Našli jsme místo, kde se může autem legálně jezdit po plážích. A báli se, abychom Subaru neutopili

Už to v rubrice Komunita několik čtenářů psalo. Dánsko je sice obecně považováno (a právem) za drahou destinaci, ale když se to správně uchopí, může to být nakonec vlastně levné. Po cestě zaplatíte pouze za benzin/naftu, dálniční poplatky se v Německu ani v Dánsku neplatí. A spát můžete v kempu, nebo někde na parkovišti. Pak najednou z původně drahé destinace vychází zajímavý tip na rychlý výlet. Chce to jen cíl. 

A ten my máme. Jsou to „autopláže“. V Evropě totiž není moc míst, kde by se dalo přímo po plážích jezdit autem, ale v Dánsku právě takových pláží mají hned několik. Já jsem na tenhle malý pětidenní trip vytipoval hned tři. Jak to tak chodí, v blízkém okolí se objevily ještě další atrakce v čele s podmořskou cestou na ostrůvek Mandø.

Zdá se, že plán bychom měli. Pro tuhle první část to je právě Mandø a sousední ostrov Rømø. 

Na tuhle cestu jsem vyrazil sám, takže nebylo potřeba nějaké obrovské auto. Zato by se hodil vyšší podvozek a hlavně pohon všech kol. To víte, písek umí být zrádný. Sice se může zdát, že všude kolem je to pěkně tvrdé, ale pak přijedete do měkkého místa a je problém. Nakonec padla volba na Subaru Crosstrek, což je auto na podobná dobrodružství jako dělané. 

Crosstrek pak ještě dostal na střechu stan Thule Approach. Ten stejný jsem měl i na podzim v Norsku. A protože se jelo do placatého Dánska, které je ideálem cyklistiky, vzal jsem si na popojíždění po kempech a blízkém okolí moje retrokolo. Takže Crosstrek dostal ještě malý nosič na tažné. Řekněme si otevřeně, že v téhle „plné polní“ mu to dost sluší. 

První zastávkou byl ostrov Rømø, kde najdete jednu z dánských autopláží. Zajímavý je přitom už příjezd na ostrov, protože se jede po desetikilometrové hrázi. Ta byla dobudována koncem čtyřicátých let a postupně se zde upravoval terén až do devadesátek (viz samostatný box). Před tím bylo nutné jezdit na ostrov lodí.

Cesta „přes vodu“ nabídne pohled na mělčiny, které se vzdáleně podobají korejským getbolům. Ty v sedmé sérii ukazoval Pepa. Tady není rozdíl mořské hladiny tak vysoký, ale pořád oblastí Waddenského moře dvakrát denně proteče miliarda kubíků vody. Nebo to alespoň tvrdí informační cedule. Na hrázi jsou připravená místa pro zastavení, takže pro fotku nemusíte odstavovat auto někde na kraji silnice. Zhruba v polovině hráze lze pohodlně zaparkovat. 

Ostrov Rømø pak nabídne více atrakcí a v sezoně bude velmi oblíbeným cílem. Svědčí o tom fakt, že na ostrově najdete obří stellplatzy, které jsou vyhrazené pouze obytným autům. A když se pak podíváte na Lakolk Strand na leteckých snímcích, uvidíte, že tam je velké množství aut. Není se čemu divit. Je to pěkná atrakce a ze tří pláží, které jsem během této cesty navštívil, měla právě tahle nejsnazší přístup. Silnice v podstatě jen plynule přejde z asfaltu na písek a jede se dál. Problém tu nebudou mít ani větší obytná auta. Samozřejmě pokud nebudete pokoušet štěstí a nebudete chtít zaparkovat hned těsně u vody. 

Velká pláž se táhne v podstatě po celém západním pobřeží ostrůvku. Část vyhrazená pro auta je dlouhá přibližně tři kilometry. Takže i když tady bývá hodně rušno, svůj relativně klidný kousek si asi najde úplně každý. Prostoru je tu dost.

Kempovat přes noc se tu ale nesmí, stejně jako tu mají zakázány jízdy takové ty buginy poháněné větrem. Maximální rychlost je omezená na 30 km/h. Je potřeba dávat pozor, protože se tu motají lidé na čtyřkolkách, lidé se tu prochází, občas si někdo jde zaběhat, běhají tu psi (ačkoliv by měli být oficiálně na vodítku), prostě to tu žije. Svou část plochy mají vyhrazenou také ti, kteří chtějí pouštět draky a dá se tu provozovat windsurfing a kitesurfing. 

Když se na pláž dostanete s autem poprvé, je to zajímavý zážitek. Přece jen po takhle velké písečné ploše člověk moc často nejezdí. Písek tu byl poměrně tvrdý, takže se minimálně s naším Crosstrekem žádné dobrodružství nekonalo. Obytná auta se drží dále od vody a blíže k vjezdu na pláž. Já jsem to tady projel sem a tam, trochu si se Subaru zablbnul a vypravil se i blíže k vodě. Na fotky je to parádní místo a také je to místo, kde se dá příjemně strávit celý den. Jo a pro úplnost, vstup je zdarma. 

Nebo můžete strávit na Lakolk Strand dopoledne a kolem oběda se vypravit na ještě menší ostrůvek Mandø, který je hned vedle. Tohle už ale dobrodružství bude zcela určitě, protože nad vámi bude pořád tak trochu viset hrozba utopeného auta.

Abyste se totiž dostali na Mandø autem, musíte projet cestu, která je k dispozici jen za odlivu. Za přílivu je pod vodou. Jak jsem zjistil, není to tak docela pravda, ale značky při vjezdu na tuhle cestu mají za úkol vás vyděsit, abyste si dávali velký pozor. Pokud se nedejbože zaseknete někde mezi pevninou a Mandø a příliv vás překvapí, je to samozřejmě obrovský problém. 

Celá trasa z parkoviště na pevnině na hráz na Mandø měří asi 6,5 km. Nejnižším a potenciálně nejproblematičtějším místem je úvodní třetina, což bezpečně poznáte podle satelitních map. Je to přesně to místo, kde kolem cesty není nic zeleného. Tudy voda teče téměř vždycky. 

V průvodcích se dočtete, že před cestou na Mandø byste se měli dobře seznámit s tím, jak to tady chodí. A píšou to i na cedulích u vjezdu „do moře“. Já jsem se pro jistotu ještě ptal na recepci v kempu, paní koukla na dánský meteorologický web (viz samostatný box) a řekla mi, že kolem poledne mohu v pohodě přejet a že vrátit se budu moci kolem osmé večer. Když jsem se koukal na tuto dánskou předpověď, vypadalo to, že kolem druhé bude všude metr vody. Představoval jsem si, jak budu ujíždět před vodou a jak zůstanu uvězněn se svým Crosstrekem na malinkém ostrůvku. Jenže to se nakonec nestalo. I tak to byl takový zvláštní adrenalin. Když nic jiného tak proto, že všude je poměrně dost kamení a představa, jak někde uprostřed řeším píchlou gumu, se mi moc nezamlouvala. 

Chtěl jsem fotky „na hraně“. Přijel jsem proto relativně pozdě s tím, že za půl hodiny už bude voda nad cestou. Představoval jsem si, že vyfotím Subaru, kolem kterého je voda. Jenže největším dobrodružstvím celého přejezdu byla zutá bota. Chtěl jsem totiž udělat fotky z trochu větší vzdálenosti a když jsem šlápnul do míst, která vypadala jako porostlá trávou a tudíž relativně pevná, zajel jsem po lýtko do bahna. Na tohle pozor. Bahno tu je vskutku kvalitní. 

Příliv se to odpoledne nakonec nedostavil. Respektive ne dost vysoký k tomu, aby zaplavil celou cestu. Cesta je totiž trochu vyvýšená. Místní mluvili o výšce necelých 50 cm nad dnem. Takže když je příliv malý, cestu nezalije. O to je to záludnější. Čekání na atraktivní fotky tak akorát zaplaveného Crosstreku jsem proto vzdal a kolem půl třetí vytáhl vařič na hrázi na Mandø a ohřál konzervu. A pak jsem vyrazil na průzkum ostrůvku. 

Na ostrůvku Mandø toho věru moc nenajdete. Ostrůvek jako takový je malý a v minulosti se jeho plocha podle působení přírodních vlivů měnila. Několikrát byl také z větší části zatopen. Nicméně je zde malá vesnička, historický mlýn, muzeum, kavárna a kemp. Začátkem března všechno zavřené a nikde nikdo. Jen jeden pán se pokoušel oživit jakýsi pracovní stroj, druhý se procházel na západní straně po pláži a později přijela skupina nějakých ornitologů pozorovat ptáky, pro které je to tady ráj. 

Vytáhl jsem staré kolo a trochu se po ostrůvku projel. Atmosféra tu byla totálně ospalá, všechno zavřené. Nikam jsem nespěchal, protože jsem myslel, že kvůli přílivu se budu moci vrátit zpět až po setmění. Na recepci v kempu dámy slibovaly dokonalé hvězdy, protože na Mandø asi nic svítit nebude a kolem není žádné vyloženě velké město. Jenže když jsem kolem čtvrté viděl, jak ornitologové suverénně mizí po mořské cestě zpět směr pevnina, rozhodl jsem se na hvězdy nečekat. Plán je jasný. Chtěl bych se sem vrátit a zůstat na Mandø přes noc v době, kdy bude otevřený kemp. A vlastně kdy bude otevřené třeba i muzeum. Jestli ale kolem pojedete mimo sezonu, tak se určitě stavte. Je to fakt dokonalá oáza klidu. 

Pro zajímavost, hlavní místní atrakcí během sezony je „traktorbus“. Je to traktor s osobním dvoupatrovým přívěsem, který vozí turisty na Mandø a zpět. Díky tomu, že je vysoký, tak jezdí i přes zaplavenou silnici, což je pro zúčastněné velký zážitek. 

Protože jsem se z Mandø vrátil dříve, než jsem čekal a zároveň jsem se chtěl navečer vrátit na tuhle záplavovou cestu podívat se, jestli ji příliv přece jen nezaplavil, nevracel jsem se do kempu, ale popojel jsem do Ribe. Čtenářka Andrea psala, že je to moc pěkné městečko. Já popravdě příliš městský typ nejsem, nicméně už zdálky je vidět zajímavá katedrála, která určitě minimálně za fotku stojí. Nechal jsem tedy Subaru na kraji městečka, sundal retrokolo a vyrazil do ulic na rychlou prohlídku. 

Ribe je nejstarší dánské město, najdete tu několik muzeí, protéká tu říčka, která vypadá jako vodní kanál a uličky jsou opravdu typicky dánsky historické. V galerii najdete pro představu pár fotek, ale do většího popisu se pouštět nebudu, protože jsem toho zas tolik neviděl. Pokud to tu znáte, určitě napište článek do rubriky Komunita. 

Ještě jednou jsem se vrátil na pobřeží do míst, kde začíná cesta vedoucí na Mandø. Bylo tu více rušno, ale ne kvůli hromadnému cestování na ostrůvek, ale protože sem vyrazili místní na procházku. I to je možnost, jak si tuhle lokalitu užít. Navečer je to velká paráda a je fakt, že západy tady umí být kýčovitě krásné. 

Na cestě se tentokrát už nějaká voda objevila, ale tak akorát na fotky. Někdo v elektromobilu se suverénně vydal dál příliv nepříliv, přestože jel přes vodu doslova krokem. Asi aby mu slaná voda neokousala baterku. Já jsem se vrátil do kempu hned vedle Ribe, protože mne zmohla únava. A chtěl jsem se trochu dospat na další dny, kdy byly v plánu další pláže. O nich příště. 

Zdroj: autorský text