že šlo o naši první návštěvu i zkušenost, připojíme i několik postřehů, které vám třeba pomohou být lépe připraveni než my.

První, co je dobré zvážit, je lokace, kde budete ubytovaní. My udělali menší chybu v tom, že jsme byli ubytováni nedaleko města Gmünd, tedy více jak 100 kilometrů od Ramsau. Zprvu jsme to nepovažovali za takový problém, ale ten nastal až cestou, kdy jsme zcela nepřipraveni zjistili, že v tomto dálničním úseku se musí hradit mýtné 14,5 eur nad rámec ceny dálniční známky. Pro upřesnění doplňujeme, že na ubytování jsme jeli jinudy a mýtné brány jsme neplánovaně objeli.

Druhou věcí je platba zpoplatněného vstupu na tratě. Dopředu jsme se na lyžařských FB fórech dopídili, že platbu lze učinit v několika informačních centrech, nebo přímo na tratích. Tato informace nám stačila. Nakonec bylo vše trochu jinak. Za kliku informačního centra v obci Kulm jsme před desátou ranní brali marně, v sobotu otevírali až ve 13 hodin.

Riskli jsme to tedy s tím, že zaplatíme nějak až přímo na trati. Na parkovišti u lyžařského stadionu pod skokanskými můstky vyndáváme lyže a tentokrát se rozdělujeme, jedeme si každý dle svých fyzických možností. Máme jen daný přibližný čas, kdy se chceme sejít na oběd. Fotr Plevouš má v plánu si dát pořádně do těla a tak si vybral celý okruh Dachstein Runde, který si rozdělil na dvě části, aby stíhal zastávku na oběd. Jaká tedy byla lyžovačka podle fotra?

Bez zaplaceného vstupného se tedy vydávám na trať a v hlavě mi šrotuje, jak se při případné kontrole domluvím, abych nemusel platit pokutu. Již na stadionu si všímám, že na velké informační ceduli vedle podrobné mapky celé oblasti je QR kód pro zaplacení. Načítám ho a pátrám, kde zaplatit, ale po chvilce to vzdávám, nevím přesně na co kliknout a hlavně mrzne jako blázen. Cestou od dálnice nám teploměr ukazoval -14 °C a nahoře v 1150 m n. m. to bylo kolem -8 °C. Teplota na běžkování tedy takřka ideální, do toho čerstvě najetá stopa, jasná obloha a všude kolem do kola vysoké hřebeny skalnatých hor, co více si přát .

Ze stadionu se vydávám „načerno“ severozápadně souběžně se silnicí do mírného kopce až na úroveň restaurace Ederhof, za kterou v dáli vidíme samotný Hoher Dachstein (2995 m n. m.). Od restaurace stáčím mírně vlevo a následně podjíždím silnici, která vede k dědince Vorberg. Zde se stopy rozdělují na více stran a tak přichází trocha tápání, kam se vydat. Nakonec se i díky kvalitnímu zakreslení zimních tras v aplikaci mapy.cz vydávám krátkým, ale svižným sjezdem jižním směrem a za zády nechávám hlavní dominantu údolí, skalní masiv Dachsteinu.

Krátkým stoupáčkem se přes silnici dostávám do okrajové části Vorbergu a přede mnou se začíná otevírat údolí Schladmingu, za nímž se tyčí skalnatý pás včetně lyžařského střediska Obertauern a vrcholků tyčícími se do výšky přes 2500 m n. m. V této části si začínám všímat, že jsou zde místa, kde díky sluníčku sněhu dosti ubývá a rolbař si musel pomoci s jeho doplněním z okolí stopy. Tráva kouká jenom na několika místech kolem mezí, kam se opírá sluníčko, stopa je jinak stále luxusní s dostatečnou sněhovou rezervou.

Přede mnou je další kratší sjezd, kterým se dostávám na delší rovinku vedoucí k restauraci Stockerwirt. Celá pasáž je obklopená lesem a je zde krásné ticho, které jen nakrátko přeruší rolničky na koňském spřežení táhnoucí saně s turisty od zmíněné restaurace. Připadám si skoro jako v pohádce o Popelce. Sněhu je tu dostatek a máza i do ostřejších kopečků ve stopě pěkně drží. Suprové svezení, které jsem doposud nikde jinde nezažil.

Vracím se k restauraci, kde je stopa přerušená silnicí a všímám si zde staršího pána, který kontroluje „vstupenky“ do stopy. Již s předstihem se k němu hlásím a anglicky žádám o „one ticket“. Odkazuje mě k nějakému automatu, tak se mu snažím rukama/nohama vysvětlit, že mu vážně nerozumím a ukazuji mu, ať jde prosím se mnou. Chápe a celkem ochotně mi jde pomoci se zakoupením celodenní vstupenky. V tuto chvíli jsem vděčný za to, že jsem před nedávnem zprovoznil platby mobilem a nakonec svoji třetí platbu v životě zdárně dokončuji, papírová hotovost by mi byla k prdu, automat papal jen mince. Slušně mu poděkuji a s papírkem v hodnotě 20 eur pokračuji v suprové lyžovačce.

Od silnice je to poněkud více do kopce, ale na vršku je mi odměnou pěkný výhled do kraje. O kousek dále míjím restauraci Frienerstuben a po překonání silnice následuje krátký sjezd s rovinkou, která vede přímo k hlavní silnici spojující Schladming a Kulm. Právě zde jsme na menším parkovišti ráno cestou autem přizastavili pro pár fotek na památku a říkal jsem si, jestli tudy za nějakou hodinku nepojedu. Kousek za přechodem trať Dachstein Runde odbočuje vpravo na jeden menší okruh po loukách, odkud je moc pěkný a daleký výhled do východní části údolí, která se táhne od Schladmingu až někam za Gröbming.

Na dalším rozcestí mě stopa vede rovně na východ, abych se za chvilku vrátil zpět a začal se stáčet kolem městečka Kulm zpět k parkovišti, kde mi aplikace ukazuje 19 kilometrů ve stopě. Je krátce po 13. hodině a společně vyrážíme na oběd do nedalekého stylového dřevěného srubu. Dáváme tradiční gulášovou polévku a k pivu jako desert na dřevěném prkénku podávanou podélnou placku na způsob pizzy. Výborná mňamka, která nás nastartovala na odpolední výkon.

Venku se před blížící se frontou poněkud zatáhlo, ale stále je zhruba 5 °C pod nulou a my se opět rozdělujeme. Někdo se jde již jenom projít po okolí a Plevouš vyráží dojet zbytek Dachstein Runde. Od stadionu jedu tedy již známou cestou kolem hlavní silnice mírně do kopce až za podjezd silnice, kde jsem ráno trochu tápal, kudy kam. Na rozcestí se dávám doprava a mířím ke zdejšímu sjezdovému areálu s vrcholem Galsterberg (1495 m n. m.). Přecházím silnici a stojím pod sjezdovkou, vpravo mi padl do oka velký kemp plný karavanů a obytných přívěsů, říkám si, jak by bylo úžasné bydlet hned u lyžařské stopy.

Pokračuji stále rovně až ke konci údolí, kde podél silnice teče říčka Schildlehenbach a já stáčím obloukem zpět. Stopa kopíruje silnici, za kterou si v jedné části všímáme dvou obrovských barevných hlav a třetí na mě dokonce čekala o kousek dále přímo u stopy. Zajímavé betonové dílo! Trať pokračuje kolem silnice několika obloučky, takový svižný cikcak nahoru a dolů a pomalu se dostávám ke kempu.

Míjím sjezdovku, loukou stoupám do podjezdu silnice a rychlým sjezdem se dostávám zpět na stadion v Ramsau. Od parkoviště pokračuji stále v okruhu Dachstein Runde, tentokrát zpět na okraj obce Kulm, kde přejíždím silnici a na rozcestí lehce stáčím severovýchodně. V první části okruhu vede trať dokonce přímo fotbalovým stadionem a za ním stáčí lehce vpravo a následuje sjezd kolem lesa přímo k silnici, kde se v nejužším místě stáčí ostře zpět a pod hranou silnice mě čekalo ostřejší stoupání zpět k fotbaláku, který jsem tentokrát minul zprava.

Slunce se již úplně schovalo za mraky a začíná se smrákat, přede mnou poslední 3 kilometry. Cesta zpět je již takřka rovně, míjím rozcestí, přecházím silnici na okraji Kulm a stále mírně do kopečku se dostávám krátce po 16. hodině k parkovišti pod skokanskými můstky. V nohách mám dalších 17 kilometrů a popravdě toho mám plné zuby.

Na parkovišti mě již vyhlíží zbytek výpravy, nakládám lyže a vyrážíme stejnou cestou, opět platíme výpalné na mýtnici a v Maltě ještě tankujeme, na rakouské poměry levný, benzín (38,80 Kč/litr). Rychlá sprcha a úplně vyhládlí vyrážíme natěšeně na hotelovou večeři. Podává se vývar a vídeňský řízek s hranolkami a jako desert zmrzlina. Byl to krásný běžkařský den, na který jen tak nezapomeneme, protože lepší svezení ani okolní kochací krajinu jsme doposud v zimě nezažili.

Zdroj: autorský text